Bydlení před svatbou aneb Vy spolu jako ještě nebydlíte?

18. listopadu 2015 v 8:00 | Hogreta |  Já, názory a úvahy
Když někomu řeknu, jak dlouho jsem s přítelem, většinou následuje otázka: "A kdy bude svatba?" V tom lepším případě. V tom horším je to otázka: "A to spolu ještě nebydlíte?!" Nebydlíme. A asi ani nebudeme bydlet nějak zásadně před tou svatbou. A když tedy řeknu toto, tak už se setkávám opravdu jen s nevěřícnými pohledy a s reakcemi typu: "Ale vždyť vůbec nevíš, jak se bude chovat," "Kupuješ zajíce v pytli," "Tak to vám nevydrží, zjistíte, že se k sobě vůbec nehodíte," a "Ale to si musíte zkusit, žít spolu před svatbou!!!"



Nechápu, proč mají lidé pocit, že soužití před svatbou jim zajistí spokojené manželství a dokonce že tak snad zabrání jeho rozpadu. Opravdu je to tak? Vždyť v poslední době většina párů spolu žije dlouho před svatbou. A přitom rozvodovost je u nás v ČR nejvyšší za posledních několik let. Netvrdím, že je rozvodovost tak vysoká z tohoto důvodu, to vůbec ne, ale chci říct, že spolubydlení před svatbou očividně vůbec nic nezaručuje.

Přijde mi, že lidé v poslední době žijí "na zkoušku". Nic se nebere vážně, všechno si člověk musí ohmatat, zkusit, a až potom co danou věc otestuje a vybere si, jde do toho. Ať už je to cokoli. Lidé vybírají vztahy stejně, jako vybírají svůj nový mobilní telefon v prodejně. U nákupu mobilního telefonu to fungovat může, přece jenom si člověk nepořizuje mobil na celý život (a když se rozbije a nebo se na trhu objeví nový model, můžu ho klidně vyhodit a koupit si nový), ale může to takhle fungovat u vztahů? Já osobně z toho mám spíš pocit, že čím víc člověk vybírá (a má možnost vybírat a vybírat), tím je pravděpodobnější, že prostě přebere. Že čím víc "žije na zkoušku", tím více mu utíká opravdový život. A taky mám pocit, že lidé čím dál tím méně dokáží řešit problémy - prostě je jednodušší z toho vztahu vycouvat a jít do jiného. Výborný příklad je třeba to, že lidé si potřebují zkusit za život více sexuálních partnerů, protože potřebují vybírat, potřebují srovnávat. Jenomže co když člověk zjistí, že opravdu nejlepší partner ve všech směrech byl prostě ten první? Ten první, kterého opustil jenom proto, že chtěl zkoušet - a teď už to nelze vzít zpět… A to všechno jenom proto, že nám tento model nutí společnost. Jenom proto, že lidé tvrdí, že to takhle má být, že je nutné věci a vztahy nejprve zkoušet, nejprve se vyřádit, nejprve se vybouřit - a teprve pak se usadit. Z toho všeho mám pak pocit, že už si lidé vztahů nedokáží vážit. No co, tenhle partner mi nevyhovuje v jedné věci z deseti, tak proč bych ten jeden problém řešil, když můžu jít a zkusit to s někým jiným. Proč bych vůbec měl problémy řešit. Vždyť můžu zkusit něco nového. A můžu zkoušet do alelůjah.

Možná vás to zaskočí, ale podle mnohých článků vycházejících ze statistických údajů je pravděpodobnější, že se rozpadne vztah, kde spolu lidé žili před svatbou, než ten, kde se sestěhovali v době svatby nebo těsně po ní. Nevymýšlím si, klidně si informace o kohabitaci před svatbou vyhledejte. Netuším, čím to je, netuším, jaké další faktory na to mají vliv, nicméně statistiky to říkají. Možná, že je to tím, že člověk od svatby očekává nějakou změnu, nějaký přelom. Když spolu lidé nějakou dobu žijí, svatba v jejich životě asi nic nezmění, takže životní zlom/změna se nekoná.

Moje "nesoužití" s přítelem má ale samozřejmě i své praktické a logické důvody. Studuju, do toho i pracuji. Prakticky se domů chodím jen vyspat a učit. Umíte si představit, jak by asi naše soužití vypadalo? Ráno bych vstala, běžela bych do práce nebo do školy (nebo do obojího, samozřejmě postupně), večer bych přišla, musela bych uklidit, uvařit na další den, v noci se učit, pak spát tak na pět hodin a další den to samé od začátku. A všechno, co bych v té práci vydělala, bych dala do bydlení, do domácnosti, do energií a do placení účtů. S přítelem bychom se stejně potkávali tak možná v noci v posteli, a vzhledem k tomu, že já se většinou učím fakt tak třeba do jedné v noci a přítel chodí spát už v devět, tak bychom si snad ani nemohli popovídat. Co bychom z takového života měli? Přece nejsem sebevrah! Není přece jenom rozumnější nemuset se teď starat o domácnost a o placení účtů a raději si vydělané penízky šetřit? Věřím, že je za čas využijeme mnohem lépe, než bych je využila teď (když teď bych za ně platila bydlení, kde bych pořádně ani nebydlela, jen bych se tam chodila vyspat). A taky jsem ráda, že se můžu naplno věnovat studiu a neřešit do toho existenční problémy.

Tohle zmiňuji také proto, že znám několik dívek, které žijí přesně tak, jak jsem popsala v předchozím komentáři. Šťastně tedy nevypadají ani ony, ani jejich vztahy. Tak nevím, proč by společné bydlení před svatbou měla být ve vztahu až taková výhra. Když jsem naposledy slyšela větu o tom, jak by "lidé spolu měli první bydlet a až potom se brát", tak to sice bylo od slečny, která má už asi pětiletý vztah a se svým přítelem bydlí, nicméně o ní také vím, že svého partnera svého času podváděla. Čímž ji nesoudím, je to čistě její věc a do jejího vztahu nevidím (a navíc mi do toho vůbec nic není), ale chci tím říct, že to bydlení před svatbou očividně nic nezaručuje. A to, že spolu dva lidé bydlí, neříká ani nic o kvalitě toho vztahu. Vždycky se musím usmívat, jak se někdo větou "my spolu s přítelem už bydlíme" povyšuje nad ostatní páry, nad ostatní vztahy. Nad vztahy, které třeba trvají mnohem déle, jsou třeba i stabilnější, pevnější či "dospělejší". Jakoby snad "bydlíme spolu" byla nějaká kouzelná formule. Nebo dokonce argument v diskuzi. Ale ono prostě společné bydlení o kvalitě vztahu nic neříká. Jaké si to člověk udělá, takové to má.


Další články, které by vás mohly zajímat:



Seriál "Vztah s Vietnamcem":



Co si myslíte o bydlení před svatbou vy?
Bydlíte (nebo chcete bydlet) s partnerem před svatbou?
Podělte se v komentářích :-).
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 18. listopadu 2015 v 8:55 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím, jsem ráda, že se mezi mladou generací najde někdo, kdo má takové názory! Já tedy s přítelem bydlím, aniž bychom se zatím vzali, tak nějak to vyplynulo ze situace, ale vzít se určitě chceme. A rozhodně to neberu jako nějakou zkoušku; pokud nastanou ve vztahu problémy, mají se řešit a ne se od nich utíkat, třeba rozchodem.

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 18. listopadu 2015 v 10:00 | Reagovat

Líbí se mi tvůj postoj k věci. Osobně bych to ale nazvala snahou vlastnit partnery. Žijeme v konzumní společnosti, kde nám vše musí patřit, musíme to ovládat. Kupujeme si věci, využijeme a prodáváme. Problém je, že se to aplikuje i na vztahy. Zde by měly být primární city, prožívání a ne snaha vlastnit.

Sama s přítelem sice žiji v jedné domácnosti, už čtyři roky, ale na druhou stranu pro mne to je i finančně výhodnější než si platit sama privát či dojíždět od rodičů.

Mnoho lidí se nás ptá na svatbu. Inu, svatba je hezká věc, ale osobně v ní v dnešní době nevidím smysl. Pokud se lidi mají rádi, jsou spolu šťastní, je přeci jedno, zda to mají úředně potvrzené či ne...

Svatbu plánujeme jen na úřadě a to kvůli dětem. Zatím žádné nemáme, takže nevidíme důvod se brát. Až budeme chtít děti, necháme si razítko dát...

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 18. listopadu 2015 v 11:17 | Reagovat

Pro mě osobně není svatba až tak důležitá :-)
Jednu mám za sebou a ten kus obyčejného papíru mi ve vztahu nadělal pořádnou rotyku. Manžel to bral jako jednoznačné připomenutí toho, že jsem jeho a také se podle toho začal chovat.
Takže už mám řádku let po rozvodu a se svým přítelem žiju deset let. Nepotřebujeme na to papír, máme se rádi i tak, ale také jsme spolu nežili od začátku. Společné bydlení byl jen další krok :-)
A možná, pokud nám to ještě deset let bude fungovat, pak možná by mohla být i ta svatba :-)

4 veri-art veri-art | 18. listopadu 2015 v 11:30 | Reagovat

Moje spolužačka ze střední už je vdaná. Se svým klukem chodila asi 2-3 roky a nebydleli spolu. Pro mě je to trošku nepochopitelné, u ní obzvlášť. Ona je taková naivní romantička, která si myslí, že všechno je nevinné, hodné a milé, tudíž i její vztah po svatbě, kdy začala bydlet se svým manželem, bude přesně takový. Možná proto mě to u ní tolik zaskočilo, že se vdává a vlastně spolu ani nebydlí. Možná u lidí, kteří vidí svět takový, jaký je (ne přes růžové brýle), bych se na to zase dívala jinak. Nebo kdybych měla školu a práci jako ty, třeba bych se na to zase dívala jinak.
Já s přítelem chodím asi 3 a půl roku, z toho přes rok spolu bydlíme.
Nikdy bych netvrdila, že soužití dvou lidí v jednom bytě či domě před svatbou zaručí spokojené manželství. Podle mě třeba moje spolužačka si to moc malovala, jakože po svatbě to bude krásný, budou spolu bydlet atd. Když jsem začala bydlet s přítelem, začala jsem pozorovat věci a návyky, které se mi na něm v domácnosti nelíbí, ale rozhodně to není důvod k tomu měnit partnera ;)
Zkrátka a jasně bydlení před svatbou s přítelem má asi tu výhodu, že ho poznáš úplně (se všemi návyky a zlozvyky, co má - tedy alespoň u nás to tak bylo :) ).

5 Olivka Olivka | Web | 18. listopadu 2015 v 11:31 | Reagovat

Souhlasím určitě s tím, že dneska to vypadá, že všechno žijeme jen na zkoušku. To souhlasím všemi deseti.
S tím spolubydlením je to ale podle mě složitější. Určitě se nedá porovnávat situace dvou studentů a dvou pracujících lidí. Stav, kdy oba pracují, oba bydlí u rodičů a jednou dvakrát týdně se sejdou, mi prostě přijde po určité době nedospělý. Pokud bydlíš u rodičů nebo ti kolej/byt platí (což tak tedy vyznělo), tak je jasné, že se sakra moc rozmyslíš, jestli utrácet, nebo šetřit na horší časy. Kdybyste si společný byt s přítelem platili jako "velcí" ze svého, je jasné, co je lepší.
Btw. proč panuje představa, že každý den bys musela uklízet, vařit a prát? jako opravdu každý den. Bydlím na koleji a nevařím ani neuklízím každý den. Prostě nedělám bordel, abych ho musela uklízet. Prala bych, až by bylo dost prádla (ano, vozím ho domů na vyprání).
Vysvětli mi proč nemám pravdu. Já vztahové zkušenosti nemám. Až jednou někoho potkám, po škole, tak budu nejspíš ráda, že spolu budeme moct bydlet a podělit se o výdaje na domácnost.

6 Cherrybumbum Cherrybumbum | Web | 18. listopadu 2015 v 11:39 | Reagovat

S tím bydlením to vidím tak nějak stejně. Ale u nás s přítelem je to spíš proto, že jsme usoudili, že je nesmysl se stěhovat do společného, když on sice chodí do práce, ale já pořád studuji. Z jednoho platu se, zvlášť v místě našeho bydliště, opravdu vyžít nedá. Z brigády bych možná naplnila lednici, ale to je asi tak všechno. Navíc přítel splácí auto, takže by zbytek výplaty dal do nájmu, energií a co? Zbytek měsíce by byl úplně bez peněz? To prostě nejde. :D

Takže radši ještě budu bydlet u rodičů a až budu mít nějakou stálou práci, tak klidně začnu uvažovat o nějakém bydlení. :) Není prostě kam spěchat.

7 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 18. listopadu 2015 v 12:03 | Reagovat

Na vysokou školu jsem šla do Olomouce, což je asi dvě hodiny cesty od mého domova - takže nejdříve na kolej, aktuálně druhým rokem přebývám na bytě. Sice mě finančně podporuje mamka a dostávám alimenty od otce, ale i teď se mě týkají všechny ty existenční problémy - občas žití od placení nájmu k dalšímu placení nájmu, vybírání, jaké si potraviny můžu dovolit a porovnávání lístků, například na koncerty, s výdaji, které mám za ubytování.
S přítelem aktuálně plánujeme, že od příštího akademického roku bychom mohli spolu začít bydlet, ještě spolu s dalšími přáteli. Pro mě by se tím pádem nic ohledně vaření a placení nezměnilo, jen bychom konečně s přítelem měli své soukromí bez jeho rodičů, mohli spolu konečně každý večer usínat a nemuseli čekat až oba dostudujeme a budeme oba samostatně výdělečně činní bez jakékoliv finanční podpory od rodičů. To by v mém případě mohlo být nejdříve za rok, dva, což si nedokáži představit. Už jen kvůli tomu jsem jednoznačně pro stěhování - ne snad na zkoušku nebo před svatbou/ po svatbě, to je mi tady úplně jedno, hlavně když už budeme moci usínat spolu. A to je pro mě asi hlavní důvod pro sestěhování.

8 Berry Berry | Web | 18. listopadu 2015 v 12:27 | Reagovat

Brácha se mi před měsícem oženil, sestěhovali se týden po svatbě (po návratu ze svatební cesty), nemají pocit, že o něco přišli - naopak, jsou nadšení. A taky čekali, až alespoň jeden dostuduje (tam hrají roli ještě jiné věci, proč se studium jí posunulo, ale už k tomu i pracuje).
Myslím, že jde o definici - manželství je o tom, že se osamostatňuji od rodičů, zakládám vlastní rodinu, tudíž se budu i sám živit. Nebudou mě živit rodiče. Naopak - začínám pečovat o ně pomaloučku polehoučku.
Fandím vám :-)

9 Lucka Lucka | E-mail | Web | 18. listopadu 2015 v 13:12 | Reagovat

Já si myslím, že bydlet spolu před svatbou není problém, pokud se obě strany dokáží o domácnost postarat - tedy u mě by to stejně jako v tvém případě nešlo, chodím do školy, o víkendech na brigády a přítel by sám bydlení a všechny náklady k němu neměl šanci utáhnout. Proto je pro nás lepší a výhodnější žít každý u svých rodičů a vídat se v každé volné chvíli. :-) Na jednu stranu taky musím říct, že bych ještě jako vdaná paní žít nechtěla, nějak by mě nenaplňovalo uklízet, žehlit, vařit a tak... Naopak jsem ráda, když si takhle mohu udělat chvilku pro sebe, přečíst si knížkou, kouknout se na oblíbený seriál či film a tak. :-)
Nicméně i já mám několik kamarádek, které už bydlí se svým přítelem. A některé mi taky nepřipadají zrovna šťastné, nehledě na to, že jedna se odstěhovala do Prahy, společně mají dluh, který jsou rádi, že splácí, snaží se chodit nejen do své práce, ale peníze shání i po brigádách a abych večer přišla takhle utahaná a ještě musela uklidit a uvařit, to by vážně nebylo nic pro mě. Moje další kamarádka si teď naopak s přítelem přestavili celé horní patro rodinného domu jejích rodičů, tohle řešení se mi taky nezdá moudré. Vzhledem k tomu, že jsou spolu rok, nechci říkat, že je to rozhodující, ale za tu dobu má člověk přeci jen ještě trošku ty růžové brýle... Zkrátka pokud se třeba neshodnou, ani nechci vědět, jak budou řešit peníze, které do toho vložili a silně pochybuju, že by ten kluk z toho všeho něco dostal... No, je to určitě složité. Podle mě vždy záleží na situaci, pro studenty bych tudíž doporučila nejdřív si ty penízky šetřit a potom, při práci, si s jejich pomocí tu domácnost sehnat, u pracujících nevidí problém. Protože faktem je, že v dnešní době se spousta lidí brát ani nechce nebo na svatbu nemá peníze, takže ať spolu klidně žijí i před svatbou. :-)

10 dreamyrosie dreamyrosie | Web | 18. listopadu 2015 v 13:35 | Reagovat

Vesměs s tebou souhlasím, ale... S přítelem bych si přála bydlet, už jen kvůli tomu, že bychom spolu byli večer, v noci, a ráno. Nevadí mi, že přes den jsem mimo, ale chci s ním být alespoň v ty nejkouzelnější a nejupřímnější časy... A ačkoli by se třeba tolik nezměnilo samotnou svatbou, pro mě je něčím natolik posvátným, že by mi rozhodně nepřišla nepodstatná... Nebydlela bych s nikým na zkouška, ale kvůli soukromí a času s milovanou osobou ano...

11 Víla Víla | Web | 18. listopadu 2015 v 14:11 | Reagovat

Já mám teda jen jednu otázku, na kterou bych vážně chtěla znát odpověď. A nemyslím ji vůbec nijak zle, i když asi rýpavě znít bude...
Tobě se po něm v noci nestýská? Já  snad neznám lepší pocit, než když se mám ke komu v noci přitulit, když se mi zdá ošklivý sen. Když se vedle něj můžu probouzet a koukat na něj jak spí.

12 Kikulka Kikulka | 18. listopadu 2015 v 15:58 | Reagovat

Vzpomínám si, jak jsme tohle kdysi řešili v ZSV. "Stát dnes manželství nepřeje a pro většinu je tedy výhodnější bydlet "na hromádce" a do svatby se vůbec nepouštět..."
Možná problém nenastává ve chvíli v momentě, kdy se pár rozhodne bydlet společně před svatbou nebo naopak bydlet spolu až po svatbě, ale ve chvíli, kdy si v hlavě vytvoří taková pomyslná vrátka, kterými může uniknout ze vztahu pryč. A když si ta "vrátka" začnu vytvářet už ve chvíli, kdy spolu začneme bydlet, těžko nám to může vydržet, ať jsme sezdaní nebo ne. Ale to jsem možná trošku odbočila jinam...
Sama se přiznám, že nevím k čemu bych se přiklonila. Začít spolu jen tak bydlet v dnešní době si myslím, že není tak jednoduché a nejenom z důvodů, co jsi tu uvedla.
Já osobně třeba nejsem na bydlení s partnerem připravená a myslím si, že ani do konce studia nebudu. V tuto chvíli dávám přednost společnosti kamarádů, ale i ti mi občas lezou docela na nervy. Avšak těžko říct, co bych na tuto otázku odpověděla za rok dva...

13 hedd hedd | Web | 18. listopadu 2015 v 16:40 | Reagovat

Fandím vám! Je dobré nenechat se semlít masou, mít na to svůj názor. A když se s přítelem shodnete, nevidím jediný důvod, proč se sestěhovat.
Já osobně bych asi se svým přítelem (ať by se jednalo o nynějšího, nebo jiného, neboť nám to teď nějak "neklape" - nicméně neutíkám před problémy rozchodem..) před  svatbou bydlet chtěla, neb svatba pro mě není nic tak přelomového a výjimečného, aby se podle ní muselo řídit sestěhovávání se.

14 Lenin Lenin | Web | 18. listopadu 2015 v 16:44 | Reagovat

Řekla bych, že záleží hlavně na situaci. Věku obou zúčastněných, zázemí, příjmech a tak dále.

Po několikaletém vztahu mi přijde rozumné podniknout jako další krok společné bydlení. Ona je to přeci jen zkouška. A že člověk kromě práce a ostatních povinností musí pečovat o domácnost, nakupovat, uklízet a vařit, to taky vztah může otestovat. Člověk zjistí, jak se ten druhý chová, jaký má k věcem přístup a taky zjistí, jestli mu protějšek po dvou měsících třeba neleze na nervy. Což se prostě klidně může stát. Přijde mi logické, že se víc rozcházejí páry, které spolu bydleli oproti těm, co si dvakrát týdně zajdou do kina a do postele, protože soužití mezi čtyřma stěnama je poněkud složitější, nabízí prostor pro nepříjemné situace a detailní poznání negativních vlastností partnera a vůbec, dává člověku tak nějak víc důvodů toho druhého spatřit v pravém světle, což často přinese rozhořčení a rozchod. Dlouholeté vztahy, kdy se partneři scházejí sporadicky, tímhle testem zkrátka nemají šanci projít, takže i nekompatibilní dvojici to třeba déle vydrží.

Jak já říkám, zavřete se na měsíc mezi čtyři stěny a uvidí se. :)

S manželem jsem začala bydlet prakticky hned. Chtěli jsme to tak oba. Berem všechno celkem hopem, ale prostě to tak je. A zatím nás všechno jen posílilo. Žijeme spolu 24/7 (já mateřská, on home office), sem tam je to očistec, ale vím, že nic horšího už nás nepotká. :-D Takže já bych si asi "nelajzla" plánovat svatbu s někým, koho dokonale neznám. Samozřejmě každý podle svého.

15 Pavel Pavel | 18. listopadu 2015 v 17:25 | Reagovat

Jaké si to spolu uděláte, takové to budete mít - toť vše!

16 hogreta hogreta | E-mail | Web | 18. listopadu 2015 v 17:30 | Reagovat

[11]: Jakže by se mi po něm stýskalo, když vím, že ho druhý den zase uvidím? :-D Asi né. Tak jako jasně, jsem ráda, když u nás přespí, což dělá tak minimálně jednou týdně, jsem ráda, že se můžu přitulit, ale zase to tolik asi neřeším, že bych bez toho nemohla usnout. Často navíc stejně chodím spát mnohem později, než přítel, musím se často ještě připravovat na druhý den, takže já se do postele stejně dostanu, až když on spí. A navíc, umíš si představit, jak bych byla nevyspalá, kdybych ho osm let sledovala v noci při spánku? :-D

[14]: "Zavřete se na měsíc mezi čtyři stěny a uvidí se" - co se uvidí? :-D Já myslím, že ono se to dost přeceňuje. Jediné, co na tebe za dobu bydlení může padnout, je ponorka. Ale pevnost vztahu se snad hodnotí trošku jinak, ne? Podle mě se mnohem více to, jak je vztah pevný a stabilní, ukáže při řešení problémů, při cestování, při životních krizích a změnách. To je mnohem důležitější, než to, jestli na dva lidi padne ponorka. A taky si myslím, že společným bydlením se dva lidé rozhodně nepoznají tolik, kolik si mnozí lidé myslí. Člověka poznáš až ve chvíli, kdy s ním musíš řešit problémy a složité životní situace. Nebo prostě ve chvíli, kdy jsi na něm závislá. A to se fakt nepozná podle toho, že si po sobě uklízí fusekle a dává nádobí do myčky, no ne? Možná, že s přítelem ještě nebydlím, ale měsíc v kuse jsme byli několikrát, třeba jsme spolu byli ve Vietnamu, kdy jsem na něm navíc byla opravdu 24/7 úplně závisla, bez něj bych tam možná umřela hlady. Takže mě měl furt za zadkem. A zvládli jsme to. A myslím, že jsme třeba právě při tom cestování poznali mnohem více, než kdybychom spolu rok seděli doma na zadku. Navíc teď mě napadá, že jsme třeba celou střední školu spolu seděli v lavici (to sice není tak úplně "v kuse", ale přece jenom je to asi tak 8h denně). A na výšce vlastně taky. Plus jsme v našem vztahu řešili i spoustu "mezikulturních problémů", se kterými se "normální" páry asi moc nesetkávají. A po tom všem si asi i troufám tvrdit, že ho za ta léta znám mnohem lépe, než kdybych s ním "jenom" bydlela. Možná si to myslím také proto, že znám několik lidí, kteří člověka, se kterým bydlí, vlastně vůbec neznají. Já jsem upřímně dost k takovým těm "zbrklým" vztahům skeptická, vlastně se dá říct, že se na to dívám úplně naopak, než ty :-D. Znám pár párů, kteří se strašně rychle seznámili, sestěhovali, vzali, měli děti. A pak se za dva roky rozváděli. Prostě to byla taková jízda, že to neustáli. Asi si po pouhých třeba jen třech či čtyřech letech uvědomili, že už je vlastně spolu "nic nečeká". Ztratili hnací pohon. Ono to totiž nemůže být taková "jízda" donekonečna, ono tomu jaksi, dříve či později, dojdou zdroje. A co pak? Takže za mě - já raději pomalounku, polehounku, pořád máme na co se těšit, pořád máme co si plánovat, pořád máme spoustu společných zážitků před sebou :-).

[5]: Já neříkám, že nemáš pravdu, jen to každý asi vidí nějak jinak. Každý ať si to klidně zařídí po svém :)... Tak minimálně vařit každý den bych asi musela, protože co bychom jako jinak jedli? :-D Plus uklízet po tom vaření bych taky musela. No dobře, on by určitě vařil i přítel, ale i tak... Plus takový nějaký ten normální úklid typu prach/sprcha/záchod/vysávání/vytírání... Ono to není o tom, že člověk dělá bordel, ale on se ten bordel tak nějak dělá sám jenom z toho, jak člověk bydlí, no ne? Prát každý den bych asi nemusela, no dobrá. Tak bych jeden den vyprala, druhý den bych třeba žehlila, třetí den bych byla nakupovat, čtvrtý den bych vytírala prach, pátý den bych nevím třeba umývala okna. Prostě o to nejde, jde o to, že člověk prostě musí domácnost nějak udržovat, aby mu nepopadala na hlavu. Je to prostě starost navíc, vždycky. A když člověk studuje, pracuje, ráno vychází brzo a večer pozdě přichází, mi to přijde jako naprosto zbytečná starost (a taky výdaje) navíc.

17 Lenin Lenin | Web | 18. listopadu 2015 v 17:48 | Reagovat

[16]: Veř mi, že pevnost vztahu ti nejvíc vyzkouší společné finance, složenky a hlavně děti. :-D To je pak teprve jízda. Nehledě na to, že společný bydlení zahrnuje i ono cestování, životní krize, problémy a tak dále, jen člověk nemá tu možnost říct "sorry, dneska chci být radši doma, nechci tě vidět". A překonat ponorku je asi důležitější, než si myslíš, protože pokud si nechcete dávat dostaveníčka párkrát do měsíce až do smrti, jednou budete vystavený týhle zkoušce a obstát, to chce hodně pevný vůle, tolerance a vůbec všeho (vy vypadáte, že tohle všechno máte, takže si nemyslím, že je ztroskotání váš případ). Prostě společná domácnost tě vystavuje den co den zkouškám, kterým tě nic jinýho nevystaví. Měla jsem čtyřletej vztah, kterej fungoval na principu "vidíme se, když se nám chce" a nedá se to absolutně srovnávat. Člověk si jede to svý, protějšek je životní spestření a radost. Když se scuknete do jednoho bytu, protějšek je chtě nechtě součást a mnohdy spíš starost, než radost. S tím vším přijdou takový to vopruz starosti všedních dní, stereotyp a překonat to v páru je opravdová výzva.

Myslím, že to že se hodně párů rozejde do dvou let po dětech není tím, že by odešli, protože už je společně nic nečeká, ale proto, že dítě je prostě... to neumím ani popsat, ale každopádně to otřese vztahem v základech, všechno je absolutně jinak a vzhůru nohama. Řekla bych, že je to nejtěžší zkouška soudržnosti, a protože dneska nežijeme v dobách, kdy odejít od sebe nešlo a naopak to je strašně jednoduchý, spousta lidí (hlavně chlapů) z toho radši uteče. A já se ani nedivím, ono je to fakt na palici. Taky bych se vystřelila 4x denně na měsíc... :D

18 Al. Al. | Web | 18. listopadu 2015 v 22:03 | Reagovat

Já nevím...

Souhlasím s tím, že od svatby asi hodně lidí očekává mnoho a myslí si, jak moc se ve vztahu změní. A ono prd, žejo...

Nezačala jsem s přítelem bydlet proto, abych ho opravdu poznala, ale abych s ním mohla trávit víc času (chápu, že u tebe to není tak snadné to "víc času", když by to nemělo vlastně žádný efekt). Ale já jsem prostě takový parazit, který je jedináček a odmalička nesnáší usínání sám. Takže parazituji na příteli a využívám ho jako mačkací polštář při usínání :D.

Jinak, já bydlení s přítelem (sami) (které doufám nastane co nejdříve) neberu jako to, že můžu být s přítelem, ale to, že můžu být bez rodičů :D. Přítel je taková třešnička na dortu k tomu :D.

Eh, co jsem tím chtěla říct? Nevím... já se prostě na společné bydlení strašně těším, svatbu v nejbližších 5 letech neplánuju a pokud to se mnou můj nejdražší muž vydrží, tak já ho opouštět a zkoušet něco jiného fakt nehodlám :D Vždyť kde bych hledala někoho dalšího, kdo by měl rád? 8-O :D

19 Víla Víla | Web | 18. listopadu 2015 v 23:50 | Reagovat

[16]: :D Tak neříkám sledovat pořád, ale když jdeš spát později, tak tu příležitost koukat máš...
No já to vidím jinak, protože mezi mnou a mým milovaným je 400 kilometrů. Kdybychom bydleli ve stejném městě, vidím to asi jako ty :)

20 Zuza Zuza | Web | 19. listopadu 2015 v 23:28 | Reagovat

Díky ti za další rozumné názory:) Taky mě ty věčný otázky na svatbu, děti a bydlení už trochu unavují. Bydlet bych s přítelem sice samozřejmě chtěla, ale sama vím, že by to vypadalo asi tak jako popisuješ - učení, učení, práce, valná většina peněz by stejně šla na bydlení.. Proto radši překousnu, že se nevidíme tak často, jak by se mi líbilo, než abychom někde jen přežívali a zbytečně za to utráceli peníze

21 Martina Martina | 20. listopadu 2015 v 0:21 | Reagovat

Pokud s ním chceš být, tak buď. Proč čekat na svatbu? Nechápu... A jakékoliv překážky (např. finance i jiné) se dají překonat. Asi spolu zas tak moc být nechcete.

22 Poppy Poppy | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 0:33 | Reagovat

Co se týče toho, že se častěji rozvedou páry, které spolu bydlely již před svatbou je pravda. Dávno jsem se o tom s kýmsi bavila a prý je to proto, že páry, které se spolu sestěhují až po svatbě jsou často (samozřejmě že ne všechny) věřící a ve věřících rodinách se pak na ty rozvody dívá zase trochu jinak..

23 wiwi wiwi | E-mail | 20. listopadu 2015 v 6:54 | Reagovat

Ať si to každý dělá, jak chce a jak to oběma vyhovuje. Já brala sestěhování s partnerem jako další krok k mé dospělosti, ale neznamená to, že jsem se úplně odstřihla od rodičů, právě naopak - mám s nimi pevnější pouto než kdy dřív.

Ty peníze jsou ovšem problém, zcela chápu, že lidé, kteří nemají normální výplatu,  nechtějí všechno to, co vydělají po brigádách a dostanou od rodičů, strčit do bydlení.

Usínání v rozdílnou hodinu není problém, pokud byste měli víc než jeden pokoj. My to tak děláme naprosto běžně, stejně jako rozdílné vstávání.

A můžu se zeptat, jak často vidíš svého přítele, když jsi tak vytížená? Neber to zle, ale trochu mě zarazilo, tak popisuješ svůj den, nějak mi tam ten čas na rande nezapadá. Kdyby nebyl problém s penězi (viz výše), tak bych naopak řekla, že by vám společné bydlení prospělo v tom smyslu, že byste se viděli víc - nemusela by ses zdržovat cestou za ním, nebo on za tebou atd., prostě bys přišla za ním domů. :-)

24 hogreta hogreta | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 18:01 | Reagovat

[21]: Proč hned tak agresivně? Že to tak máš ty, neznamená, že všichni. To jakože proto, že věci řešíme i hlavou (jako například ty finance), tak to znamená, že spolu nechceme být? A nenapadlo tě třeba, že nad tím přemýšlíme třeba tak, že teď ušetříme peníze a třeba za rok za dva ty peníze dáme do toho, abychom spolu nejen "nějak byli", ale abychom spolu mohli být i trochu "lépe"? ;-) Takové to trucovité "musíme spolu bydlet za každou cenu" mi připadá hloupé. Raději si počkám a pak budu bydlet hezky a pořádně, než teď zbytečně vrážet peníze do nějakého "polovičatého" řešení a dělat si další starosti navíc.

[23]: Však já netvrdím, že je problém usínání v jinou hodinu:). Ke tvé otázce - s přítelem pracuji v jedné firmě, takže se vidíme tam. Taky spolu chodíme na obědy a někdy odpoledne na kafe. O víkendu chodíme třeba na večeře nebo do kina. Jeden den v týdnu u nás přítel spí, ráno pak jedeme společně do práce. No, a když máme den volna, třeba nějaký svátek, tak často jedeme někam pryč na celý den. Cesta "za ním nebo za mnou" není až takový problém, máme to od sebe deset minut autem. Vidím rozdíl například v tom, že já se na společné chvilky těším, neberu to jako samozřejmost. Navíc jsem člověk, který svatbu bere opravdu vážně, něco to pro mě znamená. Kdybych s přítelem bydlela ještě před tím jen "na zkoušku", ztratila by tak pro mě asi docela smysl. Prostě nechci žít "na zkoušku". Buď si ho chci vzít a chci s ním žít, tedy se vším všudy (tedy se svatbou, dětmi atd.), nebo nechci. Bydlení "na zkoušku" tedy není nic pro mně. Ale jak říkáš, ať si každý dělá, co uzná za vhodné:). Já se jen ve článku snažila vyjádřit, jak to vnímám já.

25 EL EL | 20. listopadu 2015 v 21:59 | Reagovat

Mno já tedy nemám přítele, ono když člověk má přítele taks e to většinou co se týče peněz dá zvládnout, ale když je člověk sám tak je potřeba opravdu našetřit takže ano mně je 23 a bydlím s rodiči protože jsem dostudovala a na mém účtu je leda ani ne na jeden nájem a poplatky... rodiče tomu vcelku rozumí,ale někdy dojde na to že bych měla vypadnout, ale z čeho budu jako žít? ...

26 Sussanah Sussanah | Web | 22. listopadu 2015 v 18:51 | Reagovat

Máš pravdu, bydlení nic nezajistí.

27 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 23. listopadu 2015 v 14:36 | Reagovat

Souhlasím.
jak si to každý zařídí, tak to má.. :)
- Nikki

28 Nekra Nekra | 26. listopadu 2015 v 12:54 | Reagovat

Když už se lidi chtějí vzít a bydlet spolu, tak mi připadá rozumnější, aby spolu bydleli už před svatbou. Zjistěj tak, jak jim to spolubydlení klape.

Myslím si, že když se sestěhujou hned po svatbě, že to bude spíš velkej nápor - finanční výdaje za svatbu, společný bydlení - při kterým nebudou nebudou ještě sehraní, tak si myslím, že se spíš pohádají, než páry, které to už mají spolubydlení zažité. Ve společným bydlení s partnerem/partnerkou se lidi můžou chovat úplně jinak, než když bydlí sami nebo ještě s rodiči.

I když to je můj názor - každému to může ve skutečnosti vyhovovat jinak (a to uvažuju i ty další neobvyklé kombinace, kdy spolu bydlí na hromádce nebo když jsou sezdaní, ale nebydlí spolu - nemyslím si, že svatba a bydlení musí jít spolu).

K tý další otázce - asi ne. Ale abych to uved do pochopitelnosti, nechci svatbu. (Takže svatba je vlastně v nekonečnu a je to otázka na to, jestli chci bydlet s prtnerem před svatbou.)

I když teda zrovna partnera ani partnerku nemám, ale stejně by mi přišlo lepší, kdybychom se (s případným partnerem či partnerkou) scházeli hlavně na společné příjemné prožívání vztahu (v krizích na utěšování) a nemuseli spolu řešit takové ty otravné věci, jako jak má vypadat domácnost, uklízení nebo věšení prádla.

29 Daniela Daniela | Web | 7. prosince 2015 v 11:26 | Reagovat

Já jsem s přítelem dva a půl roku a vzhledem k několika přírůstkům do rodiny u známých, rodině a u sousedů slyšíme zase, ať našim taky uděláme radost a máme mimčo, aby měli co dělat (jako kdyby toho neměli dost a my zase málo). :D
Ale opravdu dobrý článek, dnešní doba je nastavená tak, že je normální vztahy řešit jaksi "nemorálně". Hodně mě štvou i články v časopisech, které rádoby psychologicky rozebírají nevěry a podobné věci, kdy ve výsledku máme takovou věc probrat, vyřešit a udobřit se, protože to, že si čas od času někdo trochu odskočí vedle je vlastně známkou toho, že tomu druhému ve vztahu něco chybí. A někde je dokonce nevěra doporučována jako lék k tomu, aby se vztah zachránil... To je mi trochu postavené na hlavu ne? Takže buďme spolu, ale vlastně oba budeme čekat, že dřív nebo později si jeden odskočí za někým jiným.
A to nemluvím o vlivu takových těch amerických filmů typu Prcičky apod., kde je vlastně normální do třiceti let jenom chlastat, chodit po akcích, mít každý týden jinou. Když se vám to povede, je to známka toho, že jste ve společenském žebříčku vážně borec. A pro holky je zase nejlepší, když nejsou frigidní a dají každému, jinak jsou totiž za krávy a nikdo je nebude chtít. Je to trochu přehnané, ale takový z toho mám pocit.

Přítel je v otázce vztahu dá se říct staromódní, takže jsme měli ze začátku docela problémy se pochopit, protože já jsem měla takový ten volnomyšlenkářský problém, který jsem popsala výše. Spíš šlo o to, že jsem neviděla problém nechat v bytě přespat kámoše, zatímco on byl 50 km daleko a o ničem nevěděl. A já byla potom překvapená, že byl na mě nasraný, když jsem mu to řekla. Pro mě to nic neznamenalo, čekala jsem, že mi bude věřit, že je to jen kámoš, ale pro něj to byla rána pod pás. Někdo řekne, že je to naprostá blbost (pro mě taky byla), ale dost nás to rozhodilo, protože se ukázalo, že jsme každý úplně jiný a díváme se na věci jinak a co jeden bere za normální, druhý to nerozdýchá.
Takže další rok pro mě byl jenom o budování důvěry, protože kdykoliv jsem trochu zakopla (a šlo vyloženě o hlouposti), on mi nevěřil a pořád pochyboval a mě to neskutečně užíralo. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že když s ním chci být, tak s ním prostě budu se vším všudy a nepotřebuju si dokazovat něco jiného. (Prošel si totiž dlouhodobým vztahem, který nedopadl. Hádejte, kdo to pokazil.)  Rozhodla jsem se pro něj. Ani dnes to není ideální a několikrát mě napadlo, jestli by nebylo lepší být  sám, splnit si nějaké kariérní sny, odcestovat nebo s klidným svědomím studovat 50km od přítele, který vám nevěří.
Dnes už jsme zase někde jinde, možná taky díky tomu, že jsem se hodně věcí vzdala, aby to fungovalo. Ale taky jsme se k problémům neotáčeli zády a řešili jsme je hned. V 99% šlo o to, že jsme se nepochopili a nerozuměli si. Když jsme o tom mluvili a snažili se druhému vysvětlit jak se k některým věcem stavíme, jaké máme zásady, stejně nedošlo k úplnému pochopení, ale usmířili jsme se a vztah, který mezi s sebou máme je zase o nějaký chlup lepší a pevnější. A že jsme se mohli rozejít několikrát. Bylo fakt snadné říct: "Končím s tebou!" Ale ani jeden jsme to neudělali.

Takže souhlasím s tebou, že bydlet spolu nebo nebydlet prostě nic neznamená. Je to jen jedna z mála věcí, které se dnes řeší a které mě opravdu štvou.
Ta, co mě ale naštvala úplně nejvíc zněla asi v tom smyslu, že se dnes nevyplatí mít svatbu, protože si člověk není vůbec jistý, jestli ho ten druhý nepodvede. Lepší je být spolu jenom tak. (Padla po tom, co se řešili páry, kteří spolu žijí a chodí do společnosti jako páry a přitom všichni vědí, že jeden toho druhého podvádí, dokonce i ten, co je podváděn). Ale už se neřešili ti lidi, kteří spolu jsou a jsou si navzájem věrní a klape jim to.
Každý se na tyhle věci dívá jinak a záleží jenom na páru, na čem se dohodnou a co je pro ně nejlepší. Je mi úplně jedno, jestli druzí bydlí spolu před nebo po svatbě, jestli svatbu vůbec nechtějí nebo se vzali po půl roce vztahu. Je to jejich věc a my si to zase uděláme po svém.
Lidi by se měli naučit nenechat se ovlivňovat okolím a filtrovat tady ty blbé řeči o tom, jak každý ví, jak by to mělo být. Pak se totiž řeší všechno ostatní jenom vztah, na kterém opravdu záleží.

Omlouvám se za podrobný výkec, neumím se stručně vyjádřit a musím to vždycky vzít kolem a kolem. :D

30 Anet Anet | 9. března 2016 v 22:49 | Reagovat

A já si dovolím z vlastní zkušenosti nesouhlasit :) S bývalým jsem měla nádherný vztah, dokud jsme jenom "randili" všechno naprosto klapalo, připadal mi skvělý i přes pár chybek které jsem viděla i před sestěhováním, ale neřešila je, protože mi nepřišly podstatné. Pak jsme se asi po dvou letech sestěhovali a na povrch začly vyplouvat věci, které už tak nepodstatné nejsou. Když to zkrátím, vyklubal se z něj naprosto nespolehlivý člověk v mnoha ohledech (což jsem před sestěhováním neměla šanci poznat), a nehrálo tam mnohem víc věcí. Prostě jsme si přestávali rozumět, nešlo nám to spolu. A taky jsme se do té doby vídali dost, cestovali spolu, atd. Ale na hodně věcí jsem přišla až po tom sestěhování. Plácali jsme se v tom asi další dva roky, oba dva čím dál tím víc nešťastní. Kdybychom spolu pořád jen randili, tak věřím tomu, že jsme spolu do teď. A kdybychom se sestěhovali až po svatbě, zbytečně bychom museli řešit rozvod. Takže já jsem za to sestěhování ráda, jsem ráda za to že jsme zavčasu poznali že nám to spolu nepůjde, šli od sebe a měli oba možnost potkat někoho s kým budeme opravdu šťastní. Ano, problémy jsou od toho aby se řešily, ale někdy pohár únosnosti prostě přeteče.
Teď jsem už dva roky se současným přítelem, se kterým bydlím asi po měsíci vztahu :D Ano, věřím, že zrovna tobě budeme připadat naprosto šílení, ale vyšlo to prostě ze situace, přítel bydlel sám, bylo mu smutno, chtěl abych u něj přespávala a trávila u něj volný čas. Mě to vyhovovalo, nechtělo se mi od něj k našim, kde jsem bydlela v té době. No a najednou jsme si uvědomili, že spolu bydlíme, dali dohromady rozpočet, dohodli se na pár věcech... A celou tu dobu to klape úžasně, rozumíme si, ponorka za celou dobu nepadla, doplňujeme se. Jsem neskutečně ráda, že jsem poznala tak úžasného člověka, a věřím tomu, že by k tomu nedošlo, kdybych se nesestěhovala s bývalým a nezjistila že nám to klapat nebude. Takže jsem za to sestěhování opravdu ráda. Randila bych s ním do teď, a asi to zní hnusně, ale vlastně ztrácela čas. A on taky. Holt, ne každý má to štěstí, že trefí napoprvé. Moc ti přeju, aby ti všechno vyšlo tak, jak si představuješ :)

31 hogreta hogreta | E-mail | Web | 9. března 2016 v 23:55 | Reagovat

[30]: Já se s tebou nechci přít, nicméně si myslím, že dva roky jsou opravdu málo na to, aby se projevily problémy - ať už spolu lidé žijí a nebo ne. Že úplně stejně si po dvou třech letech mohla zjistit to samé, i když byste spolu nebydleli. Alespoň co mám ze své zkušenosti - dva roky já osobně považuju za opravdu krátký vztah, po svých zkušenostech bych se po dvou letech ani nesestěhovávala, ale ani si toho druhého nebrala a vlastně musím uznat, že po dvou letech jsem přítele ani pořádně neznala (což kdyby ses mě tehdy zeptala, tak bych to samozřejmě striktně popřela, tohle je něco, co si člověk uvědomí až zpětně). Sama vím, kolik věcí vyjde najevo třeba až po pěti letech, kdy se podle mě teprve dá začít mluvit o jakémsi boji s ponorkou a s překonáváním problémů a krize. Po dvou letech vztahu jsem byla stále ještě zamilovaná s růžovými brýlemi, po takové době se snad o ponorce ve vztahu ani mluvit nedá :-).

Ale tak samozřejmě, že pokud vám to vyhovuje, je to čistě vaše věc:-). Já jen chtěla ukázat svůj názor na věc. V době sepsání článku jsem také o dané věci četla hodně článků a snažila jsme se informovat, takže musím říct, že jsem z velké části čerpala i z různých průzkumů a statistik - ze kterých dost jasně vyplývalo, že statisticky opravdu mají větší šanci na přežití manželství, kde spolu ti dva lidé NEbydleli, než ty, kde spolu bydleli. Bohužel už ty odkazy, ze kterých jsem čerpala, nemám (ale když trošku pohledáš, určitě na ně taky narazíš, nebylo to zase tak těžké je vyhledat), tak jen tak zběžně ti můžu dát odkazy na trošku méně relevantní zdroje, na které jsem narazila hned na první straně, jen co jsem do googlu zadala "bydlení před svatbou": http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/293368-spolecne-souziti-pred-svatbou-parum-prilis-neprospiva.html , http://ona.idnes.cz/je-spolecne-bydleni-dobry-napad-nebo-sebevrazda-spis-to-druhe-p5y-/vztahy-sex.aspx?c=A100420_121000_ona_vztahy_jup , http://www.katyd.cz/clanky/vztahy-na-zkousku-nezajisti-dobre-manzelstvi.html , ... A upřímně mě k sepsání článku inspiroval právě rozhovor s jedním sexuologem/vztahovým poradcem, který právě od společného bydlení před svatbou docela odrazoval a měl docela rozumné argumenty.

Každopádně přeji hodně štěstí :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015