Vztah s Vietnamcem, 1. díl: Co na to jeho rodina?

12. prosince 2014 v 8:00 | hogreta |  Vietnam
Napsala jsem už spoustu článků o česko-vietnamských partnerských vztazích. Ale většinou jsem se zmínila jen okrajově, popřípadě jsem se zabývala čistě jen tím vztahem mezi dvěma lidmi, ale už ne věcmi, které s tím vším souvisí. Zjistila jsem, že tyto články na českém internetu moc nejsou. Není moc lidí, kteří by psali o svém multikulturním vztahu - a těch, kteří píší o česko-vietnamském vztahu, je přirozeně ještě méně. Rozhodla jsem se to změnit a založit nový seriál, kde budu psát o svých zkušenostech. První díl je věnován vietnamským rodičům a rodině.



Ač se to nezdá, dostávám poměrně dost emailů a zpráv od lidí, kteří mají vztah s Vietnamcem/Vietnamkou. Většina těchto dotazů se týká právě rodiny partnera - lidé se ptají na to, jak na rodinu partnera zapůsobit, jak je přesvědčit, že to s ním myslí dobře, co udělat proto, aby je přijali, jak to vlastně ve vietnamských rodinách chodí, ... Na všechny tyto dotazy jsem se rozhodla odpovědět tímto článkem. Dopředu ale říkám, že jde jen o moje osobní zkušenosti, rozhodně to není nějaký obecný návod. Každopádně doufám, že lidé, kteří mají za partnera/partnerku Vietnamce/Vietnamku, si z toho něco vezmou. A také doufám, že těm ostatním to třeba přijde aspoň zajímavé.

Rodina je důležitá

Je důležité se uvědomit, jak moc je rodina pro Vietnamce důležitá. Není dobré stavět se mezi rodinu a partnera, tenhle souboj byste totiž nemuseli vyhrát. Zatímco pro nás "úzká rodina" znamená maminka, tatínek a děti, pro Vietnamce to s trochou nadsázky znamená i bratránek z třetího kolena. Je dost dobře možné, že poté, co se o vašem vztahu rodina dozví, tak nějaký strýček oznámí, že vašeho partnera vydědí, pokud si vás vezme. To je poměrně typická reakce. Nesmíte si z toho dělat hlavu, tak to prostě je. Je hloupost vzdávat se své lásky jenom proto, že s tím někdo nesouhlasí, ale stejně velká hloupost je jednat "na truc" a dávat partnerovi ultimáta. Berte to jako takový balíček - partner a jeho rodina. Tenhle balíček jste si vybrali. Nebude to vždy jednoduché, ale dá se to přežít. Zvyknete si jak vy, tak oni.

Rodina má prostě jen strach

Rodina partnera bude pravděpodobně ze začátku reagovat docela přehnaně. Vietnamci si prostě většinou nepřejí, aby si jejich děti dovedly domů Čechy. Neberte to jako nějaký rasismus, takhle to vůbec není. Je to jen úplně obyčejný strach o vlastní dítě. Pro vietnamskou rodinu by bylo samozřejmně jednodušší, kdyby partner jejich dítěte znal a uctíval všechny vaše zvyky, kdyby i jeho rodina uctívala vaše zvyky, kdyby váš partner uměl vaším jazykem, kdyby měl stejné morální hodnoty... Byli by raději za Vietnamce/Vietnamku, se kterým nebude taková práce. Vaším úkolem je tedy přesvědčit rodinu partnera, že se bát nemusí. Že zastáváte stejné morální hodnoty a že zvyky a tradice budete respektovat. Že jste pracovití, cílevědomí - a že s vámi bude váš partner šťastný. Jak jim dokážete, že jste dobrý člověk a že to s jejich dítětem myslíte dobře, máte u rodiny z poloviny vyhráno.

Rodina potřebuje vidět snahu

Jak už jsem napsala, rodina potřebuje vidět snahu. Snahu o přizpůsobení se. Spousta lidí zastává názor, že když oni přijeli tady, mají se tedy přizpůsobit oni. To je jistě pravda, oni se v mnoha věcech přizpůsobují, nicméně nemůžete po vietnamské rodině chtít, aby se chovala jako česká rodina. Vždy to bude vietnamská rodina, vždy budou zastávat své hodnoty. Pokud se vám nelíbí, že se budete muset v některých věcech přizpůsobit, nevybírejte si vietnamského partnera, ale vyberte si Čecha. Pokud si vyberete vietnamského partnera, musíte se v mnoha věcech přizpůsobit, jinak to nejde. Stejně tak se musí v mnoha věcech přizpůsobit váš partner, když bude jednat s vaší rodinou.

Jak říkám, rodina potřebuje vidět snahu. Jakou snahu? Snahu naučit se jazyk. Snahu naučit se vařit vietnamská jídla. Snahu pochopit a respektovat vietnamské tradice. Snahu zapadnout, snahu se něco naučit.

Rodina potřebuje vidět úctu

Už několikrát jsem narazila na dívku, která chodila s Vietnamcem, o které jsem si pomyslela: "Ta v tom vůbec neumí chodit!" Postavení různých příslušníků ve vietnamské rodině se odvíjí především od toho, jak je kdo starý. Nemůže se tedy za žádnou cenu stát, že odmítnete třeba jen pozdravit někoho, kdo je starší než vy! Nebo že budete dospělému člověku tykat! Ať už ten člověk s vámi a vašim vztahem nesouhlasí, ať už se o vás nevyjadřuje zrovna nejlíp, spolkněte svoji ješitnost či falešnou hrdost a ukažte mu, že i přesto se k němu dokážete chovat slušně (třeba ho jen slušně pozdravit). Já osobně, když někam přicházím, velmi nahlas a velmi srozumitelně zdravím. Je mi jedno, jestli je někdo, kdo mi na můj pozdrav neodpoví, je to jeho problém. Já vím, že pokud si chci vybudovat jakési postavení v této komunitě, tak musím být uctivá i k lidem, kteří mě zrovna nemusí. Neznamená to, že musím vždy se vším souhlasit, nicméně vždy se musím chovat slušně. Pokud tohle jednou poruším, budu to hodně dlouho napravovat.

Rodina dbá na pověst

... myšleno nejen na vlastní pověst, ale i na vaší pověst. Nezapomínejte, že Vietnamci si mezi sebou vždy všechno řeknou. Pokud jste měl/a ultra utajovaný vztah s Vietnamcem/Vietnamkou již dřív před vašim současným partnerem, buďte si jist/a, že to všichni vědí. To není dobrá pověst. Dá se to překonat, když se tomu dá hodně času, nicméně počítejte s tím, že to prostě všichni vědí. Za tu dobu jsem se naučila jedno - Vietnamci prostě vědí všechno. Dokonce i věci, které ještě nevíte ani vy sám. Jak se něco šustne, vědí to všichni. Ne nadarmo se říká, že vietnamský drb je rychlejší než světlo.

A jaká je "ideální" pověst českého partnera dítěte vietnamských rodičů? Neměl by mít před tímto partnerem jiný vztah (nejlépe by měl/a být panic/panna). Pokud již vztah měl, neměl by to být vztah s Vietnamcem/Vietnamkou (protože za prvé se to tak rodina nedozví a za druhé pokud se to dozví, nebudete vypadat jako někdo, kdo chodí s někým jenom proto, že je to Vietnamec/Vietnamka). Pokud již vztah před tímto vztahem měl, nemělo by těch vztahů být mnoho. Měl by mít vysokou školu, pokud nemá, tak minimálně maturitu (a nebo by měl studovat). Jeho/její rodiče by měli mít vysokou školu, pokud ji nemají, měli by mít minimálně maturitu. Pokud nestuduje, měl by mít dobrou práci (a i jeho rodiče by měli mít dobrou práci). Neměl by být z rozvrácené rodiny. Měl by umět vařit, měl by být pořádný a zodpovědný. A měl by mít úctu k rodičům. A hlavně - měl by mít snahu a úctu, o které jsem psala v předešlých bodech.

Pokud nesplňujete všechny body, nezoufejte (ani já nesplňuji úplně všechny body, dokonce ani většina mladých Vietnamců nesplňuje tyto body). Je to jen jakási "ideální představa", ne předpis, který musíte splňovat. Splňovat tohle všechno snad ani nejde. Pořád máte šance přesvědčit je svou snahou a slušným chováním. Každopádně pokud většinu bodů splňujete, máte mnohem větší šance.

Rodina potřebuje čas

To je asi ten nejdůležitější bod. Buďte prostě trpěliví. Nejde to tak rychle, jako to jde v našich českých rodinách. Mě třeba rodina partnera začala přijímat až tak po třech čtyřech letech našeho vztahu. Po pěti letech už mě mamka přítele přijala natolik, že jsem s nimi mohla jet do Vietnamu. A teď už mám konečně pocit, že mě mají i docela rádi a že se mnou do budoucna počítají. Připomínám, že jsem s partnerem sedm let.

Nečekejte tedy zázraky po šesti měsících chození. Buďte hodně trpěliví, na rodinu partnera netlačte, dejte jim čas. Oni se s tím vyrovnají. Jakmile zjistí, že se není čeho bát a že je s vámi jejich dítě šťastné, začnou vás tolerovat. A to je jen kousíček od toho, aby vás začali mít rádi a aby vás přijali mezi sebe.


Problémy, se kterými se pravděpodobně setkáte

1. Nedorozumění
Přes všechnu vaši snahu a vaši úctu se i tak naskytnou problémy s jeho/její rodinou. Jeden z nich je problém v komunikaci. Váš partner může česky umět perfektně, s jeho rodinou to ovšem bude asi trochu složitější. Strašně často se vám bude stávat, že nepochopíte věci tak, jak byly myšleny, stejně tak nebudete pochopen ani vy. Vietnamština je pro nás Evropany hrozně těžká, stejně tak čeština je hrozně těžká pro Asiaty. Nevzdávejte to! Většinu času se sice budete bavit rukama/nohama a naučíte se být přeborníkem v pantomimě, ale fakt ta snaha za to stojí. Není nic hezčího, než strávit po obědě chvíli v kuchyni se skorotchyní, která se vám u krájení ovoce snaží vyprávět nějaký vietnamský příběh. I kdyby rukama-nohama.

2. Netolerantní strýček
Jak už jsem psala, v každé rodině se najde někdo, kdo s vaším vztahem nebude souhlasit, ani kdybyste se rozkrájeli. Nenechte se tím rozhodit. Jak říkám, sice nemůžete jít ostře proti němu, ale nechte to prostě vyšumět. Nebuďte drzí, chovejte se k rodině partnera slušně - a oni se s tím prostě nějak vyrovnají. Pokud ne, bude to jejich problém. Nenechte se vyprovokovat, buďte klidní a vyrovnaní. Neberte si to osobně.

3. Nepochopitelné zvyky
I já jsem dost koukala, když mi skorotchyně začala vyprávět, jak teď budou sedm let mrtvou babičku vytahovat z hrobu, čistit ji kosti a znovu ji zahrabávat. Mohla jsem říct, že mi to přijde nebezpečné, protože na mrtvole určitě zůstávají bakterie, které by se vyhrabávat neměly, nicméně to je všechno, co tak můžu udělat - vyjádřit svůj názor. Nemůžu říct, že jsou všichni Vietnamci idioti a že by to dělat neměli, protože ani tady se to nedělá, a ať to taky nedělají, že je to prostě divné a hnusné. Vyhněte se jakémukoli porovnávání, ve Vietnamu to prostě všechno funguje trošku jinak, než tady. Nemůžete jednu kulturu porovnávat podle nějaké jiné. Oni k tomu, co dělají, mají nějaké důvody. Stejně tak, jako nám nikdo nemůže vymlouvat Ježíška nebo čerta s Mikulášem, tak jim nikdo nemůže vymlouvat jejich zvyky a tradice. Tak to prostě je, můžete vyjádřit svůj názor, nicméně nemáte právo to měnit.

4. Neumíte to, co se po vás vyžaduje
V rodině partnera jsem hlavní "myč" a "kráječ" zeleniny. Proč? Protože toho příliš nesvedu. Na rodinných oslavách, kdy pomáhám při přípravě, zvládám omývat zeleninu, krájet maso a zeleninu, restovat arašídy, balit závitky a smažit tofu. Moc víc toho nesvedu, což je hodně blbé. Dobrá manželka se ve Vietnamu pozná podle toho, jak zručně dokáže oloupat ovoce. Já to tak zručně nedokážu - za prvé proto, že toto ovoce u nás není tak typické, za druhé proto, že krájím všechno "naopak" (Češi většinou krájí směrem k sobě, Vietnamci krájí směrem od sebe) a za třetí proto, že mě to prostě nikdo nikdy neučil a je to pro mně všechno nové.

S takovými problémy se budete potýkat pravidelně. Nejste Vietnamka/Vietnamec, nebudete umět všechno, co Vietnamci/Vietnamky zvládají. Nedělejte si z toho hlavu, jak říkám - pokud budete mít snahu, naučíte se to. Rodině vysvětlete, že tohle se v českých rodinách nedělá, ale že nemáte problém to zkusit a naučit se to. To jim velmi pravděpodobně bude stačit.

Jak si u vietnamské rodiny vylepšit skóre

1. (Na)Učte se jazyk
Když Vietnamci uvidí, že se snažíte a že občas o nějaké to vietnamské slovíčko pokusíte, budou v sedmém nebi.

2. Ukažte snahu a učte se novým věcem
Viz předešlé body.

3. Studujte a najděte si dobrou práci
K tomu asi taky nemusím nic moc dodávat.

4. Nesmějte se češtině Vietnamců
Já naprosto obdivuju Vietnamce, kteří zde přijedou a jsou schopni vůbec něco kváknout česky. Každý, kdo ví, jak diametrálně rozdílné jsou čeština a vietnamština jazyky, se nikdy Vietnamcům za jejich češtinu nemůže smát. Nebuďte pozéři. V hodinách angličtiny nás všechny učí, jak není důležité mluvit gramaticky dobře a mít nejlepší přízvuk, ale jak je důležité se domluvit. Nebuďte tedy na Vietnamce tak přísní - vždyť oni se domluví. Umí česky líp, než většina Čechů umí anglicky.

5. Naučte se vařit
Vietnamci jsou prostě přes jídlo, jsou to gurmáni. A jsou na svá jídla patřičně pyšní. Pokud se dokážete naučit dobře vařit, máte vyhráno.

6. Nebuďte frfňa
Ano, vietnamská jídla jsou různá, ne vždy to evropskému oku (a jazyku) lahodí. Pokud před Vietnamce nastoupíte s "tohle nejím, tohle taky ne, tohle vypadá příšerně, a bože, to je proboha tohleto", vaše cena klesne. Nebojte se zkoušet nové chutě, i když to na první pohled nevypadá vábivě (a věřte, že vás toto jídlo často hodně kladně překvapí).

Neříkám, že vám musí chutnat všechno, ale je slušnost danou věc alespoň ochutnat. Když ochutnáte a zjistíte, že vám to nechutná, nikdo se na vás zlobit nebude (vždyť ani Vietnamcům nechutná vždy všechno). Pokud ale něco prohlásíte za hnusné bez toho, aniž byste to zkusili, nevrhá to na vás moc dobré světlo. Největší šanci mají Češi/Češky, které se jídla nebojí a nebojí se zkusit jíst klidně i psí maso, kuřecí pařátky nebo krvavý puding.


7. Buďte uctivý/uctivá
O tom už jsem také mluvila.

8. Respektujte zvyky, tradice a náboženství
Nikdo vás nenutí nosit na oltářek obětiny a ani vás nikdo nenutí se modlit nebo zapalovat peníze. Nicméně tyto tradice respektujte. V buddhistické pagodě se nemusíte modlit, nicméně si alespoň sundejte boty a skloňte pokorně hlavu. O tom celém to totiž je - nemusíte tomu všemu hned věřit, ale měli byste to respektovat.


Další články, které by vás mohly zajímat:



Tak, doufám, že byl tento článek vyčerpávající. Jak vidíte, pokud budete slušný a pokud dáte rodině dostatek času, pravděpodobně se s tím brzo vyrovná. Pokud vás jednou přijmou do své rodiny, stanete se tak vlastně jejich dcerou či synem. A ve vietnamské rodině jsou její členové pro sebe schopni pomalu i dýchat, takže vás nikdy nenechají vás ve štychu. Pokud se vám podaří je přesvědčit, strčí za vás klidně ruku do ohně.

A co vy, máte vztah s Vietnamcem/Vietnamkou? Chcete k bodům, které jsem popsala ve článku, něco doplnit? Nebo je něco, s čím nesouhlasíte a co vidíte jinak? Podělte se o své názory a zkušenosti v komentářích!




Na závěr bych chtěla upozornit na to, že jakýmkoli přeložením a publikováním mého článku bez mého vědomí a souhlasu porušujete autorská práva. Pokud chcete tento článek někde zveřejnit, zeptejte se mě a nějak se určitě domluvíme. Vždyť není nic jednoduššího, než mi prostě poslat email na hogreta@seznam.cz. Je to lepší, než abychom se zase museli dohadovat a pak to nějak oficiálně řešit.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenin Lenin | Web | 12. prosince 2014 v 11:03 | Reagovat

Vztah s Vietnamcem je očividně jen pro silné povahy. :)

Já nevím, přijde mi zvláštní, že člověk musí projevit tolik snahy a tak moc se infiltrovat a učit zvykům cizí kultury, která se dobrovolně přesunula do té jeho. A taky moc nechápu, proč se Vietnamcům tolik příčí, když si člen rodiny najde protějšek z těch, do jejichž země se odstěhovali. Přirozeně by s tím měli počítat, protože je jasné, že k takovým věcem bude docházet. A možná by spíš oni měli mírně slevit z nároků a mohlo by jim stačit, že je člověk slušný, zdvořilý a snaží se, jako každým rodičům. Kupříkladu haló kolem vzdělání nebo kolem toho zda jsem byla či nebyla panna... Já bych na to zkrátka neměla.  Chápu, že mají svou kulturu a rozhodně mi nevadí, že si dodržují svoje zvyky i zde (když se to nemlátí s našimi zákony nebo s morálními hodnotami), ale mírné přizpůsobení se situaci by asi neškodilo. Mně prostě situace, kdy se moje rodina přestěhuje do Vietnamu a bude místního chlapce předělávat na Čecha, přijde dosti úsměvná. :)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 11:08 | Reagovat

Jsi první, kdo mi takovýto vztah dokázal popsat... Obdivuji tě a poslední fotka je NÁDHERNÁ!

3 Em Age Em Age | Web | 12. prosince 2014 v 11:32 | Reagovat

Toto je hodně zajímavý článek. :-) Určitě hodně pomůže nejen lidem s multikulturním vztahem. :-)

4 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 11:44 | Reagovat

[1]: Myslím, že každá rodina (a je úplně jedno, odkud tato rodina je) chce pro své dítě jen to nejlepší a každá rodina má na partnera svého dítěte určité "nároky" a určité "představy" na ideálního partnera. Jak jsem psala, neznamená to, že člověk musí všechno splňovat, to samozřejmě ani nejde. Ani nejde o nějaké "předělávání", mě třeba nikdy nikdo nenutil do žádného náboženství, nikdy mě nikdo nenutil vyzvávat nějaké zvyky a tradice. Úplně stačí, když je budu respektovat. A pokud je člověk slušný, zdvořilý a snaží se, pak to opravdu často úplně stačí. Nicméně se bojím, že to tou zdvořilostí, slušností a snažením zase není tak samozřejmé, s jakou samozřejmostí to ve svém komentáři píšeš:). Znám spoustu lidí, kteří se chovat neumí a pak se diví.

Proč se to Vietnamcům tolik "příčí"? Protože mají špatné zkušenosti. Vietnamskou komunitou kolují řeči o tom, jak si jeden vzal zlatokopku, druhý si vzal ženskou, která při pálení peněz pro předky chodila po bytě v kalhotkách, třetí si vzal ženskou, která ho od rodiny úplně odtrhla, čtvrtý ženskou, která která chrápala s každým druhým... A i když přejdu tyhle špatné zkušenosti, oni prostě nemají moc možností setkávat se se zdvořilými, slušnými a snaživými Čechy. Pohybují se ve své komunitě a s Čechy většinou komunikují pouze jako prodavači. A vzhledem k tomu, jak se někteří lidé dokážou k nim jako k prodavačům chovat, tak si opravdu pak můžou myslet, že tohle je "normální české chování" a mít pak na Čechy zkreslený pohled. Takže mají o své dítě prostě jen strach. Pokud ovšem partner jejich potomka dokáže, že se chovat umí a že se snaží, tak se jim to příčit přestane a nemají problém toho daného člověka přijmout:).

5 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 12:19 | Reagovat

Článek je moc zajímavý a teď vím, že na takový vztah bych prostě neměla, protože si vážím soukromí :D Naprosto  souhlasím s prvním komentářem. Když se sem stěhují, měli by se spíše přizpůsobit oni nám. Jistě, můžou mít své zvyky, tradice...ale když jsme v Česku, tak by taky nemuseli být tak vybíraví. Hodně to na mě působilo tak, že kdybych chtěla vztah s Vietnamcem, tak se musím snažit a být prostě ideální, ale to, že by i Vietnamec se měl snažit respktovat zase naše hodnoty a zvyky, tu nic není. Hodně mě i dostal bod jako že bys předtím neměla mít žádný vztah nebo otázku vzdělání a práce. Nevím, ale řekla bych, že většina vietnamců vysokou školu nemá a mít bistro nebo nějakou restauraci, kde budu zaměstnávat všechny moje děti a dělat z nich v podstatě "poskoky" díky mým ideálům, taky není moc dobrá práce... Jde vidět, že je to úplně jiná mentalita a i když jsem schopná respektovat hodně věcí, tak v tom vztahu bych stejně tak chtěla, aby respektovali oni mě, vždyť právě i oni by se měli snažit, když oni jsou tou menšinou...

6 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 12:45 | Reagovat

[5]: O tom, že by se měl ten Vietnamec snažit respekovat naše hodnoty a zvyky tam zmínka je. A víc jsem to nerozebírala proto, že tento článek je o vztahu Čecha k vietnamské rodině. Až budu psát článek o vztahu Vietnamce k české rodině, tak to tam napíšu, neboj;).

Pokud to bereš tak, že oni jsou tu menšinou, tedy celá rodina bude respektovat tebe a ne naopak, pak se není přece čemu divit, že si Vietnamci většinou nepřejí, aby jim do rodiny přišla Češka. Samozřejmě, že je důležitý vzájemný respekt, ale pokud to někdo bere tak, že "vy jste tu menšina, já jsem většina, tak vy mě budete respektovat",... Navíc když tohle pronese někdo, komu ještě často teče mlíko po bradě... Ani se jim nedivím, že se jim to tohle chování nelíbí. Nikdo toho člověka do vztahu s Vietnamcem nenutí, a je pouze v zájmu toho člověka vycházet s rodinou dobře.
A že Vietnamci nemají vysokou školu? Budeš se divit, ale ono jich docela dost to vzdělání má, jenom ho tady nemůžou využít. A ti, kteří vzdělání nemají, ho nemají proto, že by nechtěli, ale protože studovat nemohli (museli už od dětství pracovat/neměli dost peněz na vzdělání/...). Proto teď pro své děti chtějí lepší život a lepší vzdělání, než mají oni. To je pochopitelné, ne? A že jim jejich vlastní děti dělají "poskoky". Ty děti to většinou tak neberou. Berou to tak, že pomáhají svým rodičům, protože jejich rodiče je živí, šatí, snaží se je zabezpečit do budoucna, makají pro ně od rána do noci. Jejich rodiče kvůli jejich budoucnosti odjeli na druhou stranu světa, kde museli začít s holým zadkem. Děti si váží toho, co pro ně rodiče dělají, mají k nim úctu, a proto by je nenapadlo nazývat se jejich "poskoky", pokud jim jejich snahu oplatí pomocí v rodiném podniku. Tohle je právě ta úcta, o které v celém článku mluvím, a kterou spousta Čechů postrádá.

7 david david | 12. prosince 2014 v 12:56 | Reagovat

Co tim myslite, ze kdybyste chteli vztah s vietnamcem? Proste nekoho milujte a je jedno kym je. Kdyby nahodou by to byl vietnamec, tak zde jsou par rad a zkusenosti, jak uspet u jeho rodiny. Pokud vam je jedno jedno tak nemusite. Tohle delate ze svobodne vule. Pokud vase laska neni tak velka, abyste se trochu obetovali, tak vas nebrani si najit nekoho jineho. Ten clanek neni o tom, kdo v jakem zemi zije. Kdyz si vezmete cecha a jeho rodina ma nejake zvyky, tak se musite taky prizpusobit, aby ta jeho rodina vas mela rada. A naopak on se musi prizpusobovat te tve.

8 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 13:01 | Reagovat

[7]: Dokázal jsi to, co jsem se snažila napsat na několik odstavců, shrnout do pěti jasných a stručných řádků:-D. Naprosto s tebou souhlasím!

9 david david | 12. prosince 2014 v 13:23 | Reagovat

[5]: Za to tebe rodice zivi, abys mohla utracet za kraviny, cigarety a chlasty. Nakonec se jim jeste vynadas do xichtu.

10 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 13:37 | Reagovat

[9]: Já nepiju a jsem zásadně proti cigaretám a všem drogám...živí mě, protože studuju vysokou školu a má na mě takové nároky, že brigáda je nemyslitelná (trávím i celé prázdniny na neplacené praxi a mnohdy si musím platit i to, že na tu praxi můžu jít). Jen znám jednu holku vietnamské národnosti, která chodí do prváku na střední a otec jí to vyčítá, že se učí a nechodí pomáhat do jejich restaurace. Přes týden je na internátě a celé víkendy tam pracuje od rána do noci. Ona má vysněné úplně jiné povolání, ale otec jí dává jasně najevo, že mají rodinný podnik, ve kterém musí rodina pracovat...bez ohledu na to, jaké cíle a ambice mají jejich děti. Jsem špatná proto, že si myslím, že každý má právo rozhodnout se, co chce dělat?? Nevím, co jsi za zakomplexovaného člověka a kde to bereš. Nejspíš za chlast a cigarety utrácíš ty nebo tvé okolí. Ne každý takový je. Já studuju a ve škole jsem od rána do večera a na praxi celé prázdniny, tak mě tady nepoučuj, jak se mám chovat.

11 david david | 12. prosince 2014 v 13:54 | Reagovat

[10]: Jsi spatna, protoze z tveho komentare (5) jde videt, jak hazis vsechny do jednoho pytle. Dal jsě ti ochutnat vlastni medicinu. Ja vsude vidim jen chlastajici a kourici cechy, cesky dokonce vice, tak automaticky k nim patris.

12 Niké Storch Niké Storch | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 14:05 | Reagovat

[11]: Já jsem ale neřekla, že jsou tak špatní všichni. Mně vietnamci nevadí. Jen jsem chtěla říct, jak to většinou chodí, protože to vidím často. Samozřejmě jsem se setkala i s vietnamci, kteří byli pravým opakem, jsou milí, tiší a takoví hodně pořádkumilovní :D A nenechají o sebe nikoho pečovat. A taky nejsou hysteričtí na rozdíl od jiných skupin lidí. Takže já mám tyto lidi ráda, nebo alespoň proti nim nic nemám, ale znám takové případy, kdy vztahy v rodině jsou skoro až diktátorské... to je vše ;) Je mi líto, že jste můj předešlý komentář nepochopili.

13 Lenin Lenin | Web | 12. prosince 2014 v 15:01 | Reagovat

[4]: Já to chápu, bojí se samozřejmě každý rodič a i tomu že mají předsudky celkem rozumím... Ale z tvého článku mi přijde, že pořád jen sondují, zda jsi dost snaživá a dobrá, a taky mě zarazilo, že tě začali brát třeba až po pěti letech. To je šílený.

S předchozím partnerem jsem byla 4 roky a jeho matka byla dost náročná. Vadilo jí kde co, ať už to, že jsem o dost mladší, že teprve studuji střední školu, měla pocit, že bych se o jejího synka neuměla postarat, neustále něco kritizovala a já jí pokaždé musela předvádět, že jsem pro jejího syna dost dobrá. Expartnera jsem měla ráda, ale ten neustálý nátlak všechny city postupně zadupal a poslední rok a půl jsem jen přežívala každou návštěvu a nevěděla, co dělat. Expartnera jsem kvůli jeho matce opustit nechtěla, ale nakonec jsem to nevydržela a jsem ráda, že to mám z krku.

Moje nynější tchýně je zlatá ženská, respektuje, že si věci dělám po svém a jinak, stačí jí, že její syn vypadá spokojeně a do ničeho se nemontuje. Mám jí ráda, beru jí jako kamarádku a už nikdy bych nechtěla začít to co před tím. Nemám na to zkrátka povahu. :)

14 Maruška Maruška | 12. prosince 2014 v 16:26 | Reagovat

V odstavci Rodina dbá na pověst nerozumím moc jedné větě: Pokud již vztah měl, neměl by měl mít vztah s Vietnamcem/Vietnamkou (protože ..) Měl by to být tedy před tím vztah s Vietnamcem či ne? :) Děkuji!

15 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 16:29 | Reagovat

[14]: Mám tam jenom o "měl" navíc, opravím to:)

16 Nessi Nessi | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 19:13 | Reagovat

Krásné fotky ;-)  ;-) a krásně píšeš články takhle to hezky popsat O_O  :-)

17 Tom Tom | E-mail | Web | 13. prosince 2014 v 20:08 | Reagovat

Náhodně objeveno,hledal jsem jak správně jíst hůlkami:-)Velmi zajímavé čtení,rozhodně četbě stránek věnuji ještě pár večerů.Fandím.

18 Kuro Kuro | 16. prosince 2014 v 16:51 | Reagovat

Já tedy pocházím z míšeného vztahu. Tím myslím Vietnamec/Češka, který se bohužel rozpadl. Z určité části i kvůli jejich kultuře, ale nebudu psát detaily.
Každopádně nemůžu jinak než souhlasit s článkem. Vietnamci jsou hodně starostliví o svojí rodinu a mnohem víc se o ní starají než u nás. Já bych řekl že tam se nestane že by syn, dcera zanevřeli nad svými rodiči a nebo že by se rodina distancovala. Jeden by řekl že fakt, že jezdí pryč z Vietnamu se tak dá považovat. Ale dělají to hlavně kvůli tomu aby zajistili rodinu a děti, protože ve Vietnamu není velká budoucnost a pohodlný život. Navíc pokud můžou tak se pravidelně posílají peníze rodině ve Vietnamu. Pravidelně se scházejí v rodinném kruhu jako komunita a mě se to fakt líbí. I když je pravda že pro mě jako takovýho napůl cizoně je to kolikrát nepříjemné.
Pak jsou tu Vietnamci co se narodili v Česku a připadají si špatně, protože všude kolem nich jsou Češi co nemají zdaleka tolik povinností. Já vím o čem mluvím, taky mě vždycky štvalo že musím pomáhat pořád s něčím. Ale určitě mě to naučilo určité pracovitosti a s odstupem času je to pochopitelné.
No měl bych k tomuhle tématu hodně co říct, ale nechejme to takhle :D Každopádně přeji hodně štěstí a ať ti to vydrží.

19 Sára Sára | 17. prosince 2014 v 1:27 | Reagovat

Zajímavý článek. Koukám že vietnamská kuchyně je hodně založená na masu. Jak se koukají na vegetariány? Skousli by takového partnera/partnerku?

20 Ann Ann | E-mail | 17. prosince 2014 v 17:07 | Reagovat

Ano, jsou to velké nároky, ale znám i české rodiny, které si podobné kladou. Asi jich nebude tolik, přeci jen jsou to dvě odlišné kultury, ale stejně. I moje rodina pro mě chce toho nejlepšího partnera, dobrého a vzdělaného člověka, který bude schopen se o mě postarat. I když tedy ta doba, než je "přijat", je kratší.
Co se mi hodně líbí je, že rodina drží při sobě, vzájemně si pomáhá. To se tady jen tak nevidí, ale tam jde asi opravdu říct, že rodina = domov.
A mám na tebe prosbu/ tip na článek. Nedala bys sem někdy nějaký (jednodušší) recept na vietnamské jídlo? Píšeš, že Vietnamci jsou gurmáni, takže hádám, že budeš mít něco dobrého ozkoušeného, co zvládne i asijské kuchyně neznalý člověk. Dík

21 V V | 17. prosince 2014 v 21:19 | Reagovat

[19]: To by ses divila, kolik se jich mezi Vietnamci najde. Třeba moje mamka...

22 Takara Takara | Web | 30. ledna 2015 v 9:54 | Reagovat

Pěkný článek a dal by se aplikovat na skoro každou národnost. Samozřejmě, že čím vzdálenější kultury jsou, tím se člověk musí víc snažit, ale jedná se o oboustrannou snahu...Pokud to půjde jen z vaší strany, pak je to na nic...pokud by se našel někdo, kdo by urážel váš původ, tak se určitě nenechte...V Asii je třeba dát určitým způsobem najevo, že tady jste a že urážet vás není dobrý nápad...S mojí japonskou rodinou jsme vycházeli nejdříve dobře (potřebovali abych jim syna, který se od své rodiny odstřihl- v Japonsku nemyslitelné- abych ho přivedla zpět, to jsem udělala a situace se změnila) pak na mojí adresu zazněly ze strany švagra urážky, že jsem blbá cizinka a že i když se cizinec snaží, tak je naprosto v pořádku, že s ním zacházejí jako s póvlem...nikdo mu neřekl aby sklapl, takže jsem se naštvala a řekla jsem jim, že s nimi končím, buď budou respektovat to, kdo jsem nebo mi přes práh nesmí (a manžel mě podpořil, bez něj by to nešlo) rok jsme se nestýkali a teď je naše první dítě na světě, takže se začali zajímat a chovají se opět slušně, nicméně je třeba vytyčit si hranice kam až smí a kompromisy se musí dělat na obou stranách: odmítla jsem aby nakoupili výbavičku pro malého, ale už jim nemůžu odmítnout aby zařídili a zaplatili obřad v chrámu pro malého (i když bych si to nejraději udělala sama a po svém....) Jak se to bude vyvíjet? To se uvidí, vztahy nejsou konstantní a danou záležitostí, musí se na nich pracovat ;-)

23 kus-kedide kus-kedide | Web | 26. dubna 2015 v 21:43 | Reagovat

Díky za článek (resp. za seriál), je hrozně zajímavý :)
Tak koukám, že popis vietnamské rodiny má hodně styčných bodů s charakterem mojí moravské rodiny... Pozoruhodné :D
Schopnost Vietnamců mluvit česky mě naprosto fascinuje, když si představím, že bych se měla domluvit vietnamsky byť jenom na poloviční úrovni jako oni mluví česky (myslím ti, kteří nevyrůstali v Česku), běhá mi mráz po zádech, za to máš můj obdiv. Je to hrozně fascinující jazyk, ale jak píšeš, je tak odlišný. Já se nedomluvím ani rusky s rodiči svého přítele, který je Rus z Kyrgyzstánu. Ještě že umí česky :)

24 Jana Ch. Jana Ch. | E-mail | 1. května 2015 v 21:58 | Reagovat

Děkuji za tento článek, který jsem si skutečně se zájmem přečetla a budu se těšit, co bude dál. Donutilo mě to o mnohých věcech přemýšlet a určitě ho doporučím přátelům, kteří se o dění kolem sebe a vztahy zajímají. Držím palce :-) jsi fajn

25 V. V. | 22. prosince 2015 v 1:04 | Reagovat

Hezky napsane a pravdive. Jsem s pritelem (VN) pres 3 roky a miluji ho, predstavuji si s nim budoucnost. Ale vim, ze zadna nebude. Do ted nebyl schopny o nas rict svym rodicum a ani schopny nebude. Prilis se boji. Oni jsou pro nej vse, i kdyz mu provedli i spatne veci. Ale to ja chapu, taky bych svou rodinu nedala, jenze ja ho rodine predstavila... A ti ho prijali. Budu muset vyckat delsi cas, jenze mam strach, ze k tomu nikdy nedojde. On nechce, abych nekde zverejnila i spolecne fotky. A jak dlouho mi trvalo ho premluvit na spolecne fotky, ktere budu mit sama pro sebe... Trochu me to mrzi, protoze chci celemu svetu ukazat, s kym jsem stastna a koho miluju. Ale nemuzu jit zase proti jeho vuli. Mit vztah s vietnamcem je opravdu tezke. Casto mu jeho pratele o me nakecavali veci, ktere nebyly pravdive. Jen aby nas rozdelili. Casto mu starsi rikali, ze tohle neni dobra cesta, ze nebude stastny. I pres to, ze jsem je vzdycky branila a byla na jejich strane. Nevim, jak prekonat strach z toho, ze nas ostatni rozdeli...

26 Radek Radek | E-mail | 10. ledna 2016 v 10:12 | Reagovat

na tento web jsem narazil ciste nahodou kdyz jsem hledal jak zamezit tomu aby se mi dcera pelesila s wietem.protoze pro toto jsem ji nesplodil nevychoval a nezivil v zivote bych si nedokazal predstavit ze by mi prisly do rodiny po tom co jsem mel tu cest poznat co jsou vlastne zac ono povidat jak ten nguyen van truen je poradku milovny uctivy a hlavne pracovity je trosicku nadsazene protoze je neznate i z te druhe stranky jak jsou drzi zli neuctivy jak dovedou cechum nadavat do prasat a opic jak se snazi si delat z ceskeho cloveka div ne otroka jak napadaj ceske lidi a o tom odpornem humusu a spine co maj ve skladech na cem lezi potraviny nez je daj k prodeji v jakych podminkach skladujou pecivo a ovoce se zeleninou jak napriklad z hroznoveho vina vorvou hnile kulicky a sup s tim opet na kram a to jeste rukama se kteryma se pred tim drapaly pod katatama v prdeli no na zblití toto ale kdo nezazil neví a nejvice mne fascinuje jak jsou namachrovany myslej si jaci nejsou frajeri kdyz maj i-fony a mercedesy pritom je toto jen takove pozlatko chrapou ve skladech mezi zbozim je tam spina a smrad na spinavejch matracich fuj hnus humus jestli se mi to podari udelam fotky z ruznych koutu čr a budu publikovat at lidi vedi jak se veci ve skutecnosti maji a zacinam i posilat hygienu a i jine organy to je vam pak prdel jak behaj kdyz maj vohýnek u prdele ale co hlavne JA NEROZUMET CESKY nguyen van truen :-D  :-D  :-D

27 Radek Radek | E-mail | 10. ledna 2016 v 10:23 | Reagovat

a za gramatiku se predem omlouvam psal jsem ve spechu rikam to do predu protoze jak jsem si vsiml hodne lidi kteri nesouhlasi a hlavne nemaji padny argument zacinaji hledat spasu v gramatice pisatele a pouzivaji nasledne vety tipu az se naucis cesky tak kritizuj atd
jinak muj vyse psany clanek je velmi pravdivy pracuji bohuzel jako zasobovac
jen nechapu co lidi na tech vietech. maj proc proboha nejdou nakupovat do ceskych kramu proc k vietum.a co me sere nejvice jak si nguyeni rikaj ceskyma jmenama copak jsou cesi?ne nejsou nikdy nebyly a nikdy ani nebudou i kdyz jim v papirech sviti narodnost ceska tak nikdy nic s ceskym narodem to nema nic spolecneho a jen doufam ze holka bude mit tolik rozumu aby se s zadnym truenem nespustila a nepospinila ceskou krev a dobre jmeno nasi rodiny a ted mi muzete nadavat do rasistu xenofobu atd a vite co?treba mne i udejte za rasisticky psany clanek a nebo to rovnou i smazte jen aby se co nejmene lidi dozvedelo i o opacne strance mince

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015