Kam zmizela pokora?

14. srpna 2014 v 8:00 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Pokora je odedávna považována za ctnost a dobrou vlastnost. Má své stálé místo snad ve všech světových náboženstvích. A přesto mám pocit, že nás pomalu, ale jistě, opouští.



Stále častěji slýchám větu: "Přece si nenechám srát na hlavu." To je samozřejmě v pořádku, kdo by si na ni taky srát nechal, že. Jen mi přijde, že to lidé s touto větou - a vlastně s celým tímto smýšlením - často dost přehánějí. A používají to v situacích, kde se o žádné "sraní na hlavu" nejedná.

Jsme čím dál tím víc sebestřednější. Asi je to přirozené, přece jenom žijeme v době, kdy každý z nás má možnost vykřičet svůj názor do světa. Je jasné, že pak člověk může nabýt představy, že se vše točí kolem něj.

Je fajn mít možnost říct svůj názor. Je fajn mít možnost dělat věci, které opravdu chceme. Je fajn mít možnost budovat kariéru, zdokonalovat se, mít úspěch. Všechno je to fajn. Dokud to člověku nepřeroste přes hlavu.

Skromnost se pomaloučku, ale jistě, vytrácí. Často už nejsme schopni jednat pokorně. Ne, teď se všechno staví na silném sebevědomí a na myšlence "jsem pro sebe ten nejdůležitější člověk na světě". Což opět může být fajn, pokud to dokážeme držet v rozumných mezích. Přijde mi totiž, že čím více myslíme na sebe a snažíme se vykřičet své názory, tím méně posloucháme ostatní. A když už jsme nuceni si názory někoho jiného vyslechnout, mávneme nad nimi rukou, protože to pro nás není důležité a stejně se nechceme řídit názory ostatních. Chceme být tak moc "sami sebou", že zapomínáme, že tady nežijeme sami a že nejsme jenom "sami sebou", ale jsme součástí společnosti, součástí lidstva.

Ruku v ruce s pokorou pomalu odchází i úcta a přirozené autority. Teď je prostě moderní se "bouřit". Zatímco naše babička by si nedovolila se svými rodiči smlouvat nebo dokonce odmítnout uposlechnout, teď mi přijde, že spousta mladých lidí nemá problém rodičům pomalu vynadat za to, že jim vůbec chtějí "mluvit do života". A je jedno, jestli jim je třináct a nebo pětadvacet. Pak to vypadá tak, že rodiny jsou rozhádané, partnerské vztahy dlouho nevydrží, lidé nejsou schopni s kýmkoli harmonicky žít. Nikdo si nenechá do ničeho mluvit, nikdo si nenechá poradit. Jen kvůli pocitu, že si "všechno chceme udělat sami a podle sebe". Teď se budu opakovat, ale myslím si, že nemůžeme "všechno dělat podle sebe", protože tady nežijeme sami.


Další články, které by vás mohly zajímat:


Neříkám, že se máme řídit názory někoho jiného a že se máme vždy podřizovat druhým. Jen si myslím, že bychom názory ostatních (zvlášť těch starších, moudřejších a zkušenějších) lidí, měli alespoň vyslechnout a zvážit je dřív, než je nemilosrdně odvrhneme. Protože pokud si nedokážeme připustit, že nemusíme mít vždy pravdu, pokud se nedokážeme občas v něčem podřídit a nedokážeme se zamyslet nad tím, co říkají ostatní, nakonec budeme úplně sami.


A co si vy myslíte o pokoře?
Znáte nějaký příklad nedostatku pokory ze svého okolí?
Podělte se o názory v komentářích :-)
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 14. srpna 2014 v 8:40 | Reagovat

Mám poznámku k těm rodičům - když je ale člověku víc jak dvacet, náhle taky může zjistit, že jeho rodiče nejsou tak neomylní a dokonce ani tak chytří a schopní, za jaké je jako dítě měl. A pak může snadno přijít chvíle, kdy mu do života kecají věci, který prostě správnější nejsou, už jen proto, že on žije jinak a ti rodiče tomu se svým úplně jiným stylem tomu nerozumí, jenže oni už to neumí vidět. Byl to docela zajímavej dopad a zvláštní zjištění, ale stává se to. Může to tak být. A pak už se dá snadno rozhádat, protože rodiče si nikdy nepřipustí, že jejich potomek má víc pravdu, než oni, ani když to tak je. Ne vždycky, určitě ani ne většinou, ale může to tak být.

2 Kika Kika | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 10:41 | Reagovat

[1]: přesně, nebo třeba když se k tobě jako k dítěti rodiče vůbec nechovali pěkně. Nevím proč bych měla být k nim pokorná (to neznamená, že i tak nejsem vděčná - dostávala jsem jídlo, šaty, stála jsem je i tak nehorázné množství peněz a času, což mi bylo dost dáno najevo)

Jinak k článku, někdy mám pocit, že musíš být opravdu čistá duše. Nebýt posledního odstavce (s kterým naprosto souhlasím) bych se ti tu bouřila :-D

3 Joina Joina | Web | 14. srpna 2014 v 11:20 | Reagovat

Asi tak nějak. Ale né vždy tomu tak je, Je tu ještě malá hrstka lidí co pokoru uznává.

4 Taychi Taychi | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 20:21 | Reagovat

Moc pěkný článek. Nejtěžší pro člověka opravdu je přiznat si, že udělal chybu, omluvit se nebo snad nechat si poradit. První krok je, abychom si to uvědomili, pak to po troškách začali napravovat. :)

5 Nepochopený psychopat Nepochopený psychopat | Web | 16. srpna 2014 v 2:40 | Reagovat

Já vlastně ani nevím, proč to řešit - celý tenhle svět jde do.. nechci být sprostej. Lidi už nejsou jako dřív. Všechno se změnilo. A jednou z těch změn je právě i pokora.
Neříkám, že patřím k nejlepším příkladům, ale snažím se to změnit, protože to prostě je špatné.
Dobrý článek na zamyšlení.

6 Patas One Patas One | Web | 17. srpna 2014 v 15:25 | Reagovat

Díky za článek... Víc takových ;)

7 Nany Nany | Web | 17. srpna 2014 v 23:26 | Reagovat

Skvělý článek, opravdu jsi to vystihla.
Já jsem tvrdohlavý býk ála člověk, který si stojí za svým jako skála, ale myslím si, že jsou schopna vyslechnout a dokonce i pochopit názor druhého. Není tomu tak sice vždy, ale snažím se to praktikovat co nejčastěji. Většinou z toho svého ale neustoupím.
Samozřejmě jsou i výjimky, těch je bohužel čím dál méně.

8 Anda Anda | Web | 18. srpna 2014 v 14:23 | Reagovat

Pěkný, souhlasím s tebou. Ale musím se (se vší pokourou) přiznat, že patřím k těm, co často hlásají právě "nenechám si srát na hlavu".
Naposledy jsem to udělala včera, když mě peskovala šéfová v práci. Má to ale háček- je jen o dva roky starší a řekla bych, že moc zkušeností fakt nemá.

Ke staším (babičce, tátovi) se chovám slušně a jejich názory si vždycky vyslechnu jen...mám prostě takovou povahu, že si musím udělat vždycky všechno po svém. Ale zase na druhou stranu si z toho umím vzít ponaučení a pak se třeba omluvit. :D

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 8:36 | Reagovat

Podle mne pokora opravdu vymřela, nesetkávám se s ní ani u dětí, což mě velice mrzí... Celá výchova jde obecně do kytek a lidi se diví, že malé děti nejsou vychované... čím to je? Že by nesprávnou výchovou, tedy rodiči samotnými? Jak se mají děti něco naučit, když to neumí jejich rodiče...

Pokud uvidím u někoho známky pokory, hned mi je bližší :)

10 ahoj ahoj | 20. srpna 2014 v 11:54 | Reagovat

Ahoj,kdy napíšeš nějaký článek s receptem na viet.jídlo? Slíbila jsi ho ve videoodpovědi. Já se dost těšila :)

11 hogreta hogreta | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 16:14 | Reagovat

[10]: Ahoj Ahoji, ale na to už jsem ti jednou někde odpovídala, ne? :) Nevadí, tak odpovím znovu:

Ano, máš pravdu, že na vaše přání jsem řekla, že NĚKDY nějaký článek s receptem na vn jídlo udělám. Jenomže mi přijde hloupé dělat článek na nějaký obyčejný recept (jako pečená rýže nebo nějaké nudle) - když už chci udělat článek o receptu, tak chci, aby to byl recept na nějaké opravdu tradiční jídlo. Problém ovšem je, že na většinu tradičních jídel buď nejsou moc k dostání suroviny a nebo se taková tradiční jídla připravují třeba jen na nějaké oslavy - třeba jen dvakrát ročně. A já bych byla ráda, kdybych mohla recept doplnit i o fotky. Takže musím počkat, až nějaké takové jídlo (třeba závitky nem) budu se svojí "skorotchýní" připravovat. A proč chci čekat na ni a neudělám něco sama? Protože vím, jak mě samotnou irituje, jak třeba v televizi nějaká běloška vaří vietnamské jídlo, ale o tom jídle nic neví a dává tam suroviny, které tam nepatří. Proto si myslím, že i moji čtenáři ocení spíš recept s fotkama, kde bude vařit i zkušená Vietnamka, která o tradici toho jídla něco ví a vaří ho celý život. Takže musím počkat, až se mi naskytne takováto příležitost. V tomto případě dávám rozhodně přednost kvalitě článku před tím, aby vyšel co nejdřív:).

12 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 3. září 2014 v 1:56 | Reagovat

Slova z jedné písničky: Jaký si to uděláš, takový to máš...jsou velmi pravdivá. Pokud nebudeme pokorní ke svým rodičům my, dospělí, nebudou pokorní ani naše děti. Jak je vychováme, takoví budou. Pokud výchovu odflákneme a necháme ji na institucích, nejspíš se v budoucnosti budeme jen a jen divit. Stejně jako když výchovu pojmeme příliš po americku a dítko si bude dělat všechno po svém a jeho nejčastější slůvka nebudou máma a táta, ale já, já sám.

13 Morell Morell | Web | 3. září 2014 v 18:11 | Reagovat

Pokora nezmizela, jsou lidi hrubí, ale i jemní a bohužeel musíš na ty správné narazit. Většina je pokorná jen ke svým blízkým a snaží se tak chránit. Co naplat...

14 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. září 2014 v 12:29 | Reagovat

Hm, pořád si myslim, že pokud se někomu něco nelíbí, tak by to měl říct. Je to rozhodně lepší, než držet hubu a krok. Pak vznikaj zbytečný nepochopení a spory. Samozřejmě záleží na kompromisech, vždycky záleží na kompromisech. Být pokornej je možná někdy fajn, ale vocaď pocaď, hlavně de o to, umět komunikovat. Spíš to se vytrácí, řekla bych...

15 Lillen Blake Lillen Blake | Web | 23. září 2014 v 12:37 | Reagovat

Myslím si, že pokora nespočívá v tom "nechat si srát na hlavu." (To si někdy nechávám já :P)

Kdepak, pro mě pokora je synonymem jakési vnitřní harmonie, klidu. Jestliže je člověk pokorný, je i duševně vyrovnaný, klidný, a nebojí se vyjít druhým vstříc.

To je pro mě synonymum pokory.
Já tohle rebelství nechápu. Nikdy jsem nechápala.

Pěkný, inteligentní článek ;-)

16 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 23. září 2014 v 14:02 | Reagovat

Líbí se mi jak jsi napsala: "ale jsme součástí společnosti, součástí lidstva." S tím nesouhlasím. Pochybuji, že mé bouření ovlivní celý chod lidstva - tedy pokud nejsem Ruským či Americkým prezidentem. :-D Mladí lidé se bouří protože mladí lidé žijí v této době. V minulosti bylo prostě zvykem, že potomek poslouchal své rodiče, dokonce byla doba, kdyby si i v rodině všichni vykali, ale dnes je jiná doba. Je to asi to největší klišé, ale je to tak. A taky výchova i samotná osobnost dítěte udělá své. :-)

17 hogreta hogreta | E-mail | Web | 23. září 2014 v 15:12 | Reagovat

[16]: Ale vždyť já nepíšu, že to má ovlivnit celé lidstvo. Píšu pouze, že jsme součastí lidstva, nežijeme tady sami, je nás tady miliardy, takže je dost pošetilé se chovat, jakobychom byli sředem vesmíru ;). Vždyť já nepsala nic o "ovlivňování chodu lidstva".

Výmluvy ve smyslu "byla jiná doba" jsou jen výmluvy. Mladí lidé se bouřili vždycky, v jakékoli době. A v jakékoli době z toho pak taky vyrostli. Ale vlastně ani o tomhle ten článek nebyl.

Celkově mám trošku pocit, že reaguješ na něco úplně jiného:-D. Přečti si poslední odstavec :).

18 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 23. září 2014 v 15:38 | Reagovat

Máš pravdu, mládeži opravdu dneska schází pokora. A taky úcta k těm, co něco dokázali. Chtějí být hrdí sami na sebe, nenechat si radit, ale nedochází jim, že ještě vlastně nemají být na co hrdí.

19 Marillee Marillee | E-mail | Web | 23. září 2014 v 16:11 | Reagovat

Tohle mi připomíná mýho tátu, který si mě právě takhle představuje. Dost jasně jsem mu totiž vyjádřila svůj názor o něm (ale nejsem vulgární) - rodinné problémy - a vzešlo z toho vlastně to, že on mně nadávat může, ale já jemu ne, protože jsem dcera... Tohle třeba není, že bych byla špatně vychovaná, jen mi ruply nervy a jelikož už mi není 10 let, nenechám si "srát na hlavu"... :-D Ale máš pravdu s tím, že tohle začíná být normálka i u dětí předpubertálního věku, které jejich rodiče vychovávají jako "osobnosti", což je celkem smutný...

20 Domína Domína | 23. září 2014 v 16:12 | Reagovat

No podle mě tohle co ty popisuješ není pokora. Podřídit se, mlčet a přikyvovat jen proto, že je někdo starší, přičemž na věku absolutně vůbec nezáleží. Sice může mít zkušeností za ten svůj život habaděj, ale nemusel se z nich absolutně vůbec ponaučit. Pokora není ani to nechat si od někoho poradit, mít sám sebe na první příčce. Pokora je brát lidi sobě rovné i přesto, že je ten druhý na úplně jiné úrovni než jste vy samy. Nepovyšovat se, neopovrhovat, neignorovat, ale i přesto, že je někdo dle vás níž ho obdivovat za jiné lepší vlastnosti, proto je tak málo pokorných lidí, protože pokora je vlastně celkem těžká věc. Ano jsou lidé už sami od sebe pokorní, ale těch je opravdu málo a naučená pokora vlastně není pokora, ale potlačování sebe sama.

21 hogreta hogreta | E-mail | Web | 23. září 2014 v 16:26 | Reagovat

[20]: Já snad něco píšu o podřizování, přikyvování a mlčení?

"Neříkám, že se máme řídit názory někoho jiného a že se máme vždy podřizovat druhým. Jen si myslím, že bychom názory ostatních (zvlášť těch starších, moudřejších a zkušenějších) lidí, měli alespoň vyslechnout a zvážit je dřív, než je nemilosrdně odvrhneme."

22 Janča Janča | E-mail | Web | 23. září 2014 v 16:47 | Reagovat

Pěkně napsané. Taky mě zaráží, jak se kašle na autoritu. Kamarádka když volá s mamkou, tak je to samý "ty krávo, bože ne, to nebudu dělat, budu radši venku, nech mě, čus" a to mě napadají ještě samé slabší větičky. Já bych si tohle našim nikdy nedovolila říct a jsem ráda, když mi poradí. Občas mě sice jejich blbý názor naštve, ale jinak jsem ráda, že je mám a mám se o koho opřít. Za to ti, kteří s rodiči nemají dobrý vztah, se o ně nebudou moci opřít nikdy.
Jinak já jsem dřív bývala ta, která každého vyslechla a hned hledala radu, ale později mě to přestalo bavit, protože mně už nikdo neporadil. Proto jsem začala být taky trošku zaměřená víc na sebe než na ostatní.

23 Elizabeth Elizabeth | Web | 23. září 2014 v 17:08 | Reagovat

Súhlasím s týmto článkom úplne na sto percent. Nechcem teraz povedať, že som dospelá a neviem čo, mám 19, ale nikdy som rodičom nepovedala nič zlé. Vždy som sa snažila vyjsť v ústrety aj ostatným ale aj sebe a svojím hodnotám. Nepáči sa mi ako dnes všetci reagujú na obyčajné prosby alebo ak im rodič povie niečo, čo by im mohlo niečo dať, alebo aj učitelia. Povedia len "Mám to v pííííp..." nadávka. Stále nadávky. nehovorím, že som nikdy nenadávala, ale nedokážem niekomu vynadať preto, že mi povie, že to sa chcem rozhodnúť nie je najlepšie a chce mi poradiť. No dnes to je dosť časté. Nikto si nevie vážiť dobrý úmysel. A to je škoda. Sú zahladený do seba, nevedia počúvať a názory či dobré rady idú mimo nich. No zas nesmieme všetkých hádzať do jedného vreca, stretla som ľudí, ktorí majú pokory dosť. Je ich pomenej, ale aspoň to. :)

24 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 23. září 2014 v 17:16 | Reagovat

Pokora, toť zvláštní slovo, které jsem dlouho neviděla ani neslyšela.
Mnoho sociologů tvrdí, že cosi jako společnost vlastně neexistuje, že jsou jen jedinci s určitými vlastnostmi, ale tuto úvahu bych nechala na Základech sociologie od Kellnera a tebe tím nezatěžovala :-D
Jsme sebestřední, ale je to totiž strašný hit. Je to stejné jako s vysokými školami. Třeba u nás i ve světě se v devadesátých letech začalo tvrdit, že lidé pracující rukama mají menší cenu než ti, co hlavou. A proto, po dvaceti letech se každé dítko musí dostat na studie a potom urgentně na vysokou. A to, že někdo na to nemá a má to v něčem jiném, nikoho nezajímá. A takhle je to i s tou sebestředností. Máte možnost se vyjádřit? Tak to prostě udělejte za jakoukoliv cenu a nehleďte na následky. Tak fajn a teď žiju mezi bandou nemyslících kreténů, kteří pohrdají těmi jenž mlčí anebo pracují manuálně a sami třeba do ruky knihu nevezmou co je rok dlouhej. Takový lidi fakt zbožňuju... promiň, pláču tu na špatným hrobě, nezlob se.
Je to moc, moc, moc smutné, ale pokora v dnešní době se hodí snad jen do pohádek ˘3˘

25 AEW AEW | 23. září 2014 v 18:07 | Reagovat

Naprosto souhlasím.
Je mi jedno všechno co si o sobě myslí ostatní ale ráda bych, aby mě alespoň jednou někdo vyslechl až do konce.
Teď už mě neposlouchá ani mladší sestra...

26 Radfordová Radfordová | Web | 23. září 2014 v 19:16 | Reagovat

cizí názor je potřeba k vytváření toho vlastního, řekla bych.
taky mi přijde zvláštní, jak se tady na blogu zase sešlo tolik pokorných lidí /stejně jako dřív originálních, heh/. sama na rodiče občas dost držkuju, nebudu tvrdit že ne, ale stejně nakonec udělám to, co po mě chtěli, i když to okecám. k názorům ostatních se naopak moc nevyjadřuju, taky proto, že jsem moc líná reagovat na protiargumenty :D přijde mi zbytečný jít do konfliktu, pokud jde o nějakou blbost - stejně jako mi přijde zbytečný ohledně toho potom vyjadřovat svoje "názory".

27 Loo Loo | Web | 23. září 2014 v 20:13 | Reagovat

Já takové lidi neznám, spíš znám takové, co si na tu hlavu sr*t nechají a je hrozné to sledovat, protože jsou ze své rodiny v háji.
Pokud jsi žila v "ideální" rodině, kde tě nikdo neutlačoval, tak se ani nedivím, jaký máš názor.
Ve většině případů tohle "nenechávání si sr*t" na hlavu je spíše pud sebezáchovy. Nevím, jak by tobě bylo, po letech utlačování, omezování, šikanování, nucení do věcí, které vůbec nechceš (a tím vážně nemyslím úklid pokoje)? Dneska ani starší lidé než já nemají rady do života. Že by ti třeba řekli něco užitečného, oni ti jenom poví, jak jsi neužitečná, že stojím za starou grešli (a používají jiný slovník) a nebo dokonce ještě litují, že tě někdy měli. Jak máš k takovému člověku chovat nějakou úctu?! Když oni nerespektují tebe, tak si snad ani oni nezaslouží tvůj respekt a je absolutně jedno, jestli tě ten člověk zplodil a nebo ne. Rodiče ze člověka nedělá to, že se podílel na tvém zplození, ale to že tě vychoval a staral se o tebe a to se o všech říct nedá... a hlavně ne dneska.
Netvrdím, že neexistují i neoprávněná rozhodnutí mladých, ale tak za to už jsi můžou sami. Jak si natlučou hubu, tak ať pak nebrečí...
Jednak... toto chování byla vždy, v každé generaci, takže naprosto nechápu, proč tééééď najednou tomu všichni věnují extra pozornost. Vzdor není nic neobvyklého a v pubertě se objevuje zcela normálně a téměř u každého. Divila by ses, co tví rodiče dělali svým rodičům...
Ohledně toho sobectví... Člověk by se měl starat hlavně sám o sebe, pokud to neudělá on, tak nikdo jiný mu "zadek utírat" nebude. Netvrdím, že bychom neměli brát ohledy na ostatní... To ne, ale pokud nejsi sama spokojená, tak nemá smysl dělat něco, co tě nenaplňuje. To jde proti mysli. Jenom proto, že si to někdo přeje, tak nebudu skákat po hlavě.
Samozřejmě, že se vše staví na silném sebevědomí, protože když ho nemáš, tak tě lidé zdolají a spadneš na dno. Potřebuješ ostré lokty, abys v něčem prorazila. Bez těch jsi v háji a zvlášť pokud děláš něco nového... Lidé se mění tak, jak se mění podmínky.
Já a ani mí vrstevníci jsme si je takhle nepřipravili, připravily je dřívější generace...

28 Amia Amia | Web | 23. září 2014 v 22:15 | Reagovat

Spíš než úcta k rodičům mi chybí pokora vůči autoritám obecně. Teď už to díkybohu není tak strašný, ale jednu dobu byla děcka úplně příšerná, k dospělým se chovala jak k onuci a když je někdo napomenul, tak ho přišli seřvat jejich rodiče

29 Takara Takara | Web | 24. září 2014 v 3:55 | Reagovat

Kde mají děti vzít úctu k rodičům? Příklad z praxe: v šatně školky chlapeček kope do maminky a vřeští, že chce bonbóny a reakce maminky je, že místo aby se sehnula a dála mu jednu výchovnou na zadek, se usmívá a říká "au to bolí"...a s tím jde ruku v ruce: dneska skopu maminku ( ta mi na to nic neřekne) a příště skopu úču a ta už mu z pochopitelných důvodů na zadek dát nemůže... :-D Každá další generace rodičů toleruje dětem víc a víc, dává jim větší a větší kapesné, kupují jim víc a víc blbostí a děti začínají dostávat vše, na co si ukážou...I naše generace bude mít rozmazlenější děti, než generace našich rodičů...nevím, zda se se tenhle trend dá zastavit... :-(

30 Loretten Loretten | Web | 8. listopadu 2014 v 12:01 | Reagovat

Já se setkala s tím, že se pokora uměle vynucuje, aby náhodou někdo nevyčníval tím, že si umí říct - jo, tohle se mi povedlo. Mluvíš o sebevědomí - já myslím, že sebevědomí je důležité a pokud je člověk dostatečně chytrý a nezaměňuje sebevědomí s obyčejnou arogancí, tak není třeba ho svazovat nějakou pokorou, která má stejně jen vypadat dobře. O tom to je, ve většině případech, se kterýma jsem se setkala - jsme pokorní, abychom vypadali dobře. A to nemám ráda. Lidé předstírají pokoru a to, že si vlastně vůůůbec nevěří, jenom aby si náhodou někdo neřekl, jak jsou namyšlení. Fakt - tohle chování nemusím.

Co se týče úcty k rodičům - tak jako každý, i rodiče by si měli úctu zasloužit. Pominu případy malejch parchantů, kteří potřebují plácnout přes zadek a týdeního zaracha. A pak jsou tu rodiče, třeba otcové, kteří vám před očima pěkných pár let bijí mámu a nadávají všude kde se dá a na úplně všechno - ne, k takovýmu člověku mít úctu nikdy nebudu, snad se k němu jen budu chovat slušně, ale ctít ho rozhodně ne. Úcta by neměla být automatická a umělá - každý si jí musí vydobýt a zasloužit. Hovořím o úctě, nikoliv o slušném chování, které by mělo být za každých okolností. A to samé prarodiče - babičky nejsou vždycky jen milé, hodné...to fakt ne, mám s tim zkušenosti - taky ji ctít nebudu, když ona nectila mě. Můžu se k ní chovat slušně, ale na co ctít.

Ale když tak koukám, mluvíte u to o tom, jak hrozné budou vaše děti - jenže to je jen na vás! Stačí neselhat jako rodič. Nemyslím, že je to až tak těžké. Nebo v to spíš doufám. :D Ale tohle se stejně říká pořád, už ...tuším že to byl Sokrates nebo Aristoteles, kdo prohlásil, že už generace po nich je úplně strašná a nikoho nectí. No jako...ono to možná přichází až s věkem, protože malý děti, ty opravdu nejmenší se chovají jako zvířátka - musí se teprve vychovat. ;)

31 H H | 18. září 2015 v 10:40 | Reagovat

Ctnost pokory má zvláštní status: má ji ten, kdo si nemyslí, že ji má, a nemá ten, kdo si myslí, že ano.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015