Tết 2014

19. února 2014 v 20:00 | hogreta |  Vietnam
O slavnosti Tết, vietnamském Novém roku, už jsem tady pár článků napsala, nicméně vždycky to byly takové ty obecné řeči. Nyní bych se s vámi ale chtěla podělit o mé vlastní dojmy z takové slavnosti, na které jsem byla v sobotu 1.února 2014. Takže dnes čekejte spíš takový zápisek do deníčku.


Asi na čtyři hodiny odpoledne jsem byla domluvená s přítelem, že přijedu k nim domů. Vzala jsem s sebou dvoje vietnamské šaty, které jsem měla, a autem jsem vyrazila. U přítele doma jsem se převlékla do růžových šatů, potom ještě přišla jedna Vietnamka, která si zkoušela moje bílé šaty. Nakonec si je nevzala, překvapivě ji byly dlouhé. Nevadí, maminka přítele si taky brala šaty, měla jsem tedy jistotu, že nebudu jediná. Stačí, že budu jediná Češka, říkala jsem si.


Do šatů jsem se převlékla ještě u přítele doma

Kolem půl šesté jsme dorazili do restaurace, kde se oslava konala. Už nikdy si nebudu stěžovat na to, že na našich rodiných oslavách je třicet lidí. Na tohle to prostě nemělo. Lidí tam bylo, předpokládám, něco kolem sto padesáti. Strejda (ne můj strejda, ale prostě "bác") musel mluvit do mikrofonu, aby ho vůbec někdo slyšel. Když jsem vstoupila, zvedlo se ke mně docela dost očí, ale na to si pomalu ale jistě zvykám. Holt jsem běloška. A navíc ve vietnamských šatech. Co se dá dělat. V restauraci byly čtyři dlouhé stoly, u každého mohlo sedět tak čtyřicet či padesát lidí. Vepředu, naproti stolům, bylo něco jako pódium, ale spíš to bylo jen takové místo vyhraněné na hudební nástroje, obrazovkou na karaokem, mikrofon, rozkvetlou broskvoň a obrovský plakátem s nápisem ve smyslu "Chúc mừng năm mới 2014!".

Pohled dopředu od mého místa u stolu

Usadila jsem se s přítelem ke stolu, hrála jsem si s foťákem a čekala, co se bude dít. Občas kolem někdo prošel a zdravil mě, občas jsem musela vstát a byla jsem někomu představena. Když jsem jen tak seděla, tak jsem se bavila tím, že jsem odhadovala, kdo z přítomných lidí je příbuzný mamky od přítele - a kupodivu jsem se docela trefovala. Třeba jeden ze strejdů vypadal téměř stejně, jako přítelův dědeček, jen teda v mladší verzi. Jiný zase vypadal jako strejda, kterého jsem viděla ve Vietnamu. Taky jsem se občas zvedla a šla něco vyfotit nebo tak něco. Vzhledem k tomu, že mě při každém mém zvednutí pronásledovaly pohledy, jsem byla raději, když jsem mohla sedět a dělat, že nejsem.

V šest hodin se mikrofonu chopil strejda (hehe, prozměnu) a něco říkal. Ze začátku mu moc lidí pozornost nevěnovalo, protože se začalo nosit jídlo, byl to takový souboj o pozornost: strejda vs. krevety - vyhrávaly krevety. Každopádně pak se to docela rozjelo, někteří lidé měli i nacvičené nějaké písničky, takže zpívaly třeba i dvě rodiny naráz. Pak tam občas někdo něco četl a třeba bratránci od přítele hráli na kytaru (a někdo nějaký další kluk s nimi na bicí). Do toho se tak různě nosilo jídlo, takže to nebylo špatné.

Všimněte si rozkvetlé broskvoně s obálkami

V jednu chvíli asi zazněl povel, že si děti mají jít pro obálky. Abych to vysvětlila, na vietnamský Nový rok dostávají děti lì xì, což jsou peníze v malých červených obálkách. Tyto obálky s penězmi dostávají od příbuzných (a většinou čím jsou mladší, tím odcházejí s většími čáskami v kapse). Pak tyto obálky na oslavách taky mohou sundat z rozkvetlé broskvoně, to pak ale musí jít a třeba přečíst nějaké přísloví nebo básničku. Nejmenší děti měly jiný úkol - sáhly do krabice a podle hmatu musely poznat, co nahmataly. Tady se poprvé ukázalo, že malé děti jsou už mnohem více Čechy, než Vietnamci. Ty, které tahaly z krabice umělohmotné hračky, na vietnamskou otázku "co to je?" odpovídaly čistě česky "kytara", "koruna", "hambáč", "auto" - no, konečně jsem taky něco rozumněla. Starší děti, které měly něco vietnamsky přečíst, na tom nebyly o nic lépe. Většina z nich něco koktavě přečetla, ale z výrazu přítele bylo jasné, že jim nerozumí ani slovo - s strejda to pak raději po nich ještě jednou přečetl. No, ale každopádně to bylo roztomilé. O to roztomilejší bylo, že se pak z maminky přítele stala pařmenka číslo jedna (a to nebyla opilá, prostě měla dobrou náladu) - taky si vzala obálku, taky četla básničku, pak ji dokonce zpívala. Nakonec si na hlavu dala tu plastovou korunu, co děti vytáhly z "hádací krabice" a celý večer tam pak pobíhala jako princezna. Přítel raději seděl a mlčel. Musela jsem poznamenat, že teda netuším, po kom vlastně je:-D.

Děti si jdou pro obálky s penězi

Poslední obálky se dávaly i starším dětem, ty už žádnou básničku říkat nemusely. Nevím, jak se to mohlo stát, ale byla jsem asi vyhodnocena jako nezletilá Vietnamka, neboť jsem takovou obálku taky dostala. Hehehe, měla jsem radost, je to moje první lì xì v životě:-D. Sečteno podtrženo, přišla jsem tam, nic jsem neplatila, najedla jsem se, pobavila jsem se a ještě jsem dostala stovku:-D.

Děti na Nový rok dostávají červené obálky s penězmi - lì xì (čti ly sy)

Po rozdání obálek začala "pařba" naplno. Na přiznání Vietnamců bylo kdysi prohlášení, že "kdo nezažil vietnamské karaoke, neví, co je to party hard". Asi tak nějak by se to dalo shrnout. V prvních okamžicích člověka napadne, že se všichni zbláznili, ale není to tak, oni se opravdu dobře baví.

Ke každé vietnamské oslavě karaoke neodmyslitelně patří

Chvíli se jenom tancovalo, potom už se karaoke rozjelo naplno. Já se držela zpátky a přítel se tvářil, že nezná svoji mámu:-D. Přisedly si k nám dvě holky - Anh, kterou už nějakou dobu znám, a ještě jedna dívka, která mi byla představena jako Trang. Tak jsme tam tak seděli a povídali, bylo to fajn. Potom už musela Anička jít, takže jsme se rozloučili a přemýšleli, co dál. Nakonec nám mamka od přítele řekla, ať jdeme za ostatními mladými dozadu. Tak jsme šli nějakou šílenou úzkou dlouhou chodbou, kde byla příšerná zima. Neodvážila jsem se ani hádat, kam nás ta chodba dovede, ale byla jsem fakt překvapena - byl tam ještě jeden prostor, snad dokonce ještě větší, kde byly stoly, sedačky, křesla, obrovská obrazovka a milion mladých vietnamců, kteří pařili jako o život. Tedy - ti pod osmnáct pařili jako o život. My starší tam jen tak stáli a museli uznat, že jsme asi vážně moc staří. Nicméně dívat se na jednoho asi desetiletého kluka, jak tancoval, byl pro mě jeden z hlavních zážitků toho večera. Heh.


Nakonec jsme s přítelem odjížděli kolem deseti hodin večer. Jeho taťka jel ještě před námi a jeho mamka se dobře bavila, takže jsme ji tam nechali s tím, že ji pak snad někdo vezme. Takže jsme jeli sami. Dojeli jsme k němu domů, já se jenom převlékla zpět do českého civilu, vzala auto a v jedenáct večer už jsem byla doma - plná zážitků a se stokorunou v kapse:). Tak snad mi přinese štěstí:).


Přečtěte si o slavnosti Tết víc :
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katherin Katherin | 20. února 2014 v 12:50 | Reagovat

Tak tohle je opravdu zajimavy clanek :) je pekne, ze jsi se zucastnila oslav, i kdyz ses tem pohledum zvedavych lidi nemohla vyhnout. Vazne te obdivuji. Myslela jsem, ze Vietnamci jsou za kazdou cenu vazni lide. (Dokonce jsme se to ucili ve skole!) Ale jde videt ze i oni si umi uzivat :) mile me to prekvapilo. To s obalkami mi prijde jako skvely napad. Jako naprosty nevzdelanec v tehle kulture a narodu vubec, nechapu jak muzes poznat kdo je z jake rodiny :D uzasny clanek ze tveho pohledu, stovku investuj do nejakych dalsich satu, moc ti slusi!

2 krasna-sluchatka krasna-sluchatka | E-mail | Web | 20. února 2014 v 18:42 | Reagovat

Za prvé, moc ti to sluší^^!
Je opravdu zajímavé číst "deník" češky, která se dostává do vietnamské kultury a zvyků. Je to určitě skvělá příležitost, takhle to poznat.
O této slavnosti jsem nikdy nic neslyšela, díky za objasnění :) Doufám, že sis to užila :) A taky že tě příští rok lépe vezmou mezi sebe :)

3 Cherrybumbum Cherrybumbum | Web | 20. února 2014 v 20:38 | Reagovat

Opravdu ti to slušelo. :)
Po přečtení prvních odstavců mě napadlo jen to, že bych se měla stydět za to, že jsem si stěžovala, když mě přítel vzal k nim na vesnici na pouť, kde mě nejprve měl seznámit jen s babičkou, dědou a tetou se strejdou. Když jsme tam ale přijeli, tak najednou tam byli babička s dědou, tetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice (ještě se svými protějšky), kamarádky babičky, kamarádi dědy - no prostě dům k prasknutí. :D Ale oproti tomuhle to nebylo ještě vůbec nic. :)

4 Morell Morell | Web | 27. února 2014 v 18:10 | Reagovat

Je zajímavé číst o tradicích z jiných částí světa. Opravdu ti přeju, že jsi to mohla prožít v přátelském duchu, že tě tak dobře berou. Je to moc dobře, když spolu lidé dokáží žít takhle přátelsky a přijímat jiné mezi sebe.
A jak vidím, docela sis to užila. :-)

5 Andy Andy | E-mail | Web | 28. února 2014 v 15:09 | Reagovat

a ostatní Vietnamky tedy šaty neměly? Já bych se asi styděla, být tam jediná "nguoi Séc" a ještě jediná v šatech :D
Achjo, taky chci dostat nějakou červenou obálku, moje rodina bohužel nemá tušení, tak snad někdy příště :-D

6 hogreta hogreta | E-mail | Web | 28. února 2014 v 19:00 | Reagovat

[5]: Ale jo, některé měly, většinou ty starší - bylo to tak půl na půl:). Což jsem ale nemohla vědět dřív, než jsem tam přišla:-D. Ale tak ty moje růžové ao dai jsou takové mladistvé, nemají ani límeček a mají tříčtvrteční rukáv, takže nejsou až tak formální, takže v nich chodím ráda:).

7 liketeenspirit liketeenspirit | Web | 4. března 2014 v 18:28 | Reagovat

Vždycky jsem obdivovala, že jsou vietnamci hrozně soudržní, přečetla všechny tvoje články o Vietnamu a vážně se v tom utvrdila :) je to hrozně hezký a musel to být skvělej zážitek.

8 Sue Sue | E-mail | 19. března 2014 v 21:38 | Reagovat

Na oslavě jsem byla a hrozně ti to slušelo :-)  Na pohledu vnmců si musíš zvyknout, také musíš být smířená s tím, že ne všichni budou akceptovat Váš vztah. Na oslavách to většinou bývá tak, že se nosí obyčejné šaty. Ao dai se častěji nosí na svadbách. Věř mi, tvůj přítel není jediný, který se ke svojí matce neznal :-D

9 hogreta hogreta | E-mail | Web | 22. března 2014 v 23:50 | Reagovat

[8]:: Tak já si to ao dai zrovna dvakrát nerozhodla - moje "skorotchýně" mi řekla, ať si ho vezmu a obleču, tak jsem si ho vzala:). Netroufám si jí nějak zásadně odporovat:-D. Maminky (i kdyby ne naše ale ty partnerovy) se prostě musí poslouchat:-D.

Ty jsi tam byla? Tak to je dobré, svět je malý, že? :) Hmmm, teď budu muset přemýšlet, kdo tak asi můžeš být:-D.

10 Sue Sue | 5. dubna 2014 v 15:26 | Reagovat

[9]: To je taky pravda :-) Já sama si mnohdy bojím odporovat svojí vlastní mamce, vždy mi říká ať si vezmu šaty, ale já šaty nosím jen svatbách lidí, co znám a mám je ráda :-D
Já jsem si jistá, že mě neznáš a možná tě ani nenapadne, že bych to mohla být já ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015