Střípky z Vietnamu, 6.díl: Lidé

1. listopadu 2013 v 8:00 | hogreta |  Vietnam
Nejsem zastánce nějakého škatulkování. Ale je samozřejmé, že lidé žijící na druhé straně světa budou přemýšlet trochu jinak a budou pro ně důležité jiné věci, než třeba pro nás. I tak to ale neznamená, že všichni Vietnamci jsou stejní - a že tedy tento článek pojednává úplně o všech. Jen jsem se snažila toto téma zpracovat tak nějak obecně.


Hodně lidí v ČR si myslí, že Vietnamci jsou hodně uzavřenou komunitou, tedy že jsou to velmi uzavření lidé. To si já rozhodně nemyslím. Naopak bych řekla, že jsou často mnohem otevřenější, než by se to kdejakému evropanovi líbilo. Jak už jsem psala v prvním díle, téměř tady neexistuje soukromí. Všichni o všech všechno vědí. A když nevědí, alespoň spekulují. A spekulace se šíří a šíří a šíří... Ale zpět. U nás se lidé jsou lidé mnohem více uzavřenější do sebe. Jdeme po ulici, koukáme pod nohy, myslíme si svoje. Pokud nás osloví cizí člověk, není nám to příjemné a často za tím vidíme nějaký háček. Ve Vietnamu není takový problém začít se bavit na ulici třeba s úplně cizím člověkem, prostě jen tak.

Vietnamci jsou také často "nepříjemně upřímní". U nás si nikdo nedovolí někomu cizímu říct, že je třeba tlustý/něco mu nesluší/něco neumí... Vietnamci s tímhle nemají problém. To je také ten důvod, proč s nimi má problém spousta Čechů. Samozřejmě, že když přijdete do obchodu a dozvíte se, že "to oblečení ne malé, to vy velký", tak to nepotěší. My se kvůli toho klidně urazíme, protože v naší společnosti platí, že do toho, jak vypadáme, nikomu cizímu nic není. Tohle Vietnamci neřeší. Když má člověk nadváhu, je tlustý, když podváhu, je hubený. Když hodně přibere, tak mu řeknou, že hodně přibral. Když hodně zhubnul, tak mu řeknou, že hodně zhubnul. Nedělá jim problém na to upozornit, vlastně bych řekla, že to vůbec neberou tak zle, jako my. Navíc si myslím, že mnoho Vietnamců to bere tak, že když je člověk "tlustý", tak je to proto, že se má dobře - hodně vydělává, může si to dovolit. Takže ano, je to svým způsobem i pochvala.

Vietnamci mají obrovský cit pro rodinu. Rodina je pro ně neuvěřitelně důležitá a jak jste si mohli přečíst v pátém díle, tak rodina rozhodně neznamená jen "já, maminka, tatínek a brácha". Jednou z dalších věcí, které jsou pro ně hrozně důležité, je vzdělání. Bohužel ti, kteří ho nemají, o něm mají úplně zkreslené představy. Většina starších Vietnamců v ČR si myslí, že když má člověk vysokou školu, tak že potom pracuje tak, že má v kanceláři nohy na stole a dostává za to neuvěřitelné peníze. Málokterému konzervativnímu Vietnamci jde vysvětlit, že pracovat hlavou bývá často mnohem těžší, než pracovat rukama - a proto je to také mnohem více placené. A to je důvod, proč mnoho vietnamských rodičů žijících u nás žene své děti na gymnázia a vysoké školy - protože chtějí, aby měly jednodušší život. Ve Vietnamu to tak totiž chodí. Kdo má vysokou školu, je vlastně za vodou. Nyní už není ve Vietnamu takový problém studovat, jako tomu bylo dřív (například starší generace - tedy asi generace mých rodičů - často nemá ani vychozenou základní školu, protože na to prostě nebyly peníze). O to větší důraz na to Vietnamci kladou. Děti se musí učit i věci navíc a o volném čase (a i o prázdninách) chodí na doučování, i když v daném předmětu na tom třeba ani nejsou nijak špatně. Pro starší konzervativní Vietnamce je hodně důležité, aby jejich dítě bylo "prostě nejlepší". Což taky bývá často problém, protože holt nejlepší může být jen jeden. Vznikají z toho konflikty a rodiče na své děti mají často přehnané nároky. I tak ale vietnamské děti mají k rodičům obrovskou úctu - je jim jasné, že to, co rodiče dělají, dělají vlastně jenom pro dobro svých dětí.

Kdybych měla hodnotit svůj subjektivní pocit, měla jsem mezi Vietnamci pocit, že jsem vítaná. Byli ke mně opravdu přátelští. Samozřejmě se našli takoví, kteří měli nějaké oplzlé řeči (v autobuse z Ha Noi do Nam Dinh - asi nečekali, že tam jako jediná běloška nejsem sama, ale že mám doprovod, který rozumí vietnamštině). To ale přisuzuji tomu, že jsem se často pohybovala v místech, kde bělošku viděli poprvé v životě. Ale i v těchto místech jsem se často setkala se přátelským přijetím. Občas se se mnou chtěl někdo vyfotit, občas na mě pokřikoval "Hallo!" a "How are you?!". V tom jsem ale necítila nějaké nepřátelství. Za celou dobu ve VN se mi nestalo, že by někdo otevřeně měl něco proti mě, jako bělošce, že by mi někdo třeba řekl, "ať táhnu tam, odkud jsem přišla" (což je u nás docela běžný projev proti cizincům žijícím tady). Zvláštní na tom je, si o mě klidně mohli myslet, že jsem Američanka - a přesto ke mě nechovali nějakou zášť. Naopak se mě všichni snažili pohostit, všichni se mě na něco ptali, dávali mi dárky, usmívali se. Musím říct, že většinu času jsem se mezi nimi cítila dobře.

Nemám moc ráda povyšování se jednoho národa nad druhý. Dokonce mi i vadí, když se nějaká holka zamiluje třeba do Japonska (příklad, neberte to osobně - jen mám pocit, že v poslední době je to hit) a pak všechno vidí hrozně růžově a nepřipouští si, že by na jejím oblíbeném národu mohlo být něco negativního. Nebudu vám tedy říkat, že všichni lidé ve Vietnamu jsou ti nejlepší na světě, jak jsou úžasní a nevím co ještě. V každém státě jsou jak zlí, tak hodní lidé. Těch hodných je v každém národu o něco více, bohužel jdou mnohem méně vidět, než ti zlí, kteří na sebe upozorňují. Uvědomme si tedy, že Vietnamců je 80 000 000. Sami víte, jak různí lidé v našem národě jsou - a co teprve v národě, který je téměř osmkrát větší, než ten náš. A já jsem prostě měla to štěstí, že jsem se setkala hlavně s těmi milými, hodnými a přátelskými lidmi, takže můj pobyt ve Vietnamu byl opravdu bezstarostný:).


Nezapomeňte si přečíst i starší díly tohoto seriálu a ostatní články o mé cestě do Vietnamu:
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 S-hejvi S-hejvi | Web | 1. listopadu 2013 v 10:38 | Reagovat

vždy jsem se tam chtěla podívat! krásné fotky:))

2 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 1. listopadu 2013 v 13:25 | Reagovat

Moc krásné fotky! Musím přiznat, že Vietnam se mi líbí čím dál tím víc, i když bych asi měla s pobytem tam problém. Mám ráda svoje soukromí. :D
Popravdě, ačkoliv jsem japanofil, nemyslím si, že Japonsko idealizuju. Dřív jsem to dělala, ale teď už naštěstí ne. Popravdě, ta móda mě hodně vadí, už jen kvůli tomu, že se to všude hemží rádoby Otaku, kteří pak zabírají místa na vysokých školách, aby je po roce vyrazili a díky ním pak společnost nemusí i ty, kteří se o Japonsko zajímají vážně. :-)  :-D

3 Boom Boom | 1. listopadu 2013 v 15:10 | Reagovat

Krásné fotky!:) Musela to být oproti Česku VELKÁ změna :)

4 Katka Katka | Web | 1. listopadu 2013 v 17:30 | Reagovat

Super článek, taky nemám ráda takové to zjednodušování, co se lidí z různých národů týče. Takže věci typu: Češi kradou, Řekové nepracují, Američani jsou tlustý mi vážně vadí. Záleží jen a jen na lidech.
Ale je zajímavé slyšet, co si o Češích myslí ostatní lidé. Mně třeba nikdy nepřišlo, že bychom byli nějak zamračení, nebo podobně, ale asi to tak bude. Já osobně se třeba na ulicích taky moc nerada bavím s cizími lidmi a hned za tím vidím něco podezřelého. Možná škoda. :)

5 Lola-J Lola-J | Web | 1. listopadu 2013 v 20:05 | Reagovat

To vypadá krásně, bezvadné fotky. :-) Možná, že i my máme často zkreslené představy o jejich národu. (Mrknu se na 1. díl, cože se to vlastně dělo. :)) Je pravda, že mě trochu překvapil jejich přístup k neznámé osobě - srovnat to s Čechy je prostě úsměvné.

Nedivím se, že přijíždějí i sem. Prostě víc na západ se vždy chtělo kvůli vidině nových možností a lepších podmínek. Myslím si, že bychom mohli být také více tolerantnější a nepokoušet se budovat zbytečné bariéry. Ale možná je to způsobeno jen tím, že tady v Evropě jsou menšiny, které se snaží prosazovat čím dál více svoje a obcházet pravidla toho či onoho státu. Zatímco v těch zmíněných oblastech počet přistěhovalců zase tak velký není, a možná právě proto tam nejsou cizinci ani vnímaní tak negativně...

Ale kdo ví, možná je to prostě jen čistý duch a přirozená otevřenost... :-)

6 ToraRafu ToraRafu | Web | 1. listopadu 2013 v 22:04 | Reagovat

Já mám všechny asiaty ráda. Strašně ráda chodím do jejich restaurací- a třeba i obchodů. Mám jednu oblíbenou "čínu", kde je strašně milá a hodná paní-viatnamka snad 24 hodin denně a vždycky se usmívá. A s ní je tam někdy i její malý klučík, který si tam u stolu vždycky píše úkoly. :-)

Někdy se s tím chlapečkem bavíme tak, že na mě něco žvatlá Vietnamsky (rodiče ho učí) a já mu odpovídám svou špatnou japonštinou a děláme si srandu, protože ani jeden z nás neví, co si ten druhý myslí, ale dáváme si třeba hádanky. :D

7 Annie Annie | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 13:48 | Reagovat

Krásně napsaný článek a především zajímavý! Rozhodně si musím přečíst předchozí díly. Podívat se do Vietnamu, do Thajska nebo někam do té oblasti byl vždy můj sen. Moc pěkný článek! :)

8 Milibroshell Milibroshell | Web | 2. listopadu 2013 v 14:46 | Reagovat

Každá kultura, každý stát je něčím zajímavý:) O otevřenosti Vietnamců jsem vůbec nevěděla, sice jejich obchody občas navštěvuji, ale ještě se mi nestalo, že by mi něco hodně upřímného řekli, spíše na mě byli milí a tišší :D

9 Vita Vita | Web | 3. listopadu 2013 v 12:05 | Reagovat

Mně říkala kamarádka, že dokonce Čechy jsou ve Vietnamu hodně oblíbené, protože ještě za socialismu tam bylo hodně stavebních inženýrů z Česka, je to pravda? Je zajímavé si přečíst, jak některé věci jsou univerzálně celo-asijské (úcta k rodičům), jiné se liší mezi zeměmi (upřímnost ohledně váhy - Čína, Korea, Vietnam, ale Japonsko už třeba ne). Těším se na další pokračování. :-)

10 AndyOnbekend AndyOnbekend | E-mail | Web | 4. listopadu 2013 v 0:11 | Reagovat

K tomuhle článku zkrátka nemám co říct. Proto miluju Vietnamce! :-) Ta upřímnost je stejně skvělá haha :-D Můj nejlepší kamarád do mě pořád reje a o to větší radost vždycky mám, když mi KONEČNĚ něco pochválí hahaha 8-)  :-D
Bohužel já tady v Česku znám buď "banány", nebo ty arogantní s Iphonem 5kou a podobně "normálních" znám fakt málo, ale i tak je to jeden z mých nejoblíbenějších národů tady v česku a trošku diskriminuju čechy! :-D

11 Gábi Gábi | 6. února 2014 v 7:18 | Reagovat

A jak byli upřímní co se tvého vzhledu týče?myslím že museli být unešeni za světlých,jemných vlasů,světlá kůže,plné obočí.Ke mně bývali upřímní tak,že pořád komentovali moje obrovské prsa a ptali se jestli mě nebolí z nich záda, když sem odpověděla že ano,tak následoval výbuch smíchu.Taky by mě zajímalo:tady je zvykem,že když člověk kamarádům nebo rodině představí přítele či přítelkyni,tak každý automaticky říka jak pěkného partnera si našel,i když třeba pěkný ani moc není..Jak je to u vietnamců?řeknou upřímně když člověk není moc pěkný?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015