Předháníme se v tom, kdo se má hůř

6. října 2013 v 12:15 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Nedávno jsem podnikla cestu daleko od naší české společnosti, daleko od našich zvyků a tradic. A samozřejmě mě to donutilo trochu srovnávat a zamyslet se.
Je jasné, že lidé na druhé straně světa myslí jinak, chovají se jinak, žijí jinak a za důležité považují jiné věci. To ale neznamená, že bychom se od nich nemohli v tom, co je dobré, poučit. A nebo se alespoň zamyslet nad tím, co by se dalo zlepšit.


Na světe jsou místa, kde lidé žijí v mnohem horších podmínkách, než my tady, a i přesto mají téměř vždy úsměv na rtech. I přesto jsou spokojení a se svým životem smíření. Po návratu domů jsem měla pocit, že naše západní civilizace při honbě za penězi už naprosto propadla pesimismu. Pořád někam pospícháme, nakládáme si na bedra čím dál tím víc povinností a nestíháme. A z toho pramení i pesimistický přístup k životu.

Myslím si, že je to škoda. Uznejte sami - kdy naposledy jste slyšeli, že by vám někdo řekl, že je šťastný. Vždyť i na otázku: "Jak se máš?" mnozí okamžitě odpovídají: "Špatně." Nebo přinejmenším: "Nic moc." Mluvíme o všem, co nás trápí, o nemocech, starostech i neštěstích, ale málokdy mluvíme o tom, co se nám povedlo, z čeho máme radost, na co se těšíme,... Nebo ne? Nikdy jste nebyli svědky toho, jak se dva lidi předhání v tom, kdo má "lepší nemoc" nebo kdo se má hůř? Někdy to skoro vypadá, že někteří lidé se rádi mají špatně. Že se rádi plácají ve vlastní sebelítosti. Od okolí vyžadují lítost, ne radu. A když náhodou někdo přijde s nějakou dobře míněnou radou o tom, jak by mohli svůj život zlepšit a situaci vyřešit, mají tisíce výmluv a důvodů, proč by to právě u nich nefungovalo a proč to prostě nejde. Došla jsem k názoru, že tito lidé vlastně nechtějí změnit k lepšímu ani sebe, ani svůj život. Asi to dává smysl, protože litovat se je mnohem jednodušší, než zkusit něco změnit.

Začala jsem se takových lidí stranit. Lidé, kteří se rochní ve vlastní sebelítosti, neúmyslně vysávají optimismus i ze svého okolí. Nikomu nejde pomoct, pokud tu pomoc nechce přijmout. Nikomu nelze radit, pokud tu radu okamžitě vyloučí. A pořád jen někoho litovat je prostě vysilující.
Pesimismus však nejde vidět pouze v sebelítosti. Například jsme automaticky předpojatí k lidem, které vůbec neznáme. Hned první den, kdy jsem přijela zpět do ČR, jsem šla po ulici a viděla jsem, jak nějaké asi patnáctileté slečně vypadly klíče z kapsy. Otočila jsem se a chtěla na to tu dívku upozornit, když v tom už ji na to upozornil jeden z jejich kamarádů. A tak jsem se chtěla otočit zpět a chtěla jít dál, nicméně slečna si všimla, že jsem se na ty klíče předtím dívala, rychle je sebrala a na mě nenávistně přes zuby přecedila: "Ani se na ně nedívej." Nebyla jsem na ni naštvaná, to vůbec ne. Nic jsem jí na to neřekla, otočila se a pokračovala dál ve své cestě. Ale bylo mi z toho tak zvláštně smutno. To je to s námi opravdu tak špatné?

Když jsem šla po ulici s úsměvem na rtech v té cizí zemi, přišlo mi to naprosto normální, všichni se usmívali. Když jsem šla po ulici s úsměvem na rtech tady, spousta lidí se na mě dívala jako na blázna, že se usmívám jen tak pro nic za nic. Málokdo mi úsměv oplatil. To jsme opravdu tak nešťastný národ? Vždyť úsměv nestojí vůbec nic. A někomu může udělat radost.

Přála bych si, abychom byli trochu veselejší a netrápili se každou maličkostí. Znáte to přísloví o tom, že když nejde o život, tak jde o "h..."? A kolika z nás jde opravdu o život? :)


Tento článek jste mohli číst na Krásná.cz nebo v zářijovém Popcornu.




Nezapomeňte si přečíst více o mé cestě do Vietnamu:
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Thalia Contostavlos Thalia Contostavlos | Web | 6. října 2013 v 12:38 | Reagovat

Je pravda, žejsem se tu taky naučila si na všechno stěžovat a sama to na sobě potom nenávidím. Já nemám obecně špatný přístup k životu, naopak mám radost z maličkostí, jsem spokojená ... přesto se nedokážu ubránit stěžování si na počasí, na školu, na přátele (či nepřátele) ... docela ráda bych to změnila :D

2 Katrin Katrin | Web | 6. října 2013 v 13:29 | Reagovat

Vystihla jsi to úplně přesně, hlavně to, že když se v čr na někoho usměješ nebo popřeješ pěkný den, tak se hned všichni ptají, čeho sem si švihla :D

3 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 6. října 2013 v 14:16 | Reagovat

Máme ve třídě holky z Vietnamu a můžu říct, že je s něma daleko větší sranda :D

4 Kariol Kariol | 6. října 2013 v 14:52 | Reagovat

Tenhle článek už jsem si jednou četla na Krásné, připadá mi to strašně dávno a ono to zas tak dávné není. :-)
Je pravda, že když jdu po ulici, téměř nevidím nikoho se usmívat. V autobuse také všichni sedí s naprosto utrápeným výrazem a celkově jsou lidé dneška pesimisti - možná ne v duši, ale navenek tak působí všichni, snad aby se začlenili do naší divné společnosti... :-x
Střípky z Vietnamu a další povídání z tvé dovolené si určitě během volného času přečtu :-)

5 Norrora Norrora | Web | 8. října 2013 v 14:34 | Reagovat

Tak třeba ve Francii vždycky odpoví, že se mají dobře. V Anglii prý taky. Ale nám Čechům je všechno, všechno málo! :-!

[3]: Neznáš naši třídu. :-x

[2]: :D  :D  :D

6 Arwen Arwen | Web | 8. října 2013 v 14:59 | Reagovat

Myslím, že pro úsměv se nemusí chodit daleko. Jen se musí jít asi tak o dvě země dál...Já zatím nejsem žádná cestovatelka, ale vezměme si třeba Londýn (Anglii). Tam je to naopak. Pokud se neusmíváte, když jdete po ulici, všichni si myslí, že se vám něco stalo a usmívají se na vás ještě víc. Možná, že by mělo víc lidí někdy cestovat dál než jen do Německa na nákupy...A mimochodem dobrý článek :-)  :-)

7 sarush ef sarush ef | Web | 8. října 2013 v 15:52 | Reagovat

Naprostý souhlas, vidím to naprosto stejně.

8 Luri Luri | Web | 8. října 2013 v 16:03 | Reagovat

Krásný, a moc pravdivý článek. je v něm opravdu něco k zamyšlení... :-)

9 Pavlí Pavlí | Web | 8. října 2013 v 16:23 | Reagovat

Ahoj, páni, na tvůj blog jsem zavítala poprvé a vážně mě zaujal. Naprosto souhlasím s tvým názorem, pro mě, jako optimistického člověka od kosti, je to taky někdy těžké poslouchat řeči těch nespokojených a "nešťastných" lidí, kteří se mají příšerně jen díky jejich až moc velkým požadavkům na život. A při tom je vše v naší hlavě, jak s ději okolo nás vynaložíme.
Proto se také vždycky řídím mottem: Někomu je v tuhle chvíli mnohem hůř, a já to nejsem...

10 zoomini zoomini | Web | 8. října 2013 v 16:49 | Reagovat

Já jsi pořád nadávám :-(

11 Hope Hope | Web | 8. října 2013 v 16:49 | Reagovat

Och skvělý a pravdivý článek ! :)
Byla jsem v Anglii a taky když jsem se vrátila do Čech měla jsem z toho takovýhle pocit. Máš pravdu. Skvělej článek! ;)

12 tarantule* tarantule* | Web | 8. října 2013 v 17:16 | Reagovat

Tak to je přesný :-) Krásný článek! Občas jdu po ulici a ostatní se na mě koukaj nějak divně, tak si říkám, co je, to jsem rozcuchaná nebo co? A pak si uvědomím, že se usmívám a tím to bude... A rozhovory na téma "kdo se má hůř" nesnáším.

13 Dragita Dragita | Web | 8. října 2013 v 17:37 | Reagovat

náhodou jsem narazila na tvůj článek a dávám ti za pravdu. Každý den v okolí slyším, jak si někdo na něco stěžuje a bohužel často se přitom přistihnu také. Díky tvému článku jsem si uvědomila (spíš zase rozvzpomněla) jak málo se usmívám a přitom se mám dobře, dělám co miluji a má práce je mou radostí:) Ještě víc takových lidí a třeba to tu konečně změníme.

14 - A. - A. | Web | 8. října 2013 v 18:38 | Reagovat

super článek! :) taky jsem nikdy nepochopila, jak se někdo může hádat o tom, kdo se má hůř... dokonce mi přijde i divný odpovědět na otázku "jak se máš?" slovem "špatně", nevím proč, asi mi prostě přijde divný stěžovat si...

15 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 8. října 2013 v 19:30 | Reagovat

Při čtení tohoto článku jsem si vzpomněla na mého učitele v ZUŠce. Vždycky, když jsem k němu přišla, se mě ptal, jak se mám. A já vždycky odpověděla, že dobře. On mi na to ale říkal: "Ne dobře, ty se musíš mít výborně." Kéž by ty časy šly vrátit.
Jinak s tou sebelítostí máš pravdu. Je hodně lidí, kteří se litují a já k nim někdy patřím taky. Je to spíš ale proto, že se někomu potřebuji svěřit. Nikdy  však nezatěžuji svými problémy víc jak jednoho člověka.
S úsměvem po ulici občas chodím taky a je mi jedno, že se na mě ostatní dívají divně. Nebudu ho přece skrývat jen kvůli tomu, ať splynu s davem. A je mi jedno, co si o tom myslí ostatní. Ať se pro mě za mě třeba postaví na hlavu.

16 Pinkie Pinkie | Web | 8. října 2013 v 19:34 | Reagovat

Snad to trochu pomůže. Zkusím se víc usmívat. Zatím mi to šlo trochu hůř :-D Nejlepší ale je, když ti někdo řekne "Dobrý den" a ty uvěříš, že ten den buzde doopravdy dobrý

17 ledove-zahrady ledove-zahrady | Web | 8. října 2013 v 20:35 | Reagovat

Souhlasím se vším, nemám ráda kňouraly.

18 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 8. října 2013 v 21:15 | Reagovat

Už hned nadpis článku a tvůj názor jako by mi mluvily z duše. Každé léto pravidelně se moje máti a teta hádají doslova o to, která se má hůř. Která se hůř vdala, která je na tom hůř finančně... Je mi z toho pokaždé na zvracení. Materialismus ničí charakter. A je-li člověk pesimista, bude se mít špatně pořád, protože na tom, jak myslíme, záleží. :-)

19 Elie Elie | Web | 8. října 2013 v 21:55 | Reagovat

Mám stejný názor, i když mám někdy dny, kdy si stěžuju kvůli hloupostem, a zase dny, kdy si říkám, že nemám proč, když můžu být spokojená s tím co mám :D. Moc jsi mě článkem inspirovala, díky :)

20 Kodamík Kodamík | 9. října 2013 v 7:37 | Reagovat

Díky za tenhle článek. Osoobně jsem optimista a i když mám zrovna ,,den blbec," nemám potřebu to nikomu cpát. Ale je těžké stejně přistupovat k ostatním lidem... Na staré škole jsem se bavila s kamarádkou, která měla vážnou, i když ne neléčitelnou nemoc. Říkala, že se bojí operace, že se to určitě nepovede, prostě chtěla, abych to tak i vstřebala. Uznala jsem, jak náročná pro ni musí situace být. Když jsem však namítla, že statisticky víc jak dvě třetiny pacientů s její diagnózou vyváznou bez následků, zhrzeně odešla. Neměla jsem ani čas se zeptat, co že říkám špatně. Žila jsem pár let mezi lidmi, kteří mluvili jen o tom, který učitel jim nejvíc leze na nervy, jak je hrozné mít rýmu a že se po sportu nemůžou bolestí hnout. Já měla učitele ráda, protože mě něco naučili - oni je nesnášeli, když zkoušeli nebo dávali písemky. Průměr jsme měli všichni srovnatelný. Nastydlí jsme byli taky všichni stejně. A po sportu bolí svaly každého. Jen úhel pohledu byl jiný.
Tak se na mě začali dívat jako na někoho, kdo nemá vlastní problémy, když na ně nenaříká. Dozvěděla jsem se, že jsem zlá povyšovačná svině, protože nikoho ,,upřímně" nepolituju. Proč litovat něčeho, co je normální, co není závratně hrozné? Proč neukázat druhou, lepší stránku věci, jen proto, že život je krásný - i když se na to zapomíná?
Nějak nevím, jak takoví lidé mohou být kdy spokojení. Díky, že jsi mi svým článkem připomněla, že nejsem jediná, kdo se nezačne prohlížet, co je na něm k smíchu, když na ulici jde někdo naproti a usmívá se :)

21 Karamelka Karamelka | Web | 9. října 2013 v 10:37 | Reagovat

napsala jsi to moc hezky... lidé se hodně litují a třeba jim nedochází, že někdo má mnohem větší problémy a netrápí se... nebo prostě to nějak moc neřeší... někdy se za náš národ stydím :-|

22 Vita Vita | Web | 9. října 2013 v 17:46 | Reagovat

Mně přijde, že je to spojené i s tím, že být spokojený/mít se dobře je u nás něco, za co by se člověk pomalu měl stydět. Když někomu na otázku "jak se máš" odpovíš, že se máš skvěle a že ti všechno perfektně vychází, bude koukat jako vyoraná myš. :-D Jako by lidé nechápali, že to je o náhledu na život a ne o tom, že bys nutně byla bohatší/měla víc štěstí.
Co se spěchu a neusmívání se týče, tak mi připadá, že to není jen náš problém, naopak třeba tady ve Francii mi to přijde mnohem horší - v Praze se na mě nikdo divně nekouká, když se usmívám, tady buď sklízím divné pohledy a poznámky, nebo pozvání na kafe, když si to někdo špatně vyloží. :-P A ohledy tu nikdo na nikoho nebere - lidé nechápou ani to, že se nejdřív vystupuje a až pak nastupuje, prostě se derou, aby byli tam kam potřebují první. V lecčems musím říct, zlaté Čechy. :-)

23 Kodamík Kodamík | 9. října 2013 v 20:24 | Reagovat

[22]: Já to měla přesně opačně v Německu - tady v Praze všichni kráčí se zrakem upřeným k zemi, a když ho náhodou zdvihnou, jsou zašklebení, až je to děsivé. Kdo se usmívá, je buďto turista, nebo se neusmívá z radosti, nýbrž od pobavení nad cizí řečí. S tátou v Německu - což já si už nepamatuji, jsme šli po ulici a všude na nás koukali usměvaví, spokojení lidé. Táta v domnění, že jsou námi pobavení, sebe a mě neustále prohlížel, jestli jsme čistí a upravení - nebo co se to děje.
V Praze je docela krutý šrumec a aspoň tady u nás není bezpečné vyjít si za vlahého večera sám na procházku. Ale máš pravdu, aspoň v tom nástupu a výstupu jsme ještě nezakrněli :D

24 Dwnnie Dwnnie | E-mail | Web | 10. října 2013 v 21:54 | Reagovat

Jojo, to jsem četla na Krásné:)

25 Elík Elík | Web | 14. října 2013 v 6:21 | Reagovat

:D to je hezký :D

26 Kikí-chan Kikí-chan | Web | 15. října 2013 v 23:18 | Reagovat

Je to škoda, každý má ohromný potenciál mít se tak, jak chce, ale neuvědomuje si, že je třeba něco změnit. Záleží na tom, co nás učí doma, pokud je okolí negativní, bohužel se to automaticky učíme taky. Chceme-li se mít líp, musíme se učit od někoho jiného :)

27 Ell Ell | Web | 17. října 2013 v 7:47 | Reagovat

Ty jo, fakt úžasný článek, konečně mám důvod přemýšlet... Já si myslím, že nejsem zrovna z těch, které se furt mají špatně. Já mám ráda smích a lidi v mém okolí to vidí stejně. A ani se ti nedivím, že ti bylo smutno z toho, že tě ta slečna, tak obvinila. Moc pěkný článek. A děkuju za komentář na mém blogu :-)  :D

28 Marsi Marsi | Web | 24. listopadu 2013 v 0:25 | Reagovat

Přesně tak. Nejvíc mě to mrzí doma. To pořád jen slyším stěžování, jak máme málo peněž, jak se mým rodičům nelíbí v práci, jak jsou nešťastní. A já přemýšlím, kdy jsem si naposledy stěžovala já. Jako bych snad ani neměla žádné problémy. Na lidi se taky usmívám. A taky mě mají za blázna. Občas někomu cizímu něco pochválím. To taky moc lidí nepobere. Jedné paní jsem chválila kabelku. Docela mě zamrzelo, jak si ji pak pevněji chytla a dívala se, kterým směrem jdu. :-? Jako bych ji chtěla ukrást. Ale to nevadí, kdyby to jednomu člověku udělalo radost, stojí to za to. A přece se nebudu mračit, když mám dobrou náladu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015