Mladí v chomoutu

11. října 2013 v 8:00 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Ještě před pár lety se dívky vdávaly v osmnácti. V poslední době se věk novomanželů zvyšuje a zvyšuje - a když se náhodou naskytne pár, který se vezme ještě před dvacítkou, připadá to okolí hrozně zvláštní. Ale je to dobrý nápad brát si někoho v osmnácti? A nebo je naopak špatný nápad se svatbou vyčkávat?


Od dob našich babiček se toho hodně změnilo. Zatímco ony v sedmnácti ukončily školu a šly do práce, my často ještě dalších několik let studujeme. Zatímco ony tedy byly v osmnácti připravené mít vlastní rodinu, my jsme v osmnácti ještě často finančně závislé na rodičích. Navíc se v dnešní době chce jen málokdo hned vázat, mladí lidé si chtějí užívat života - a představa, že by celý život měli jen jednoho partnera, je pro ně vlastně nepředstavitelná.


Je to také i o zodpovědnosti. Ano, říct, že s někým chci být celý život a že se o něj budu starat v dobrém i ve zlém, to je velký krok do zodpovědného života. Z druhé strany však podle mě není zodpovědné rodit děti, když na to ještě nemám peníze. A ať si říká kdo chce co chce, tak svatba k tomu založení rodiny zcela jasně směřuje.


Naše generace dívek je tak trošku v začarovaném kruhu. Studujeme do šestadvaceti let, pak hledáme práci, pak chceme chvíli pracovat, pak chceme být finančně zajištění - a pak chceme mít děti. Pak se tři roky pokoušíme o dítě - a ani se nenadějeme a je nám pětatřicet. A to je na prvorodičku poměrně pozdě. Jenomže jak se z tohoto kruhu dá vyjít ven? Už dávno nežijeme v době, kdy jsou ženy doma, starají se o rodinu, a muži vydělávají peníze. Nyní máme roli jak ženy, tak muže. Musíme se starat o rodinu, o domácnost a ještě do toho vydělávat peníze.

Neděste se, nevdávám se. Takovéto bílé šaty nosí ve Vietnamu studentky. Ale jako doprovodný obrázek dobré, ne?

Vlastně mi ale asi ani nepřipadá jako dobrý nápad se hnát do závazku jako -náctiletý. Pokud studujeme, tak roli našeho rodiče-živitele převezme náš partner, jinak se stejně nic nezmění. Jasně, můžeme k tomu navíc mít třeba práci na poloviční úvazek. Ale dá se to dlouhodobě zvládnout, aniž bychom zanedbávali něco z toho? Aniž bychom se zbláznily? Opravdu je možné studovat, pracovat, starat se o domácnost, o muže, zakládat rodinu - a dělat všechno tohle na 100%? Není lepší to dělat nějak postupně? Navíc jak dlouho v tomhle věku s přítelem chodíme? Dva roky? Tři? Čtyři? Je to dost na to, abychom dokázaly říct, že s ním chceme být celý život? Je to dost na to, abychom mohly říct, že právě s ním chceme mít děti? Je to dost na to, abychom ho dokonale poznaly? A kolik let je vlastně tak akorát?



Čtěte i další články na podobné téma:


Podpořte tento článek na i webu Krásná.cz: http://krasna.nova.cz/clanek/hogreta/mladi-v-chomoutu.html
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Milli92 Milli92 | E-mail | Web | 11. října 2013 v 9:47 | Reagovat

Svoji nejsme, ale..
Spolu s partnerkou jsme víc jak tři roky. Od minulého měsíce spolu bydlíme, vychováváme dvě děti.
Protože jsem to dlouhodobě nezvládala, musela jsem nechat i školy, teď si hledám práci. Unavovalo mě před rodiči předstírat pilné studium, protože já nebyla pilná studentka, děti, doktoři, úkoly atd.  Ve škole jsem dělala totéž a u ženy doma jsem dělala totéž, dva životy student a máma od rodiny a nezvládala jsem ani jedno.
Takže za mě:  studovata mít rodinu dohromady nejde. Alespoň já jsem to nedokázala, jenže já mám taky spoustu psychických problémů, trpím depresí.

2 Bareta Bareta | Web | 11. října 2013 v 10:28 | Reagovat

Taky je dobré zamyslet se, v čem se podobá společné bydlení a manželství. Možná se mi to jenom zdá, ale všímám si, že mladí lidé se většinou neberou po relativně krátké době chození, ale do společného bydlení se třeba hrnou docela brzo. Ale vždyť je to hodně podobné, v obou případech k tomu ten vztah musí nejprve dospět.

Jinak ještě k tomu zvládání, na 100% se samozřejmě studium, práce a rodina zvládat nedají, ale existují lidé, kteří toto všechno zvládají (na méně procent). Dokonce znám i jednu takovou blogerku :)

3 Sanny Tynuna Sanny Tynuna | Web | 11. října 2013 v 13:11 | Reagovat

http://smebaucc.blog.cz/1310/soutez#pridat-komentar
Ahoj, nehces se zucastnit souteze o nejlepsi dess/layout?
Koukam ze delas peknou  grafiku:)
Treba muzes vyhrat zrovna ty:) Prihlas se a zkus stesti;)
Jinak pekny blog:) :-)

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 11. října 2013 v 14:16 | Reagovat

Nemyslím si, že je možné při studiu zvládat ještě práci a rodinu (stačí mi příklady spolužaček, které místo na částečný úvazek pár hodin v týdně chodí natvrdo do práce s nějakými úlevami pro školu a s tou školou dost válčí kvůli času, rodina do toho je absolutně nemyslitelná), a kdo prostě chce studovat a mít jinou pozici ve společnosti, tak prostě musí obětovat něco jiného, tak to je a nic špatného na tom není. Kdo chce vystudovat, obětuje dítě ve dvaadvaceti, kdo chce pracovat v zahraničí, obětuje používání svého jazyka nebo touhu dělat bohemistu, na tom nic špatného nevidím. Spíš se mi zdá, že pokud to někdo chce všechno zvládat, je to špatně, protože se to naplno všechno zvládat nedá a něco stejně začne hodně skřípat.

5 Gallilea Gallilea | Web | 11. října 2013 v 14:32 | Reagovat

Spousta mých spolužaček se za poslední dva roky vdala, některé z nich mají i děti a začíná mě to děsit. Je jim cca 24 let. Nechápu, kam se ženou. A bohužel tvé propočty jsou správné, první dítě v 35. Lze to udělat i obráceně, nejdříve rodina, potom studia. Jenže všichni se ženeme za tituly a zbytečně, málokdo sežene práci v oboru a 5 let v háji. Minulý rok se mě i rodinná příbuzná ptala, jestli jsem už vdaná (bylo mi ještě 22), po negativní odpovědi na mě vykulila oči a zeptala se: "A to chceš skončit jako stará k*rva?!" Tentokrát jsem vyvalila oči já! :)

6 Lenin Lenin | Web | 11. října 2013 v 14:50 | Reagovat

Je mi devatenáct a pro tetičky jsem holka na vdávání. Vždycky říkám: "vy mi teda přejete věci!" :D

Nevím, svatbu rozhodně v nejbližší době neplánuju, byť jsem z rodnýho hnízda už nějakej ten pátek venku a s přítelem bydlím. Myslím ale, že svatba je moc velkej závazek na to, aby se do ní člověk hnal po roce vztahu. I po dvou, třech... ideálně to vidím tak, že by se pár měl aspoň 5 let znát a třeba rok z toho spolu zkusit žít, protože rozvádět se za chvíli proto, že na to byl člověk moc hrr mi přijde opravdu zbytečný.

A děti? Ty taky až ve chvíli, kdy vím, že mi partner sedí a nevystavím je hned po narození riziku, že s budeme hledat náhradního tatínka.

A co se týče studia, práce a rodiny dohromady, mě by z toho švihlo. Letos mě čeká matura a bohatě mi k tý škole stačí péče o domácnost a partnera. Z představy, že do toho ještě beru brigádu v mekáči a kromě přítele vyvářím, peru a uklízím třeba po dítku, se mi vážně dělá mdlo. :)

7 Vita Vita | Web | 11. října 2013 v 18:28 | Reagovat

Nesouhlasím s tím, že je nutné, aby pár čekal několik let. Naopak se říká, že pokud se po určité době (myslím, že jsou to právě 2 - 3 roky) nerozhoupá ke svatbě nebo alespoň vážně myšlenému společnému bydlení, nejspíš nemá budoucnost (pochopitelně se to nepočítá od střední školy). Přijde mi, že je to hodně individuální a záleží na daném páru, jak rychle se dokáže poznat.
Já osobně si myslím, že pokud chce člověk mít děti, je lepší udělat ústupek co se týče kariéry a pokusit se skutečně rodit do třiceti, protože to je z biologického hlediska výrazně lepší než po třiceti nebo dokonce ke čtyřicítce, existují pro to vědecky podložené důkazy, například procenta narozených dětí s vážnými genetickými poruchami. Ale každý si může vybrat a zase to není tak, že rodit v pětatřiceti = nešťastné a postižené dítě.
Dovedu si představit kombinaci práce + dítě nebo škola + dítě (a o domácnost by se měli starat oba), všechny tři věci dohromady už teda moc ne, pokud je to prezenční studium. O_O

8 ToraRafu ToraRafu | Web | 11. října 2013 v 18:33 | Reagovat

Na vdávání jsem já teda ještě rozhodně mladá (15), ale už teď mi podobné věci vrtají hlavou. Školu neflákám a chci to někam určitě dotáhnout, problém ale je (přesně, jak jsi napsala), že nevím, jak to mám zkombinovat s rodinou a mateřstvím.
Pro mě je třicet pozdě, takže jsem si vypočítala, že když půjdu na vysokou, dostuduju přibližně v 25, a pak mám zhruba do 28 čas na cestování, poznávání světa a práci. No a do třiceti musím stihnout to mimčo a svatbu. Jak? To ale vážně nevím... :D

9 Beáta Beáta | E-mail | Web | 12. října 2013 v 18:28 | Reagovat

V poslední době se to kolem mě vdává a žení, až to hezký není :). Nic proti svatbám, já bych se sama vdávala hned, kdyby bylo za koho. Zkrátka mě to docela překvapuje. Je mi 21 a do konceptu ,,V poslední době se věk novomanželů zvyšuje a zvyšuje", který je obecně hodně propíraný, to prostě nezapadá.. Je pravda, že se berou převážně děcka, co se mnou chodila na základku, obecně z gymplu zatím nikdo. Asi je to pochopitelné, nemusí se ,,zdržovat" studiem a mohou jít dál.
Za sebe si říkám, že bych zvládla studovat a mít rodinu.. Ale vím, jak moc to může být náročné, takže to nemohu říct se stoprocentní jistotou.
Myslím, že ,,tak akorát" je to v době, kdy jsme na to zralí. A to je prostě u každého jindy :).

10 Cherrybumbum Cherrybumbum | Web | 13. října 2013 v 22:59 | Reagovat

Jako bys tušila, že zrovna dneska jsme s přítelem tohle téma řešili :D Tak nějak jsme narazili na téma svatba, kterou jsme oba okamžitě zamítli - přece jen jsme spolu jen půl roku, takže času dost, stejně jako si chudák oddychl, když jsem řekla, že se necpu do žádných dětí. Ale pak jsme začali řešit bydlení a zdálo se, že ho celkem zaskočilo, když jsem řekla, že od září s ním ještě nechci začít bydlet, protože je to podle mě moc brzo. Sice jsme spolu vydrželi jeden celý týden v Chorvatsku, ale tohle už je něco přece úplně jiného. Nakonec to sice pochopil, ale mám takový pocit, že byl přece jen trochu zklamaný. Navíc si nedovedu představit, že bych mu měla  vařit, prát a uklízet. Časem bych mu asi pak začala nadávat, že je nenažranej, dělá bordel a rozhazuje celou skříň, jako je to ve většině domácností. :D Ale na druhou stranu, není to tak dávno, co mé mamce bylo 18 a už si brala mého tátu... :/

11 hogreta hogreta | E-mail | Web | 13. října 2013 v 23:22 | Reagovat

[10]: V klidu, já taky s přítelem nebydlím - a to jsme spolu téměř šest let a byli jsme spolu třináct dní v Řecku a měsíc ve Vietnamu. A taky pár dní v Londýně, v Litvě, v Lotyšsku i na Slovensku. I tak si myslím, že jsme na to prostě ještě moc mladí a že raději oba první dostudujeme a potom až budeme řešit, co dál:). Podle mě je to v tomto věku prostě všechno hrozně hektické. Moje sestra se chodila na výšku, do toho se vdávala, stěhovala k manželovi, sháněla práci, pracovala, porodila dceru - a sama říká, že to bylo šílené. Že je lepší první dostudovat a teprve potom řešit ostatní věci. Vím, jak se učila na zkoušku - učila se dvě hodiny odpoledne a pár hodin v noci, protože mezi tím vstávala k dítěti a řešila plínky, kašičky a očkování. Sama přiznává, že to naplánovala pěkně blbě :-D. To první ségra byla chytřejší, děti měla až po studiu. Představuju si to podobně :).

12 Leopardí Mládě Leopardí Mládě | E-mail | Web | 14. října 2013 v 11:24 | Reagovat

Stále jsem na vážkách, zda se vůbec někdy vdát. Jak jsi sama zmínila, jen těžko říct, kolik let je tak akorát k tomu, abych mohla o druhém říct, že ho znám. Mnohdy se mi stává, že potom, co se dva opravdu poznají a není nic, čím by mě překvapil, začnu se ve vztahu nudit a protějšek mě přestane přitahovat...
Má velmi blízká kamarádka třeba v 18 letech porodila dítě a je teď velmi šťastná. Nebyla to pro ni žádná "nehoda", ale opravdu vytoužený sen. Teď se svým přítelem plánují svatbu.
Je to zkrátka subjektivní, záleží na žebříčku hodnot daného člověka. Já sama si nedokážu představit ani fakt, že bych zůstala sama, stejně tak jako se mi nelíbí představa svatby a opravdu trvalého závazku...

13 Lady-Nameless Lady-Nameless | 14. října 2013 v 11:41 | Reagovat

Osobně si myslím, že nezáleží tolik na tom, kolik let se ti dva znají jako na tom, zda jsou ochotni se znát i za toho zlého. Některé páry se můžou znát třeba půl roku, ale mají za sebou už více než ti, kteří spolu chodí pět let, ale znají se vlastně jen za "dobré nálady". Svého milého jsem potkala před šesti lety, kdy nám bylo naivních 16/17 let. Tenkrát jsme nebyli schopni ten vztah udržet a nechat ho dozrát, byli jsme telátka, co se snažili toho druhého "trumfnout". Sami jsme pořádně nevěděli, co chceme, natož abychom dokázali něco budovat. Ale už tenkrát jsem věděla, že s ním budu to zlé procházet ráda. A vím to i teď, kdy tu společnou budoucnost začínáme opravdu stavět. Vztah není procházka růžovou zahradou, jen lidi na to rádi zapomínají.

14 Cervenej_cudlik Cervenej_cudlik | E-mail | Web | 14. října 2013 v 14:22 | Reagovat

Nemáme to prostě lehké, moc hezký článek. Líbí se mi jak to vyšlo  mojí spolužačce a kamarádce (22 let) ve čtvrťáku začala chodit s panem "onjetenpravý" po škole se vdala, chvilku měla vinotéku, teď si pořídili miminko a ona už přemýšlí nad dalším podnikáním. Miminko rozhodně zanedbávat nebude je to prostě velmi akční a šikovná slečna, vlastně už mladá paní. Tak nějak bych to jednou chtěla mít taky. A děti ideálně do 30 déle už nechci (i když kdoví co bude).

15 nikusikba nikusikba | E-mail | Web | 14. října 2013 v 17:25 | Reagovat

Veľmi pekná úvaha, ja mám v piatok 27 rokov a na vydaj a deti sa ešte stále akosi necítim. A tiež si nemyslím, že by sa mali deti plodiť pri finančnom nezabezpečení. Či sa dá skĺbiť rodina a škola? Neviem, asi áno, lebo pár takých prípadov vidím vo svojom okolí, ale ja sama by som asi nezvládla ani prácu a VŠ diaľkovým štúdiom.

16 the-eternal-sattva the-eternal-sattva | Web | 14. října 2013 v 17:29 | Reagovat

Je mi 22 a úplně teď začínám vidět ty rozdíly - spolužáci ze základky, kteří šli na nějaký učňák, většinou taky hned sehnali dobrou práci, lepší než kdekterý studovaný ekonom, a už nějaký ten rok vydělávají a v tomhle věku začínají zakládat ty rodiny. Spousta z nich už poslední dobou má děti, nebo je čeká. Zatímco ti, kteří se vrhli na studium a nyní jsou na výšce na něco takového ani zdaleka nemyslí.

Oproti dobám našich prababiček a babiček je to hodně jiné. Většinou musely pracovat už po základní škole, tedy po 8. třídě, od 14ti let. To kolem-válečné období studiu moc nepřálo, zvlášť pokud jste byli třeba z vesnice, zvlášť když jste nebyli z "dobré" rodiny. Bylo to drahé, pro mnoho rodin bylo neúnosné poslat dítě i na střední školu, protože taky nebyla v každém městě jako dnes, natož na vysokou. A když od 14ti pracujete, tak jde život tak nějak rychleji dopředu...

17 Katrin Katrin | Web | 14. října 2013 v 17:40 | Reagovat

Za částečný kompromis se dá pokládat dálkové studium, ale možná tak na mateřské, aby do toho nemusela holka ještě chodit do práce.
Přesně jak říkáš, dostudovat, pak chvíli pracovat a třicítka je na krku co by dup... Z toho se dá vybruslit snad jen přeložením části VŠ studií až "na potom".

18 RealistOnTheRainbow RealistOnTheRainbow | Web | 14. října 2013 v 17:54 | Reagovat

hlavně dřív lidi spolu museli vydržet, protože to bylo nutné (sama by se holka těžko uživila), dneska jsou všichni soběstační a většina lidí jde od vztahu pryč, pokud se naskytně nějaký problém... takže si myslim, že zakládat rodinu je těžší už jenom kvůli tomu.. a je pravda, že sama nevim, jak mam skloubit vejšku, následně pár let chození do práce a děti..

19 PaPája PaPája | Web | 14. října 2013 v 18:06 | Reagovat

Moje prababička se vdávala už v devatenácti. Je neskutečný, jak se za v podstatě za tak krátkou dobu svět mění. Já osobně chci na vysokou, ale nechci být studentem do třiceti let, jako to je v dnešní době už v podstatě zvykem. Tím špatným příkladem je třeba moje teta, rozdělané dvě školy, které odmítá dodělat, doživotní studentka. Tak to nechci, chci zapustit kořeny ještě před třicítkou :). Ale ono si člověk něco naplánuje, a pak je to všechno stejně úplně jinak :).

20 Olivka Olivka | Web | 14. října 2013 v 18:20 | Reagovat

Moje sestřenka se vdávala ve 22, dva roky se svým manželem chodila. Přijde mi to jako docela dobrý čas, dva tři roky, pak se rozhoupat, jestli to má nějakou budoucnost nebo ne. Docela bych se ráda jednou vdala, ideálně po výšce, ale kdo ví, jestli budu mít s kým...
Zvládat to nejde. Dítě je práce na plný úvazek - jediné řešení je, mít nějakou tetu, babičku, co nám to dítě pohlídá. Jenže naše rodiče mají do důchodu daleko... a pak ať mi někdo tvrdí, že mít dítě při škole není žádný problém!
Moje babička měla první dítě v 27. Myslím, že se na ni museli všichni dívat jako na blázna v té době. Mít první dítě až po třicítce je podle mého šílenost (všechna zdravotní rizika), ale... dnešní doba je prostě divná. Někde je chyba.

21 Kate Kate | Web | 14. října 2013 v 19:00 | Reagovat

Moc pěkná úvaha. :) Vím, že do toho ještě nemám co mluvit, ale souhlasím s tebou. ;)

22 Ash Ash | E-mail | Web | 14. října 2013 v 19:03 | Reagovat

Velice zajímavý článek, je to bohužel tak jak píšeš.

23 Genevieve Genevieve | Web | 14. října 2013 v 20:05 | Reagovat

Opravdu je to dnes bludný kruh. Vždycky jsem chtěla být mladá maminka,hlavně kvůli zdravotním rizikům při pozdějším těhotenství, ale čím dál víc vidím, že to není tak snadné. Pokud nebudu muset prodlužovat, budu studovat do 24 let, pak potřebuju práci a přesně jak říkáš, je nezodpovědnost mít dítě, dokud ho nemůžu zabezpečit. Takže se bojím toho, kdy na dítě nakonec dojde, navíc když jich chci víc.
Asi by mi vyloženě nevadilo, kdyby to bylo "postaru" a měla bych plnit jen úlohu ženy v domácnosti, ale na druhou stranu když si to představím, že bych v tom měla žít, asi bych stejně chtěla víc, přišla by emancipace a jsme zas tam, kde jsme byli.

24 Genevieve Genevieve | Web | 14. října 2013 v 20:08 | Reagovat

Ještě jsem chtěla dodat, že sňatky kvůli dětem ve stylu našich rodičů a prarodičů my nepřijdou dobré. Ti lidé se v 18/20 letech ještě moc neznali, třeba spolu ani nechtěli zůstat, ale protože žena otěhotněla, musela přijít svatba, aby nebyla ostuda. Kvůli tomu je podle mě teď tolik rozvodů.

25 Lady-Nameless Lady-Nameless | 14. října 2013 v 20:37 | Reagovat

[24]: To je rozhodně dobrý postřeh. Ale zas tohle je taky jen a jen o lidech. Moji rodiče se vzali až poté, co matka porodila první dítě. A to je matka z polské rodiny, tedy silně věřící a otec ze slovenské, což je to samé v bledě modrém. Rodeo to muselo být u jejich rodičů nevídané. A přesto si tenkrát matka postavila hlavu a řekla, že si nikoho nebude brát jen kvůli dítěti. A to samé nám bylo vždycky říkáno doma: "jestli od někoho z vás uslyším, že se musíte brát, dostanete pár facek - buď se budete chtít brát nebo nebude nic". Všechno je stejně nakonec jen v lidech.

26 Katka Katka | Web | 14. října 2013 v 22:31 | Reagovat

V mých dva a dvaceti by mě moji příbuzní už taky nejraději viděli provdanou. Pro mě je to ale něco nepředstavitelného. Hlavně když se zamyslím nad tím, že v mém věku byla moje mamka čtyři roky vdaná a měla dvouleté dítě. Je to prostě dobou, ta se mění a lidé s ní taky. A nebudu si co nejdříve pořizovat tři děti jenom proto, abych zastavila úbytek populace v ČR. :)

27 Kikí-chan Kikí-chan | Web | 15. října 2013 v 1:34 | Reagovat

Zajímavý článek :) Myslím, že každý to má jinak a záleží na tom, na co se cítí. Ideálním řešením je při střední studovat, jak se dostat k finanční nezávislosti a od 18 na tom začít pracovat. A svobodně se rozhodnout, jestli zaměstnání, vysoká, mateřská, nebo cokoliv jiného :)

28 Gabriella Gabriella | Web | 15. října 2013 v 9:51 | Reagovat

To je hrozně individuální záležitost. Pokud se na to v těch 18 cítí, proč ne. Mě  ten věk připadá pro svatbu dost málo, zvlášť pokud oba nebo jeden z dané dvojice ještě studují.
Loni jsem se velmi pozastavovala nad tím, že se moje bývalá spolužačka vdávala a bylo jí 21. Připadalo mi to divné a hrozně málo pro takovou událost. Jenže nedlouho potom jsem potkala někoho, s kým zbytek života skutečně strávit chci. Do té doby se o mě nikdo ani neukopl, skutečně si rozumíme, nevidím důvod, proč by to nešlo. Jsme spolu rok, na jaře plánujeme společné bydlení. Když bydlení, brala bych i tu svatbu, ale jelikož žádnou rodinu zakládat alespoň zatím nechceme, je to asi celkem jedno. Spousta lidí by řekla, že rok a půl spolu je málo na plánování takových akcí, ale můj osobní pocit je takový, že je to dostatečné.
Myslím, že je to tak, jak jsem řekla. Je to individuální věc a záleží jen na dané dvojici, jak se rozhodnou. Koneckonců je to jejich život.

29 Tess Tess | Web | 16. října 2013 v 1:13 | Reagovat

Já to to uznávám i neuznávám, co dodat:D na druhou stranu, kdysi tohle bylo úplně normální brát se kolem 17 apod. viz moje báby ale v dnešní době kdy nejsou peníze je celkem riziko se hnát do manželství, podle mě je lepší aby pár byl prvně zajištění potom ať se stará o svatbu a láska bez papíru taky snad není hrozná ale každá slečna si přece jenom přeje jít v "bílém"

30 Ell Ell | Web | 18. října 2013 v 19:06 | Reagovat

ty jo, ty šaty jsou zajímavé.
Já si nedokážu představit, v 18 vdavky, to už bych byla rok vdaná :D

31 Lennroe Lennroe | 22. října 2013 v 1:57 | Reagovat

Myslím, že špatně asi není ani jedno, ale dobře taky ne. Dobře můžeš mít dítě po třicítce  a pravděpodobně se narodí páru, který už ví, co od života chce, je zajištěný a nějakou dobu spolu, takže dítě je na tom fajn. Jen mám o hodně starší rodiče než vrstevníci a vlasně i o hodně starší rodiče než je samo, tátu třeba i o dvě generace. A to nemluvím o trendu, kdy žena v takovém to přelomovém věku kolem třicítky přijde o dlouhodobého partnera, který si uvědomí, že vlasstně děti asi ani nechce a ze zoufalství si vezme prvního chlapa, který je k tomu svolný, jen aby típla ten zatracený biologický budík.
Na druhou stranu mladým rodičům se dítě narodí třeba ne úplně připraveným a zajištěným a navíc se mu často rozvedou (což není až tak divné, když se vezmou v osmnácti po roce vztahu a pak zjistí, že to není taková sranda, jak si představovali a že budovat a udržet vztah není samosebou, ale stojí to určité úsilí), nicméně rodiče pro ně mají často víc pochopení, vychovávají je intuitivně a méně úzkostlivě a to není špatný přístup, navíc rodiče tak brzy nezestárnou, takže mohou ještě aktivně trávit s dítětem čas a třeba si i rozumnět s jeho vrstevníky...ale nic není černobílé, třeba mě měla mamka ve třiatřiceti, pak se rozvedla a s mými vrstevníky si rozumí, takže celou teorii obrátí vzhůru nohama :D Ovšem, co chci říct, je že celá tzv. moderní společnost tak trochu směřuje k tomu, že už se nic z tohohle (jako reprodukce a výchova, sňatky a tak celkově) nepodaří udržet přirozené, protože to nepůjde dohromady se školami a kariérou (a zase se musí nechat, že toho se v rámci pokroku vzdát nemůžeme), takže se budou muset hledat jiné způsoby.

32 Angel Angel | E-mail | Web | 7. listopadu 2013 v 23:24 | Reagovat

No já jsem ráda, že se doba někam posunula, alespoň tady, i když to stále není ideální.
Proti svatbě v mladším věku toho zas tolik nemám. Ať si každý dobře rozmyslí, co to znamená, ale na druhou stranu dnes rozvod není až takový problém, takže někdo tu svatbu nemusí brát tak závazně, i když pro mě to tak třeba je.
Podle mě by spolu partneři měli nějakou dobu bydlet, protože se lehce může stát, že pak zjistí, že spolu prostě žít nedokážou. A až potom uvažovat případně o svatbě.

33 Em Zet Em Zet | Web | 16. listopadu 2013 v 11:51 | Reagovat

Mně by vůbec nevadilo vdát se za svého přítele klidně v 18, jako to dělala předchozí generace. :-) Marně tady budu uvádět důvody, proč mám tenhle názor, protože to bych potřebovala asi jeden milion komentářů. -.-

34 hogreta hogreta | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 20:35 | Reagovat

[33]: Tak než milion komentářů, tak to o tom napiš článek - mě by totiž tvůj názor a ty důvody docela zajímaly :).

35 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 13. října 2014 v 15:12 | Reagovat

Já věřím, že člověk i v těch devatenácti dokáže vědět, s kým chce být celý život. Že daného člověka bude ctít a milovat celý život.. Samozřejmě ne po půl roce vztahu, ale pokud jsou spolu partneři třeba od patnácti, nevidím v tom problém. Když se berou ve třiceti lidé, co jsou spolu dva roky, proč by se nemohli brát v osmnácti lidé, co jsou spolu dva roky?

Často se argumentuje tím, že dnes se asi polovina lidí rozvede. Jo, jenže polovina lidí nebere svatbu tak vážně, jak by asi měla. Já to vidím i kolem sebe - ženy se vdávají jen proto, že neplánovaně otěhotní, nebo si připadají staré a myslí si, že je na to vhodný čas. Pak se nemůžeme divit, že se dřív nebo později rozvedou.

A paradoxně myslím, že nám škodí i to, kolik máme možností. Že se nedokážeme rozhodnout a pořád chceme něco lepšího.

Myslím, že člověk by měl poznat, kdy jde o opravdovou lásku a kdy jen o poblouznění. A zda opravdu chce být nadosmrti s tím jedním člověkem, v dobrém i zlém. A pokud to ví naprosto pevně a jistě, nevidím problém ve svatbě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015