Ten Němec, co mi pořád schovává ty věci

7. prosince 2012 v 8:00 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Dneska jsem se rozhodla věnovat trošku vážnějšímu tématu, Alzheimerově chorobě. Je to něco, o čem se často mluví, visí to nad námi jako obrovský strašák. Všichni ví, že jde o něco ohledně zapomínání, že se to nedá léčit a že se na to umírá, ale co přesně si pod pojmem "Alzheimerova choroba" představit, to ví jen málokdo.

Začnu tím, že je to ve značné míře dědičná nemoc. Měla ji moje prababička, byla diagnistikována i mojí babičce. Je docela pravděpodobné, že se to v budoucnu může týkat i mojí mámy a třeba i mě. Jestli se bojím? Ani ne, je to všechno hrozně daleko. A taky vidím, že i člověk s vyšším stupněm Alzheimera může být šťastný. Alespoň babička rozhodně je. Zapomněla na všechno, co by ji mohlo trápit. Vrátila se v čase o padesát let.


Nikdy nebylo zjištěno, co tuto nemoc vyvolává a proč propukne. Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, pak si myslím, že spouštěčem u babičky byla smrt dědečka, jejího manžela. Byla na něj hodně upnutá, když umřel na rakovinu, nervově se rozsypala na milion kousíčků. A už ji nikdy žádný doktor nedokázal dát dohromady. Zdá se, že Alzheimer přišel jako nějaká "obranná reakce". Na svého manžela si nyní vůbec nevzpomene. Nevzpomíná si, že měla nějakého manžela a už vůbec ne, jak se jmenoval. Jen někdy si na něj vzpomene jako na "ten můj chlap odešel za nějakýma ženskýma". Na koho si vzpomíná, jsou rodiče. Někdy se na ně ptá a stěžuje si, že už ji dlouho nenavštívili. Někdy naopak říká, že viděla maminku za oknem, ale že nechápe, proč ji teda maminka nenavštívila, když už tady byla. Nevysvětlíte ji, že je ležák a že je nemožné, že by se sama dostala k oknu. A už vůbec ji nevysvětlíte, že maminka ani tatínek tady už dávno nejsou.

Pro příbuzné to samozřejmě není nic příjemného. Jen jednou jsem byla sama za babičkou na neurologickém oddělení ve fakultní nemocnici - a takový zážitek, to je teda něco. Nevíte, jestli jste se ocitli v blázinci a nebo teda kde. Někteří se třepou (pravděpodobně Parkinson), někteří něco blekotají a křičí, někteří jen tak hledí do stropu. A když je váš blízký mezi nimi, je to jen kousíček od toho, abyste se taky nerozsypal a aby si vás tam nenechali. A právě kvůli toho se nad to všechno musíte umět povznést a zasmát se. To je totiž to jediné, co můžete dělat.

Babička nejenom, že se vrátila v čase o pár let, ale se stala takovým tím "upřímným dítětem". Ještě dlouho jsme se smáli, když do pokoje přišla sestra, babička ji shlédla kritickým pohledem a prohlásila: "Sestřičko, vy máte ale prdeeel!" :-D.

Nebo občas zase z ničeho nic zapomene, že nemůže chodit, tak se snaží vyzdvihnout z vozíku se slovy, že jde podojit krávu. WTF? :-D

Docela mě pobavila, když byly v Ostravě dny NATO. Její domov důchodců je od plošiny, kde vystavují ty letadla, vzdálený jen asi dva kilometry, takže všechno, co se děje ve vzduchu, jde vidět z prostoru tohoto areálu. Tento rok jsme se ale rozhodli, že babičce ukážeme i ta stojící letadla. Nabídla jsem se, že ji povezu. Už jste někdy tlačili vozík v blátě? Skvělý zážitek. O bezbariérovém přístupu se vážně nedá mluvit. No, takže jsem babičce řekla, že ji potlačím já. Když jsme se pak vrátili zpátky, byla jsem naprosto zmožená a celá od bahna. Ale co, říkám si, dobrý skutek, nikde jsem ji nevyklopila, paráda. A ona se na mě najednou otočila a řekla: "A vy jste jako kdo?" :-D

Mamka babičku občas zkouší, aby se ji trošku procvičil mozek. Jednou jí takhle říká:
"Mami, je ti (příklad) 78 let. Ty jsi mě měla, když ti bylo (příklad) 32. Kolik je mi let?"
Babička si ji prohlédla a odpověděla: "Osmdesát?"
Smála jsem se mamce ještě dlouho.


Jasně, takováto choroba rozhodně není nic veselého. Ale to neznamená, že je to konec světa. A už vůbec to neznamená, že by nad ní měl člověk jenom plakat. Dneska jsem vám chtěla ukázat ten opačný, veselejší pohled. Babička, ať už je jakkoli nemocná, tak je šťastná. Nic ji nebolí, je veselá a usměvavá. A to je nejdůležitější. Každá mince má dvě strany:).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Smrádě Smrádě | Web | 7. prosince 2012 v 9:01 | Reagovat

Naše babička je něco obdobného..V pátek má středu a když je půl deváte večer probudí se a jde si přistavit vodu na čaj protože je přeci půl sedmé ráno.. :D
Někdy je to úsměvné, jindy na zabití.. :-)

2 Hafl Hafl | 7. prosince 2012 v 11:38 | Reagovat

Dědičné vlohy pro nemoci jsou svinstvo. U mě se jich sešlo víc, tak už se těším na stáří, kdy budu v depresích, s rakovinou a skoro slepý.

3 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | 7. prosince 2012 v 12:30 | Reagovat

Pro příbuzné toho člověka to musí být hrozné, ale pro něj samotného, kdo ví? Vždycky, když tohle vidím nebo, když naše už mírně sem tam zmatená babička( paradox je, že dělá cizím chůvu, ale mě by v shopu zapomněla) udělá nebo plácne nějakou kravinu otec se ke mě vždycky nahne se slovy "Kdybych dělala takový blbiny, rychle mě zastřel,nebo preventivně už v pětašedesáti abych se toho vůbec nedožil" :D

4 raport raport | Web | 7. prosince 2012 v 12:51 | Reagovat

líbí se mi tvuj pristup k této nemoci. A je fajn, ze si s babičkou povídáte :)
preju jí hodně zdraví a vám spoustu trpělivosti.

5 rezava-bestie rezava-bestie | Web | 7. prosince 2012 v 13:01 | Reagovat

Já to naštěstí v rodině nemám, ale stačí mi, co se děje u babičky mé drahé polovičky. Občas je to fakt celkem vtipné, ale umí to i pořádně zvednout adrenalin. Posledně jsme strávili celou noc pobíhám po městě a hledáním babičky. Po šesti hodinách jsme ji našli polonahou ve sklepě, kde se schovávala protože "letěj němci".

6 Paya Paya | Web | 7. prosince 2012 v 20:14 | Reagovat

Bezvadnej článek! Pěkně jsem si početla :).

Já sama mám bráchu, dvojče. Má dětskou mozkovou obrnu, ale zdá se, že mu nic nechybí, má takový svůj svět, kde je nejšťastnější a tvoje babička to má, jak čtu, stejné:).
Je to potřeba brát s nadhledem, povznést se na tím, zasmát se, jako ty:). Co se má stát, stane se a k životu to rostě neodmyslitelně patří! ;)

A s tím Alzheimrem... někdy to může být dost zákeřné. Taťkova babička tuhle chorobu měla. Utíkala z domu a našli ji třeba i 10 km od bydliště. :D

Mimochodem, s tou sestříčkou mě to dost pobavilo! :D

7 lýla lýla | Web | 8. prosince 2012 v 13:18 | Reagovat

Jsem naprosto uchvácená tím, jak jsi to napsala! Jde o to, že i když je Alzheimerova nemoc tak vážná nemoc, člověk se nad ní dokáže nadvznést.
Je to trochu náhodička, že jsem si zrovna vzala včera ve škole referát na Alzheimera, víš. Velmi mě ten článek inspiroval a teď jsem si tak na 80% jistá, jakou formu bude mít moje prezentace. Myslím, že tě tam i zmíním.
Každopádně je to úžasné vidět, že i přes ty vážně nemoce vážně není "konec světa", jak jsi napsala, a že je důležité to vidět z obou stran - tedy hlavně při těchto situacích z té "lepší" stránky.

8 Gábi Gábi | Web | 11. prosince 2012 v 15:23 | Reagovat

[7]: Moje prababička zemřela (už jsou to dva roky) na Alzheimerova, v domově důchodců se na ni totálně vysra.. a ona tam zemřela. Doktoři tvrdí že to bylo hlavně tím ZANEDBÁVÁNÍM... Jinak máš u mě ,,reklamu":http://miluju-liceni-celebrity.blog.cz/1212/moje-oblibene-blogy

9 Popcorn Popcorn | Web | 23. prosince 2012 v 11:35 | Reagovat

asi si o mne pomyslíš, že idem načisto proti tebe ale nie je to tak. môj názor:
mala som chorú babku presne na toto ochorenie, plus ešte parkinson. rozhodne nebola šťastná!!!!! často sa akoby prebudila a vedela, čo sa deje, starali sme sa o ňu roky a neustále opakovala, že nám je na príťaž a  pod. stále jej bolo ľúto ako to skončilo a ľutovala nás. potom zas upadla do svojho sveta. neviem či som sa mala zabávať na niečom, čo sa deje môjmu príbuznému. keď vidím, že ma nespoznáva, hoci som bola jej milovaná vnučka. a že svoje deti nespoznáva. že často sa chovala horšie ako dieťa a potom zas inak. a nedalo sa to brať aj z dobrej stránky. prečo? lebo môj milovaný človek trpel. týmto článkom si ma celkom urazila, prepáč. ale vidieť, že ty si sa o takéhoto človeka nestarala 24/7 niekoľko rokov, len ho navštíviš niekde.. a to je veľký rozdiel, možno potom by si to vnímala inak ako ja.

10 hogreta hogreta | E-mail | Web | 23. prosince 2012 v 17:39 | Reagovat

[9]: Já jsem snad někde napsala, že to taky takhle musí být vždycky? Píšu pouze svůj názor, svoji zkušenost. Jestli ty máš zkušenost jinou, napiš o tom taky článek. Nechápu, opravdu nevím, o co ti jde. Jasně, ty moji babičku neznáš, nevíš nic o moji situaci, ale nezapomeneš opomenout, že "ale vidieť, že ty si sa o takéhoto človeka nestarala 24/7 niekoľko rokov, len ho navštíviš niekde.. a to je veľký rozdiel, možno potom by si to vnímala inak ako ja". Ty prostě nechceš, aby někdo něco viděl jinak než ty. Ano, moje babička je šťastná. Mnohem šťastnější, než když byla ještě "při smyslech" a viděla, jak ji umírá manžel. Nechápu, jak jsem tě mohla urazit, když napíšu svoji zkušenost. Asi jsem si ji vycucala z prstu, že... Ono ne, že to vypadá, že máš něco proti mě. Ono to tak je. Takže ještě jednou ti to opakuji - nikdo tě tady nedrží. Já jsem poztivní člověk, ano, na všem se snažím najít především to dobré. A to, že do mě furt jenom ryješ, mě vyčerpává. Já tě taky nechodím na tvůj blog shazovat, tak to nedělej ani ty mi. Děkuji.

11 MiDa MiDa | 24. ledna 2013 v 16:07 | Reagovat

O téhle nemoci jsem četla moc hezkou knížku pro malé děti - Lentilka pro dědu Edu. Myslím, že si v ní ale stejně dobře počte i dospělák. :-) Líčí smutné i veselé příběhy a zážitky jedné rodiny, kde právě Alzheimerem trpí pradědeček, a čte se tak lehce jako Tvůj článek. Taky ukazuje, jak se lze s takovou situací vypořádat s nadhledem, a ne se z ní jen hroutit (a tím samozřejmě nechci nijak zlehčovat vážnost této choroby, ani se nikoho dotknout). Přeju Tobě i mamince hodně sil, ať se s tím dokážete poprat se stejnou grácií jako doteď. Držím palce!

12 zas-ja zas-ja | Web | 22. dubna 2013 v 12:54 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. Já osobně nikoho s Alzheimerovou chorobou neznám, ale díky tomuhle článku jsem si dovedla živě představit, jaké to asi je. Je bezva že se toho nebojíš, protože to by byla úplně největší chyba, jakou by jsi mohla udělat. Pozdravuj babičku, pokud to teda nějak půjde.

13 Božena Božena | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 11:41 | Reagovat

Nějak člověk umřít musí a jestli tak zapomene na mnoho bolestivých zážitků bude to jenom lépe..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015