Nedávno jsem psala článek o tom, jak člověk pozná, že už je vlastně dospělý. Brala jsem to spíš jako jakousi úvahu, ale napadlo mě, že určitě existují nějaké body, které už daného člověka alespoň přibližně někam zařadí. Dospělé myšlení totiž nemusí být prioritou dospělých lidí. Znám pár holek, kterým je čtrnáct, ale zároveň už jsou zodpovědné a rozumné. A také znám pár lidí, kterým už je dávno přes dvacet a člověk má pocit, že by si sami ani neutřeli zadek. Pro život nepoužitelní. Takže jsem se pokusila sepsat pár bodů. Samozřejmě se tím nechci nikoho dotknout, to, že někdo něco (ne)splňuje, ještě nic neznamená. Proč si tedy myslím, že pubertu už mám zdárně za sebou?
1. Když piju alkohol, nedělám to proto, abych se opila.
Ale čistě jen proto, že mi třeba dané víno chutná. Že si ráda přiťuknu s kamarádkami a probereme vše možné. Na žízeň si dám pivo. Ale že bych šla někam na Stodolní, kde bych se následně ožrala jako zvíře (a ani nevěděla pořádně z čeho)?
2. Nepíšu články o svém sexuálním životě, nepoužívám hloupé dvojsmysly.
Myslím, že i vás děsí představa, že byste věděli kolikrát - a nedejbože ještě JAK. Jenom při pomyšlení, že bych tady měla něco takového napsat, se mi chce hrozně smát. Pro ty, co ví, co se v AK nyní děje, musím ještě přidat informaci, že úplně stejně se nedozvíte ani velikost mých košíčků:-D.
3. Přiznám, že se učím a že mám dobré známky.
Zdá se mi, že je hrozně moderní se neučit a nejlépe i propadat. Být lajdák, který na všechno dlabe. A když už má člověk dobré známky, tak se obhajuje tím, že "ale já se neučím". Jakoby byla ostuda to přiznat. Takže já se přiznávám - když mám zkouškové, tak se učím, až se ze mě kouří. I na střední škole jsem se hodně učila. A taky podle toho moje výsledky vypadaly. Bez práce prostě nejsou koláče - a já si to už naštěstí uvědomuji.
4. Nejsem přelétavá.
Jak ve vztahu, v lásce a kamarádství, tak třeba v koníčcích. Ve vztahu potřebuji cítit jistotu, stálost, oporu, trvalou lásku. Mým snem už je vůbec nic neměnit. Usadit se a žít v klidu a míru. Nejlepší kamarádky mám už několik let stejné, vím, že jim můžu kdykoli zavolat - a to mi ke štěstí stačí. Když objevím nějaký nový koníček, tak to neznamená, že bych opustila ten starý. Sice jsem se nedávno začala učit na housle, ale i na flétny, na které už hraju strašidelných čtrnáct let, nezapomínám. Není to tedy tak, že by mě mé koníčky po půl roce přestávaly bavit, naopak se jich držím. Pouze k nim přibírám nové. Jsem stálá i tady na blogu. Nikdy jsem neměla jiný, mám pořád jeden a ten samý. Stěhování mi přijde jako skvělý způsob k odlákání vlastních návštěvníků. Stejně tak neměním svou přezdívku, vždyť takové zbytečné změny vyvolávají jen zmatky.
5. Nesnažím se vypadat starší a "cool" dospělá.
Naopak se o svůj mladistvý vzhled starám a využívám ho. A co teprve, jak ho budu využívat v pozdějším věku.
6. Nehádám se s rodiči, nejsem drzá.
Když mám s něčím problém, vyříkáme si to jako normální lidé. A pokud je to tak obrovský problém, že nejde ani vyříkat a pohádáme se, tak se nevztekám, nevyhrožuju ani nepráskám dveřmi. Spíš si jen myslím svoje. A i tak mě taková hádka mrzí.
7. Neodmlouvám.
Když po mě rodiče něco chtějí, tak ať se mi to sebevíc nelíbí, tak to udělám. Přijde mi hloupé se vymlouvat a nechat to opět na nich. Možná mě naštve, že mi to neřekli dřív, že se mnou třeba počítali, aniž by se mě zeptali - ale udělám to. To mi připomíná, že už mám zalévání zahrady vážně plné zuby:-D.
8. Umím přiznat chybu. Vím, že nerozumím všemu
Někdy si při sledování poměrů na naší politické scéně připadám jako cestovatel, který právě přijel do nějakého hodně divného světa, kde se mluví nějakým hodně divným jazykem. Teď mě klidně sežerte - nikdy jsem nebyla volit. Nevím totiž koho. Vůbec se v tom nevyznám. Pokud se mi budete snažit napovídat nějakou pitomost, uvěřím ji, protože já o tom vážně nemám ani ponětí.
Tápu v historii. Nedokážu si moc propojit jednotlivé období v různých zemích. Nevím, kdo byl součastníkem koho. Znám základní letopočty, ale historii jako takové nerozumím - nevím kdo s kým, kdo proti komu a už vůbec nevím proč. Zeměpis pro mě také nikdy nebyl. Miluji cestování, ale kde se co pěstuje, kde se co chová, kde je jaké podnebí a proč - ehm, pardon. Možná tak ještě znám hlavní města všech států Evropy, protože to do mě moje třídní v osmé třídě základní školy nahustila. Ale vědět, koho a jak ovlivňuje Golfský proud? Proboha, já ani pořádně nevím, kudy že protéká.
Nerozumím sportu. Aktivně sport dělám, hrála jsem devět let závodně basketbal, nějakou dobu jsem tancovala, závodně plavala, teď dělám orientální tance a zumbu, někdy chodím na fitbox - ale nechtějte po mě jméno jediného sportovce. Nemám na jména paměť. A už vůbec ne na jména sportovců. Když mi navíc někdo řekne, za kolik uběhl padesátku, tak ani nevím, jestli ho mám pochválit a nebo ho utěšit. Protože ani přibližně nevím, za kolik se tak běhá. Za osm? Deset? Patnáct?
Pak jsou věci, kterým jakštakš rozumím. V porovnání s ostatními vrstevníky. Dejme tomu počítači. Něco málo si v céčku nebo jiném jazyce naprogramuju, udělám si i internetovou stránku v php, vím, kde mám všechny klapky (nesmějte se). Pak ale stačí, když příjde přítel, udělá "čáry máry fuk" - a já jen užasle hledím. Z 64bitového Windowsu je rázem 32bitový, na jednom počítači jsou rázem klidně dva operační systémy. To, co nefungovalo, zázračně funguje. Baví mě ho pozorovat, když tu tajemnou skříň otevře, vytahá všechny kabely, rozmontuje ji na tisíc kousků - a pak ji složí a fakt to zase funguje. Musím si prostě přiznat, že ani tomu počítači tak dobře nerozumím.
9. Nemám fotky před zrcadlem - a už vůbec ne před zrcadlem v koupelně
Nevím totiž, co k tomu autory těchto fotek vede. Už i ten nejobyčejnější foťák mívá zabudovanou samospoušť.
10. Nepouštím si na ulici nahlas hudbu z mobilu
Přijde mi hrozně legrační, když jdu do obchodu a kolem mě projde "partička", kde se lidi spolu vůbec nemluví a všichni jen poslouchají cosi, co se ozývá z mobilu jednoho z nich. A zvlášť mi to příjde legrační, když je to nějaký "duchaplný" rap. V poslední době mám pocit, že se i někteří starší lidé opět schylují k tomuto trendu. Ale mi to prostě přijde dětinské. Když chci poslouchat hudbu venku, pustím si ji do sluchátek, abych tím nikoho neobtěžovala. A když jdu někam s kamarádkami, tak s nimi jdu proto, abychom si spolu mohli povídat, ne proto, abychom si společně něco poslouchaly. Poslouchat přece můžeme každá zvlášť, nemusíme se kvůli toho scházet.
11. Nemluvím sprostě
Když sedím v tramvaji a za mnou sedí dvě dívky (v horším případě, ale i kdyby to byli kluci, tak to není důvod k jásání) a mluví jak dlaždiči. Za každým druhým slovem "vole" nebo "pičo". Týjo, mně říct nějaká kamarádka "pičo", tak bych si asi myslela, že už jí definitivně hráblo. Nemůžu ani říct, jak bych se zachovala, protože si takovou situaci ani neumím představit. Dobře, každému z nás občas nějaké to škaredé slovíčko ujede - ve chvíli, kdy se nám něco nepodaří (u mě pravidlně ve chvíli, kdy se škaredě kopnu do malíčku na noze), ale používat ho místo oslovení, to mi přijde hrozně hloupé.
12. Neříkám opak toho, co si myslím, jen proto, aby mi to ostatní vyvraceli
Tohle jde odpozorovat i na blozích. Holka přidá fotku, ke které následně připíše, jak je hnusná a tlustá. Komentující se mohou přetrhnout, aby ji to vyvrátili, ale ona si tvrdí svou. A když jí někdo napíše, že má pravdu, tak se na něj oboří, že na jeho názor nikdo neptal a že je určitě hnusý jak noc a tak jen závidí. Chápete to? Tak proboha, když si o nějaké fotce myslím, že jsem na ni odporná, tak ji snad nezveřejňuju, ne? Tak zveřejním nějakou, na které si myslím, že mi to na ni sluší, ne? A když už si ze sebe chci udělat srandu a zveřejním nějakou fotku, kde vypadám divně, tak se pak přece nezlobím na ty, co mi dají za pravdu.
A pak je tady ta druhá stránka věci. Lidé už si tak zvykli na to, že autoři fotek/obrázků/videí/článků/všeho jsou přehnaně sebekritičtí, že když se náhodou objeví někdo, kdo o sobě řekne, že si myslí, že se mu to docela povedlo, tak je hned označen za namyšleného. Problém je v tom, že všichni si myslí, že se jim to povedlo, jinak by to nezveřejňovali. Rozdíl je jen v tom, že někdo to o sobě dokáže říct. Ale to přece není důkazem namyšlenosti.
13. Znám hodnotu peněz
A proto pro mě není prioritou chodit pořád někam nakupovat. Nepotřebuju každý měsíc nové věci. Nakupovat jdu až ve chvíli, kdy něco opravdu potřebuji (často proto, že už to dosloužilo). Umím šetřit a vím, že když potřebuji něco drahšího, tak se musím uskromnit. A musím si na šetření dát dostatečný čas, abych se pak nedivila, že nestíhám. Umím si spočítat, kolik potřebuji měsíčně ušetřit a držím se toho. Stejně tak si umím spočítat, kolik by mě stálo, kdybych si na něco peníze půjčila. Ne, děkuji, to raději budu k obědu jíst chleba s máslem.
14. Jsem zodpovědná
Když mi půjčíte své dítě, vrátím ho ve stejném stavu (maximálně umazanější, děti jsou prostě děti). Bude mít všechny končetiny, bude najezené, napité, nespálené od sluníčka, nepočůrané. Nebude mu zle z toho, že jsem mu dovolila sníst všechno, na co si ukázal. Když mi dáte na hlídání svého domácího mazlíčka, nebudete ho pak muset hledat v okruhu sta kilometrů. Když řeknu, že někde přijdu, tak přijdu. Pokud přijít nemohu, včas se telefonicky omluvím. Pokud řeknu, že něco do určitého termínu udělám a někdo na to spoléhá, tak to udělám - i kdybych kvůli toho neměla spát. Abych se vykašlala na to, co jsem slíbila, to bych už musela mít sakra dobrý důvod. Třeba hospitalizaci v nemocnici. Z druhé strany si myslím, že tenhle důvod by všichni pochopili a omluvili.
15. Jsem soudná
V rámci možností. Když vím, že na něco nemám, tak na to nemám. Tak se mezi ty, co na to mají, nehrnu. Vím, že bych tím ztrapnila především sebe.
Revolvet | 
Salline | 
elai | 
ať už je to jazyk, kterým mluví nebo fotky nebo infantilní aplikace.. 
Nevím jestli si tím něco vynahrazují nebo léčí, ale jsou akorát pro smích jako ty děti 
Týna :-* | 
Zde hledá 
Myslím že tohle je docela solidní seznam. Docela dost. 90% těch věcí bych určitě sám vyjmenoval.