Listopad 2011

Vztah s příslušníkem jiné rasy

25. listopadu 2011 v 21:00 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Není vždy jednoduchý. Není pro každého. Ale může být krásný a neopakovatelný. Někdo je zásadně proti němu a někdo nechápe, proč by měl mít jiné šance, než "normální" vztah. Někdo by do něj nikdy nešel a všechny, kdo do něj jdou, považuje za vlastizrádce, protože nesnáší míchání ras. Někdo ho naopak vyhledává a pak se diví, když není vše podle jeho představ. Tak takový může být vztah s příslušníkem jiné rasy.


Jenomže ať už je jakýkoli, tak si nemůžeme nalhávat, že je stejný, jakoby byl s příslušníkem naší rasy, naší národnosti a naši kultury. Je prostě jiný. Řeší se podobné problémy, ale někdy i naprosto jiné. Problémy, které by Čech s Češkou řešil jen těžko. Láska si nevybírá a může se stát, že se v našem okolí ocitne někdo moc milý a hodný, ale zároveň odlišný. Tak odlišný, že pokud se někde povedete ruku v ruce, bude se na vás společnost dívat přes prsty. Proto je důležité si uvědomit pár věcí, než si s tímto člověkem něco začneme:

Stěhování a můj nový pokoj

19. listopadu 2011 v 19:00 | hogreta |  Z deníčku
A je to tady. Celý můj dosavadní život byl nacpán do krabic a kufrů. Poslední noc v bytě jsem ztrávila na matraci na zemi, protože mi odvezli i postel. Nemohla bych být bezdomovec, protože si prostě nedokážu představit, že bych žila s dvěma taškami. Těch tašek bylo mnohem víc, jen spodním prádlem, ponožkami, čepicemi a šálami jsem zaplnila celý velký kufr. Hrůza děs. Mnohem horší ale je, že s sebou tahám i spoustu věcí, které vím, že už mi nikdy na nic nebudou, v novém pokoji je ani nechci - ale prostě je vyhodit nedokážu. A tak se s nimi stěhuji proto, abych je pak stejně narvala někam na půdu:-D.

Ale dost povídání. Tady je pár fotek mého nového pokoje a nového domečku. Můžete srovnat, zda jsem se s návrhem, který jsem tady nedávno publikovala, schodují. Tady je článek s návrhy mého pokoje: http://hogreta.blog.cz/1107/novy-domecek-novy-pokojicek. A tady jsou fotky, jak to nakonec vypadá doopravdy:



Ježíškovská inspirace

18. listopadu 2011 v 18:00 | hogreta |  Tipy
Ahoj, tak je to tady. Do Vánoc už odpočítáváme jen dny. My starší už nemáme to štěstí a dárky už nám Ježíšek nenosí - a tak jsme odkázáni na to, co nám kdo koupí a co my koupíme jemu. Každý z nás chce udělat tomu, koho obdarovává, radost. Jenomže jak na to, když nemáme žádný pořádný nápad.

Já s tímhle bojuji každoročně. Dárky pro parntera jsou pro mě naprostý horor - ne proto, že bych mu chtěla udělat radost, ale prostě proto, že mě nikdy žádný dárek, který by mu udělal opravdovou radost, nenapadá. Za ty čtyři roky jsme si dali už tolik věcí, že vymýšlet další je docela náročné. Myslím, že úplně to samé by mohl říct i on o dárkách pro mě. Ale třeba to někoho inspiruje:

Dárky, které jsem někdy dala partnerovi:
  • plyšák (já vím, nuda)
  • trenky s veselým obrázkem (já vím, taky nuda)
  • hrneček s vtipným obrázkem; krigel (ještě větší nuda:-D)
  • přívěšek na klíče (ne k Vánocům nebo k narozeninám, ale jen tak pro radost)
  • polštářek
  • sprchové gely a krémy pro muže
  • rukavice na cvičení
  • posilovací tyč mezi futra (na přitahování)
  • malý skateboard
  • flashka (teď jsou k dostání flashky všech možných tvarů)
  • knížka
  • kýbel plný lízátek (koupila jsem ho v Makru a dala do dárkovějšího balení, těch lízátek tam bylo něco kolem 250 - tohle jde ale použít asi pro jakékoli menší sladkosti)
  • dárkový sypaný čaj
  • dárková pokladnička
  • stolní hra (šachy)
  • přispěla jsem mu nějaký obnos na elektroniku (bezdrátová klávesnice, mobil a externí disk)
  • kalendář s našimi fotkami a popisky
  • pár boxovacích rukavic (ty jsme si koupili společně, abychom si na sobě mohli vybíjet vztek:-D)
  • večeře v restauraci
  • pozvání do kina
Dárky, kterými ještě můžeme obdarovat partnera:
  • nějaký pěkný zapalovač nebo popelník (pokud je partner kuřák)
  • nějaký jeho oblíbený alkohol (pokud partner není abstinent)
  • vlastoručně upečený dort - třeba s vtipnou polevou (pokud umíme péct a partner je na sladké)
  • elektronika - MP4, radio, externí disk, myš, klávesnice, holící strojek pro muže, mobil, tablet, notebook, PC, hi-wi věž, ... (pokud se náhodou topíte v penězích a potřebujete se jich zbavit :-D )
  • oblečení a doplňky- tričko, tílko, mikina, čepice, kravata, motýlek, opasek
  • parfém (pokud váš partner nepoužívá nějaký za dva tisíce a výš - pokud ano, platí stejná poznámka, jako u elektroniky - viz dva body výše)
  • souprava na holení - gel na holení, žiletky, voda po holení
  • dekorace na zeď, plakát či obraz (ale to si musíte být na 100% jistá, že znáte jeho vkus)
  • sportovní náčiní - činky, posilovací závaží na nohy, plavecké brýle, pinpongová pálka, tenisová raketa, potítko...
  • batoh, sportovní tažka
  • enciklopedie
  • řetízek
  • puzzle se společnou fotkou
Dárky, které jsem dostala od partnera:
  • plyšáci (klasika, ale mě to potěší, mám se večer k čemu přitulit:) )
  • polštářek
  • hrníček
  • hodinky
  • dárkový kávový set pro dva - hrníčky, prostírání, míchátka
  • čajový set - konvice, 4 mističky, stojánek na přihřívání
  • trenky na spaní
  • sukně
  • kabelky
  • slovník
  • naušnice z chirurgické oceli
  • stříbrný řetízek s přívěškem
  • kytička (ta potěší kdykoli)
  • flashka
  • láhev Martini
  • vařič rýže (mám ráda praktické dárky:) )
  • taková ta věc na svíčky a vonný olejíček (kdybych jen věděla, jak se to jmenuje:-D)
  • asi půl kila pravého zeleného čaje (možná přeháním, ale je ho spousta:-D)
  • antistresový míček
  • svíčka ve tvaru srdce s optickým vláknem
  • jeho vlastní natočené video (moc krásné:) )
  • pár boxovacích rukavic (viz boxovací rukavice v seznamu "Dárky, které jsem někdy dala partnerovi")
  • večeře v restauraci
  • pozvání do kina
No snad jsem na nic nezapomněla, napsala jsem to, co mě právě napadlo. Třeba si ještě na něco vzpomenu a dopíšu:).

A co vy? Máte ještě nějaký nápad, co dát partnerovi / partnerce ? :)

Probírání starých věcí

12. listopadu 2011 v 1:07 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Budeme se stěhovat, pravděpodobně už příští týden. Mým úkolem bylo nabalit co nejvíc věcí, které týden nebudu potřebovat, a už si je přenést do nového. A tak jsem po letech otevřela svou krabici vzpomínek...

Mám doma krabici. Vééélkou krabici. Do ní dávám všechny potřebné a nepotřebné věci, které mi upomínají věci, na které bych nechtěla zapomenout. Mým dnešním úkolem bylo zredukovat krabici na krabičku. Krabici metr na metr nemám kam dát. Našla jsem v ní spoustu věcí. A spoustu věcí, které nikdy nechci vyhodit. Našla jsem některé starší deníky. Deník z doby, kdy mi bylo třináct. Začetla jsem se a nestačila se divit. Tolik věcí, na které jsem zapomněla. Tolik věcí, které mi nyní připadají tak bezvýznamné. Jak moc jsem byla naivní. Ale deník jsem přečetla jedním dechem. Je neuvěřitelné, že jsem to opravdu psala já. Je to tak dávno, tolik věcí se změnilo. Lidé se změnili. A změnila jsem se já.

V krabici jsem našla i spoustu užitečných věcí. Jak totem z tábora, tak různé letenky, vstupenky, jízdenky, fotky, přáníčka, pohledy. Neuvěřitelné. Jsem to opravdu já? Tohle je moje dětství? Moje minulost?

Narazila jsem na obrázky. Na obrázek, který mi nakreslil dědeček - i s věnováním. Plakala jsem. Měla jsem ho moc ráda. Jsem opravdu ráda, že jsem tehdy tento obrázek strčila o krabice. Nechci na dědečka zapomenout. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby tady ještě byl. Byl by na mě pyšný? Podporoval by mě? Měl by rád své pravnoučata? Život je někdy hrozně nespravedlivý. Dědeček byl člověk, který pomáhal všem. A byl neuvěřitelně šikovný, uměl vše opravit a se vším si věděl rady. Někdy bych jeho radu potřebovala, ale vím, že už ji nikdy nedostanu. Třeba se tam na mě shora někde dívá. Třeba je pyšný. Je mi tak líto, že umřel dřív, než jsem si s ním mohla popovídat o věcech, které mě zajímají. Nevím, jaké měl dětství. Kde vyrůstal a jací byli jeho rodiče. Nevím, jak prožíval válku. Nevím nic. A nikdy se nedozvím. Byla jsem příliš mladá na to, abych se ptala. Byl to neuvěřitelně hodný člověk. Ale život si nevybírá, ho si vybrala rakovina. Umřel dřív, než jsem se stačila zeptat na věci, které mě zajímají. Dřív, než jsem mu stačila říct, jak moc ho mám ráda. Zbyl mi obrázek kačera Donalda. Kačera Donalda pro malou Petřičku.

Narazila jsem na různé věci. Na věci, které jsem si schovávala proto, aby mi jednou připoměly toho, kdo mi je dal. Problém je v tom, že jsem už dávno zapomněla na to, co jsou to za věci a odkud je mám. Musely putovat do koše. Zajímavé věci. Od deset let starých prošlých pendrekových bombónů po kusy olámané omítky. Odkud ji mám? Proč jsem ji tehdy odněkud sloupala - jaké místo mi to má připomenout? Nevím.

Našla jsem fotky, obrázky a dopisy mých kamarádek. Nejkrásnější na tom je, že tohle je jedna z věcí, které se nezměnily. Fotky byly starší, dopisy byly psány dětskou rukou. Ale pořád jsou to ty samé holky. Kajda, Domča, Ajka, Rybka. Byly menší, ale pořád to byly ty kamarádky, které znám. Pořád kamarádky, které i nyní můžu nazývat těmi svými nejlepšími.

Našla jsem svůj "Deník sportovce" z doby, kdy jsem hrávala basket. Nechápu, jak jsem dokázala mít tréninky 4x týdně + o víkendu dva zápasy - a nezbláznit se z toho. A nejenom se nezbláznit, ale taky o tom takhle nadšeně psát. Bylo mi jedenáct. A tenhleten deník je neuvěřitelně propracovaný, mám tady obrázky popisy různých taktik, různých basketbalových cvičení a tak. Na některé obrázky jsem dnes jen nechápavě koukala. Opravdu jsem některým věcem nyní už nerozuměla. Je zváští, že v jedenácti letech jsem rozuměla bez problémů. Zapomínám?

Zapomínám. Zapomínám hodně. Vééélkou krabici jsem zredukovala na tažku a malou krabičku. Více to nezvládnu, nechci některé věci vyhodit. Třeba je jednou ukážu vnoučatům. Třeba mě jednou má vnoučata budou mít ráda tak, jako já měla ráda svého dědečka. A když se mě na něco nestihnou zeptat, tak to třeba najdou v tom, co si schovávám. Třeba najdou odpověď na otázky, které nikdy nebudou vysloveny. Třeba je pak některé věci nebudou tížit tolik, jako tíží mně...

Poprvé jsme se políbili ... právě před čtyřmi lety

8. listopadu 2011 v 0:00 | hogreta |  Z deníčku
Dnes s partnerem slavíme naše čtvrté výročí. Jsme spolu tak dlouho - ale přesto tak krátce. Stihli jsme spolu navštívit všelijaká místa České republiky, ale také Polsko, Velkou Británii, Litvu, Lotyšsko, Řecko... Za ty čtyři roky jsme si prošli nejednou krizí, často to už vypadalo, že se z toho dna nezvládneme odrazit. A podívejme - zvládli. Nebudu nikomu namlouvat, že to bylo jednoduché, že jsme se vždy milovali až za hrob a že jsme na sebe nikdy nebyli zlí. Byli jsme zlí, byli jsme nepříčetní - ale vždy jsme si nakonec uvědomili, jak moc je pro nás ten druhý důležitý.

Bylo mi čerstvých šestnáct a o opravdové lásce jsem ještě neměla ani tušení. Dokud jsem 1.září 2007 nepotkala jednoho úžasného kluka. Kluka, se kterým jsem si měla vždy co říct, kluka, kterému jsem kdykoli mohla jen tak napsat nějakou blbost, která můj šesnáctiletý naivní mozeček napadla. Kluka, se kterým jsem mohla chodit ven a probírat všechna možná i nemožná témata. Kluka, se kterým jsme se mohla radovat, kluka, na kterého jsem mohla myslet. Kluka, se kterým jsme se ve čtvrtek 8. listopadu 2007 v odpoledních hodinách poprvé políbili, poprvé pocítili ty motýlky v břiše. Oba jsme byli nervózní, ale poznali jsme, že se v ten okamžik stalo něco víc - že začala nějaká nová éra. Skončila jsem já. Skončil on. A začali jsme my. Už se nikdy nedozvíme, na jaký film jsme se tenkrát dívali. Oběma se to vykouřilo z hlavy - upřímně můžu říct, že jsem film vůbec nevnímala. Ani nevím, jestli jsme ho dodívali.


Za tu dobu se změnilo spoustu věcí. Prošli jsme si bláznivou zamilovaností, nesnesitelnými krizemi, chvílemi štěstí i smutku - a dopracovali jsme se k lásce. On je člověk, který mě naučil brát se takovou, jaká jsem. S tímto člověkem jsem dospěla. Byla jsem mladá, naivní, hloupá, nerozvážná a střeštěná holka. Ještě dítě. Časem se ze mě stala žena. Je krásné vědět, že jsem se jí stala s osobou, kterou jsem milovala. A kterou stále miluji. Jen s ním se můžu i nadále chovat střeštěně a vesele. Stále si v sobě můžu zachovávat část té duše dítěte.


Vím, že to nerad říkáš. Vlastně to ani říkat nemusíme, oba dva víme, co cítíme. A věříme, že i ten druhý cítí to samé. Vlastně ani nemusíme věřit. Oba to víme. Přesto mám někdy potřebu ti to říct - i když je pravda, že některé věci slovy vyjádřit ani nejdou. I tak se k tomu můžu slovy alespoň přiblížit...
Miluji tě, Hà.
Em yêu Hà.



Vytvořila jsem krátké video - je vytvořeno z fotek a videí nás dvou z míst, které jsme spolu navštívili. Ale dají se vůbec naše společné vzpomínky vtěsnat do šesti minut? Ale jako jakýsi přehled - jako přelet nad těmi nejhezčími vzpomínkami - to asi stačí:).


Když kritizuje, závidí?

2. listopadu 2011 v 23:01 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Mám na mysli negativní kritiku. V poslední době to slýchám pořád - když člověk něco NORMÁLNĚ a KONSTRUKTIVNĚ zkritizuje, je považován za někoho, kdo jen závidí. Slovo "závist" v době internetových komentářů nabralo naprosto grandiózní význam. Je to vlastně kouzelné slovíčko. Doteď byly kouzelné slovíčka dvě: prosím a děkuji. Prosím, když jsme něco potřebovali, děkuji, když jsme dostali, co jsme chtěli. Teď na scénu přichází kouzelné slůvko "závist", které můžeme říct v případě, že jsme něco potřebovali, nedostali, máme vztek a teď to celé potřebujeme hodit na někoho jiného. Prostě tak, abychom z toho my vyšli vždy jako ti dobří.


Jsem zvyklá říkat věci tak, jak je cítím. Nedělá mi problém něco pochválit a připojit pod článek na blogu pozitivní komentář. Stejně tak mi nedělá problém říct, co se mi nelíbí a proč. To "a proč" je velmi důležité. Pokud dávám komentář, tak nepřemýšlím nad tím, zda je to pro autora článku pozitivní či negativní. Píšu jen a pouze názor na danou věc. Nemám ráda lidi, kteří pod článek napíší "hnusný článek". Ale můžu klidně říct, že nemám ani ráda, když někdo pod článek napíše "super článek". Ne proto, že by chválit nebylo fajn. Je to fajn, ale člověka takový komentář nikam neposune. Nikam. Troufám si tvrdit, že jeden SLUŠNÝ negativní komentář s konstruktivní kritikou je lepší, než dva komentáře typu "super blog". Píšeme přece pro lidi. Proto, aby článek vyvolal nějakou diskuzi, proto, abychom ve čtenáři probudili chuť se k danému tématu vyjádřit. Nedávno jsem byla nařčena, že jsem k nějakému blogu nedala ani jeden pozitivní komentář = jsem člověk, který jen kritizuje = závidím autorce oného blogu, jaká je úžasná blogerka. Checht. Ano, na daném blogu jsem opravdu připojila jen negativní komentář. Proč? Protože to byla hrozná capina. Od začátku po konec. Jak obsahově, tak formou. Napsala jsem, co se mi nelíbí, napsala jsem, proč se mi to nelíbí a co si myslím, že je hloupost. Neurážela jsem autorku, neurážela jsem nikoho. Pro autorku to byl ale jasný důkaz toho, že závidím.

Chcete vidět, co opravdu některým lidem závidím? Některým děvčatům závidím pěknou postavu a pleť, některým lidem závidím jejich taletnt na jazyky, některým lidém závidím nadšení, s jakým dělají to, co je baví. Závidím lidem, kteří umí bezvadně hrát na housle a při tanci nevypadají jako paka. Závidím lidem, kteří mají tu možnost procestovat půlku světa. Jsou blogerky, kterým trošku závidím to, jak umí krásně psát, jak umí dát slova dohromady a jaké mají nápady na články. To všechno je ale naprosto neagresivní, milá závist - prostě závist jen v tom nejlepším slova smyslu.

Takže ne - pokud jsem k vašemu článku napsala negativní komentář, pak se mě nesnažte odpálkovat tím, že závidím. Kdybych vám záviděla, jak krásně píšete, tak se nebojte - já bych to pod ten článek napsala. A ani se nemusíte snažit mi psát nějaké hloupé emaily plné sprostých slov. Myslím, že slečna, o které mluvím, ví... Můžu ti vzkázat jen jedno - pokud si vymýšlíš, že je ti devatenáct (vím, jak se vyjadřují devatenáctiletí lidé, opravdu), v jedné větě uděláš deset chyb, použiješ všechna sprostá slova, které znáš, a pak mi napíšeš email, je jsem "p********", která jen závidí, tak to rozhodně nemáš v té hlavičce v pořádku. Chováš je jako malá, hloupá holka, tak se nediv, že s tebou tak lidé jednají. Opravdu mi své retardované emaily posílat nemusíš. Já už jsem si totiž na tebe obrázek dávno udělala:).
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015