Není deník jako deník aneb Nářky nám vážně nepomohou

8. října 2011 v 23:19 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Snad každá holka si jako malá psala deníček. Svěřovala mu své tajné myšlenky, ale zároveň se to pro mnohé z nás stalo časem něčím jako povinností - něčím, z čeho jsme neměly radost. Tak jsme deník psát přestaly. Po nějaké době jsme zase začaly. Chvíli nás to bavilo, ale pak jsme to zase vzdaly. Mnoho z nás u psaní deníku prostě nedokázalo dlouho vydržet. Když jsme trošku povyrostly, tak se pro nás stal deník místem, kde jsme si mohly vylívat srdíčko. Bylo nám kolem patnácti a nadávaly jsme na okolní svět. A nebo stále nadáváme. A naříkáme. Deník se větišnou stal někým, kdo nás konečně poslouchá, někým, koho zajímá, jak se právě cítíme.

Také jsem si psala deníky. Také jsem se vypisovala ze všech bolestí, které mě potkaly, s tím, že se z nich vypíšu a bude to lepší. Prdlajs. Velmi záhy jsem zjistila, že si tím mnohem více škodím, než pomáhám. Ano, opravdu. Čím více jsem psala o věcech, které mě trápily, tím více se tyto věci děly. Čím více jsem se něčeho bála, tím více tyto situace nastávaly. My lidé si neuvědomujeme, jak silná je lidská myšlenka. Vlastně jakákoli myšlenka. Spousta z nás myslí ale mnohem víc na to, co je špatné, co je trápí a čeho se bojí - než na to, co je dobré, z čeho mají radost a na co se těší. Tohle bereme jako samozřejmost. Umíme se trápit, ale neumíme se radovat. Jednou jsem viděla takový film. Film, který mi otevřel oči. The Secret. Tajemství. A to opravdu velké Tajemství. Pak jsem přečetla stejnojmenou knihu. Začala jsem vyhledávat lidi, kteří ji také četli. Zjistila jsem, kolik slavných osobností o tom ví, kolik slavných osobností se touto filozovií řídí. Došlo mi, jak neuvěřitelně jsem byla blbá. Svůj starý deník jsem odložila na dno krabice. A založila nový.

Takže ano, pro ty, kteří se mě ptají, zda si vedu deník - ano, vedu. Jen asi úplně jiný, než očekáváte. Nepíšu si do něj denně - a vlastně do něj nepíšu vůbec. Především kreslím a lepím. A nekreslím to, co se mi stalo, ale kreslím to, co chci, aby se mi stalo. A věřím tomu, že stane. Nekreslím to, co mám, ale to, co chci mít. A věřím, že to mít budu. Je to vlastně taková kniha přání. Nebudu vysvětlovat, jak to funguje, protože sama tomu příliš nerozumím. Na to jsou tady jiní. Pokud tomu chcete doopravdy rozumět, přečtěte si zmíněnou knihu. Mně stačí, že to funguje. Neexistuje žádný předem daný osud, my jsme ti, co si ho tvoříme. Z nějakého mě neznámého důvodu si ho neúmyslně často tvoříme jinak, než si přejeme. Ale já ne. Já si chci tvořit takový osud, jaký doopravdy chci - ne takový, kterého se bojím, který se mi nelíbí a ve kterém budu nešťastná. Jsme to my, kdo řídíme svůj život. Nevidím jedinný důvod, proč bychom ho měli vláčet po té horší cestě.

Vraťme se k deníku. Pro mě je to kniha, kde si kreslím a lepím to, co se mi líbí, co bych chtěla zažít, kde bych chtěla být, co bych chtěla dělat a co bych chtěla mít. A za svým cílem si jdu. Ono často stačí jen věřit - vždyť i placebo funguje pouze na principu lidské myšlenky, na principu lidské víry. Člověk, který si o sobě myslí, že je k ničemu, že nikdy ničeho nedosáhne, že se mu nedaří, nikdo ho nemá rád - ano, tento člověk je nakonec opravdu k ničemu, nikdy se mu nebude dařit, ničeho nedosáhne a nikdo ho mít rád nebude. A to jenom proto, že tomu věří. Dobrovolně tomu věří. Já věřím tomu, že ze mě něco bude, že budu mít krásnou rodinu, která bude zdravá, budu mít dům, dobře placenou práci - a budu opravdu šťastná. Vlatně jsem šťastná už teď, protože vím, že tohle všechno nejsou jen nesplnitelné sny.

Ve svém deníku mám spoustu věcí. Když jsem vážila 68 kg, nakreslila jsem se do něj jako štíhlá holka. Nyní vážím 59kg. Když jsem byla nešťastná z hádky s partnerem, nelepila jsem si do deníku jeho fotku a připsala vlastnosti, které se mi na něm líbí. Všechny, které tak zbožňuju. Světe div se, zjistila jsem, že se ke mě partner takto začal chovat. Možná se tak choval už dřív, možná jsem potřebovala něco, abych si to uvědomila. Dále jsem si do deníku nakreslila autíčko a moc si přála, abych získala řidičák. Už přes půl roku jsem pyšný řidič. Vždy jsem si přála umět na housle, nakreslila jsem je a šla jsem za svým cílem. I přes svůj věk nyní chodím do hudební školy, do druhého ročníku hry na housle. Mám tady i obrázek sebe a přítele, jak ležíme na pláži u moře. Letos v červnu jsem k němu připsala "Corfu 2011 Hotel Telemachos", protože dovolená, kterou jsem si vysnila, dopadla přesně podle mých představ. A to jsem si ještě nedávno myslela, že na dovolenou nemám šanci si našetřit. Ale nebylo to tak těžké - díky tomu, že jsem věřila, se peníze prostě jednoduše "objevily". Mám tu také nakreslené maturitní vysvědčení. I tam mám dopsané datum 27.4. a usměvající se smajlíky, protože až na vyšší úroveň matematiky, ze které jsem dostala dvojku, jsem se mohla chlubit jedničkami. Mám tady spoustu dalších obrázků. Některé už se splnily a některé na splnění ještě čekají. Jsou to možná maličkosti, ale dělají mi radost. Je krásné, když si můžu tvořit vlastní osud.

Ne, tohle není chlubení se. Každý může být šťastný, jen vědět, jak na to. Když mi je zrovna "ouvej", tak se na to snažím nemyslet. ROZHODNĚ se z toho nevypisuji - ani do deníku, ani na blog. Nekreslím pesimistické obrázky, neskládám depresivní básně. Nikdy tady nenajdete pesimistický článek. Když se mi děje něco špatného, ignoruju to. Ono to přejde. Snažím se dělat věci, které mi dělají radost. Protože když se tím budu zbytečně zaobírat, tak na to budu myslet, budu se tím trápit a bude to ještě horší. Ne, takhle to nechci. Vím, že když budu myslet pozitivně, budou se mi dít pozitivní věci. A naopak. Takhle to na tom našem světě chodí. Já se rozhodně dobrovolně trápit nehodlám:).
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Denn Kamze Denn Kamze | Web | 8. října 2011 v 23:21 | Reagovat

Moc hezký dess;))

2 Denis-ka Denis-ka | Web | 9. října 2011 v 11:14 | Reagovat

Pěkný blog .. ♥

3 Maxië Maxië | Web | 9. října 2011 v 11:42 | Reagovat

Já se asi zaměřím na jednu jedinou věc - a to je to,že jsi viděla film The Secret. Kdysi (dobrá,před dvěma měsíci :D) jsem si deník psala,psala jsem tam,jak nenávidím svět a další podobné věci. Když jsem se svěřila kamarádovi,doporučil mi tento film se slovy,že jestli se tím budu nebo nebudu řídit,je na mně. Když jsem film zkoukla,zamyslela jsem se... a řídila se tím. A život je od té doby jiný,lepší. Sice je mi líto toho deníčku,který jsem nemilosrdně odkopla,ale já mám lepší věc - přátele,kteří mě poddrží a změní život k lepšímu,jestli to bude třeba :). Občas mi pomáhají i tvé články (např. o nénavisti,zamyslela jsem se a rozhodla se,že když řeknu že JB nenávidím,že je to přehnané) k tomu,abych se měla lépe. Možná tento komentář není přímo k tématu,ale chtěla jsem ti o tom říci :).

4 Nikol Nikol | 9. října 2011 v 11:44 | Reagovat

Nerada to přiznávám, ale tento článek mi otevřel oči. Teď si připadám vážně hloupě, když jsem se mým trápením (komplexy) donekonečna zaobírala místo toho, abych to přešla a vyzdvihla přání, touhy nebo cíle . A tu knihu si pořídím. :)

5 DAkOoShE RaShoO DAkOoShE RaShoO | Web | 9. října 2011 v 13:10 | Reagovat

zrovna včera jsem viděla ten dokument =) navedla mě na to sestřenka :DD a zaujalo mě to.. =)

6 LucinkaT LucinkaT | Web | 9. října 2011 v 19:56 | Reagovat

Hele,je to jen článek tak se uklidni jo?Myslíš že tomu věřím???Seš fakt praštěná:):)

7 hogreta hogreta | E-mail | Web | 9. října 2011 v 20:46 | Reagovat

[6]: co to? :-D ty píšeš články, které sama nemyslíš vážně a nevěříš jim - a já jsem praštěná? :-D
Nevím, proč bych se měla klidnit, jen jsem řekla, co si o kopírování nějakého textu na blog z důvodu zvýšení návštěvnosti, myslím:). A na rozdíl od tebe si já za svým názorem stojím a myslím ho vážně a věřím mu :-D

8 Modrooká Modrooká | Web | 9. října 2011 v 22:09 | Reagovat

Děkuju, je to pro mě veliká inspirace :-) Zítra odnesu svůj starý deník (od r. 2008 se do něj snažím psát 8-O ) do popelnice a zajdu do papírnictví pro nový :-)

9 Modrooká Modrooká | Web | 10. října 2011 v 7:42 | Reagovat

Určitě máš účet  na fb, že ano? (nebo někdo z rodiny/známých) Zkus se podívat na skupinu Afirmace, možná se Ti tam zalíbí jako mě :-) Konkrétně fotky na zdi - 205. v pořadí, je krásná a pravdivá ;-)

10 hogreta hogreta | E-mail | Web | 10. října 2011 v 14:10 | Reagovat

[9]: děkuji, rozhodně se na to podívám:). A deník nevyhazuj, spíš schovej, ať se máš za pár let čemu smát (protože číst po sobě deník je jedna z nejvíce srandovních činností, co se dá děla:-D).

11 Modrooká Modrooká | Web | 10. října 2011 v 20:16 | Reagovat

[10]: vyhodila jsem ho, byl připomínkou mojí neschopnosti ho psát a navíc v něm bylo to, na co chci už dávno zapomenout ;-)

12 Miou Miou | Web | 20. října 2011 v 19:01 | Reagovat

Já si deník píšu, jsem takový pesimistický typ, co se utápí ve vlastní depresi...

13 P. Bloody P. Bloody | Web | 22. října 2011 v 16:15 | Reagovat

Já tomuhle umu pozitivního myšlení nevěřím. Nikdy se mi nic nesplnilo bez toho, abych kvůli tomu makala. Nevěřím, že něco přijde zadarmo, protože chci. Chtít nestačí. Jasně, je zbytečný se s něčím zbytečně stresovat, nechat si tím otrávit život, ale myšlenka sama těžko pomůže - důležitá je vůle, bez té bych se na žurnu nikdy nedostala a ani bych nesehnala částečný úvazek ke škole. Chtít je začátek, ale čekat se založenýma rukama a pak všechno jenom nachytat do klína? To se mi jeví jako holý nesmysl...
Btw. taky bych chtěla, aby se mi peníze jen tak ,,objevily" na účtě :D

14 Miou Miou | Web | 22. října 2011 v 16:29 | Reagovat

P.Bloody: Máš recht

15 hogreta hogreta | E-mail | Web | 22. října 2011 v 20:07 | Reagovat

[13]: samozřejmě, že nejde čekat se založenýma rukama, já nic takového neřekla. Ale když si člověk za něčím jde, tak je důležité, aby tomu, že se to stane, na 100% věřil. Pokud za něčím jde a už dopředu říká, že se to nepovede, tak je jasné, že se to nepovede. Musíme umět chytit příležitost za pačesy - a pesimistické myšlení nám k tomu rozhodně nepomůže...

16 solo-a-me solo-a-me | Web | 26. října 2011 v 13:46 | Reagovat

wow! přesně tuhle knížku jsem četla (Tajemství - akorát se to jmenuje Tajemství pro mladý - takové modré, jinak úplně stejné), tohle mám teď rozečtené a všem to vřele doporučuju!je to úžasná knížka a podle mě ty rady fakt fungují ;)

17 Piratka Piratka | Web | 5. prosince 2011 v 21:23 | Reagovat

no tak když už o tom píšeš i Ty, tak na tom asi něco bude...dlouho jsem tomu nevěřila, tak uvidíme :-)
Už jsem na Tvém blogu strávila tak hodinu a půl a pořád se nemůžu odsud dostat :D
Dlouho jsem nepotkala tak "osvíceného" člověka, je dobré vědět, že tu mezi námi pořád jsou :-)
Tak hodně štěstí s dalšími přáními a ať se Ti daří ve škole a v životě :-)

18 Liv Liv | 19. ledna 2012 v 0:06 | Reagovat

To je super způsob psaní deníku. Nedávno jsem to zkusila taky, ale trošku jinak. Psala jsem si jen ty pozitivní věci, abych se k nim vracela a pipomínala si to fajn pocity, ale pak sešlo i z toho, asi zkusím tohle.. je zvláštní, co všechno dokáže sugesce, je to jen o psychice člověka.

19 Melody Wish Melody Wish | Web | 11. července 2012 v 18:50 | Reagovat

Deník si píšu. Je pak úžasné v ně listovat a číst si staré články. Ale nepíšu tam každý den. Jen když se mi stane něco zajímaého, neobvyklého. Nebavilo by mě psát ani číst po sobě články typu: dnes jsem vstala v 6:30, vyčistila jsem si zuby atd atd...
Nadruhou stranu, když jsem si tam psala přání, tak nikdy nevyšly, a přitom to nebyla nereálná přání, spíš naopak úplně normální věci, ale vždy se to nšjak zhatilo a nevyšlo... Tak nevím no

20 Terka Terka | E-mail | 31. března 2014 v 23:28 | Reagovat

Ahoj, tak teď jsi mi vážně otevřela oči. Pořád si říkám že musím myslet pozitivně, každému se to snažím vysvětlit, ale sama se tím neřídím a občas se přistihnu, že se utápím v negativnim myšlení. Založila jsem si blog, kde jsem si myslela že se vypíšu ze svých trápení, ale proč? Po tomhle článku ho zruším a založím nový a pozitivní. Trápení hodím za hlavu. Dokonce si založím i ten pozitivní deníček a budu si tam stejně jako ty lepit, zapisovat věci které mě těší, které miluju a taky ty které chci aby se stali. Vážně moc ti děkuji za tenhle článek. Jinak máš úžasný blog, zaujali mě články o vietnamu a o tvém vietnamském příteli. Můj táta je pilot a ve Vietnamu pracoval asi dva roky, dokonce tam i bydlel nějaký čas se svou českou přítelkyní, takže jsme za ním letěli asi na tři týdny, ale už je to tak tři roky zpátky. Vážně to bylo užasné, bydleli jsme v Sajgonu, ale podívali jsme se i na jiná místa. Nejvíce mě zaujala plavba lodí po Mekongu, kde jsem pak vystoupili a s pruvodcem jsme se byli podívat v jedné vesnici kde nám i místní vietnamky zazpívali a bylo to prostě moc super. Užasné zažitky. Letos táta bude ve Vietnamu opět pracovat a doufám, že se tam zase někdy vrátím, protože mi Vietnam svým způsobem chybí. A fascinuje mě ten ruch na ulicích. Byli jsme tam zrovna v obdoví Monzunových deštů a bylo to moc zajimavé :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015