Říjen 2011

Vietnamština: Osobní zájmena

18. října 2011 v 12:29 | hogreta |  Vietnamština
... jsou noční můrou každého, kdo se někdy učil a nebo učí Vietnamsky. My, Češi, vyjadřujeme úctu a věk vykáním a tykáním, zatímco Vietnamci to vyjadřují osobními zájmeny. A taky proto je těch zájmen tak moc.

Je vám z toho blbě? A tohle zdaleka není všechno, je jich ještě více, já jsem z toho taky jelen. Můžu vám jen slíbit, že ukazovacích zájmen (nebo tzv. klasifikátorů) je ještě mnohem více:-D. Ale to až někdy jindy.

Jak se učit efektivně

10. října 2011 v 13:04 | hogreta |  Tipy
Nyní jsem šťastný vysokoškolák. Konečně mám dost času sepsat to všechno, co mi pomohlo přežít střední i základní školu. Se známkami jsem nikdy neměla problém, na základce jsem mívala samé jedničky a na střední jen pár dvojek. Maturovala jsem s jedinou dvojkou - z vyšší úrovně matematiky, jinak s jedničkami. Ne, nejsem nijak výjimečná, prosazuju, že dobré známky může mít skoro každý, když chce. Cílevědomost je to nejdůležitější - pokud něco chceme a jdeme si za tím, pak není takový problém toho dosáhnout. Jen je důležité "vědět jak na to".

Naše tělo a náš mozek funguje určitým způsobem a nemá cenu do něho tlačit něco jinak, než jak to potřebuje přijmout.

1. Křivka zapomínání
Tak tohle je ona. Sami můžete vidět, jak rychle lidský mozek zapomíná. Dá se říct, že skoro hyperbolicky. Ve chvíli, kdy se něco naučíme, tak za necelých 20 minut toho víme jen šedesát procent. Druhý den víme něco přes třicet a třetí den už ani to ne. Když budeme z této křivky vycházet, pak nebudeme mít problém si něco zapamatovat. Když přijdeme ze školy domů, je dobré si před tím, než se vrhneme na učení na příští den, přečíst si to, co jsme tento den probrali. Ano, stačí si to jen přečíst. Až se to budeme za pár dní učit, tak už budeme kolem dvaceti procent umět a bude se nám to učit snadněji.
Dostali jsme se tedy k samotnému učení. Příští den píšeme písemku, chtěli bychom to umět alespoň n 90%. Pak je opravdu důležité si to po naučení ještě do dvaceti minut zopakovat. Potom počkat hodinu a zase si to zopakovat. Pak si to stačí přečíst třeba ještě jednou před odchodem do školy - a pravděpodobně zjistíme, že už to stejně všechno umíme. Opakování učiva dvacet minut po naučení a pak hodinu po naučení - to je opravdu důležité a usnadní nám to práci. A i když to tak nevypadá, tak nám to ušetří čas.

2. Dejme mozku oddech
Je dokázané, že lidský mozek po 20 minutách potřebuje pět minut odreágování, aby byl schopný se soustředit. Po dalších 20 minutách potřebuje ale už alespoň 10 minut. Dobří učitelé to ví a tak po polovině hodiny zařazují nějakou hru nebo soutěž. Nebo debatu. A také proto hodiny ve škole trvají 45 minut. Samozřejmě, že tato doba, kdy je mozek schopný se naplno soustředit, je individuální, ale v průměru to opravdu dělá těch dvacet minut. A po delším učení (třeba po dvou třech hodinách) je důležité zařadit i delší přestávku - třeba si udělat čaj, najíst se, jít si zasportovat. Menší děti (první, druhá nebo i třetí třída) to mají trošku jinak, ty se lépe soustředí ráno a v kuse, protože je delší pauza naopak rozhází a odtrhne od soustředění. Proto také mají ve škole hned ráno matematiku a češtinu - a pak už jen tělocviky, hudebky, výtvarky.

3. Sova nebo skřivan?
Je docela užitečné si zjistit, zda se nám lépe pracuje brzy ráno a nebo pozdě večer. Já jsem jasná sova, mnohem lépe se mi pamatuje to, co se naučím večer a pak to prostě "přespím" - přes spánek se mi to všechno tak nějak usadí a urovná, získám v naučené látce řád a přehled. Ráno nejsem schopná se na učení soustředit. Sestra to má naopak - večer odpadá, ale dokáže vstát ve čtyři hodiny a učit se ráno. Říká, že když se něco naučí večer, tak to potom zaspí a všechno zapomene. Je proto důležité si zjistit, co nám vyhovuje víc.

4. Využívejme "slepé chvilky"
Typická slepá chvilka je čekání na autobus. Když budeme u sebe neustále nosit vytisknuté slovíčka do angličtiny, tak je stačí vytáhnout a párkrát přečíst před tím, než autobus přijede. My lidé totiž neustále někam spěcháme - a pak taky neustále někde na něco/někoho čekáme. Tak proč nečekat užitečně.

5. Pišme si taháky
Na taháky píšeme vždy to, co je v dané látce nejdůležitější. Je to vlastně takový přehled, protože podrobnosti se nám na tahák nevlezou. Napsáním taháku si ujasníme, co je důležité, co méně a získáme přehled. Jen trochu odrazuji od použití taháku. Vím, že spousta lidí bude říkat, že daná látka jim už stejně k ničemu nebude - ale mít nějaký takový všeobecný přehled je v dnešní době důležité a vypadat jako idiot snad nikdo nechce. Já svůj první tahák použila až ve čtvrťáku na střední, protože jsem se učila na maturitu a už jsem neměla čas se učit jiné věci. To ale ve škole byla už tak uvolněná atmosféra a lidé byli tak nervózní, že nám dokonce někteří učitelé nematuritních předmětů užití taháku povolili - v dějepise nám ho profesorka dokonce i vytiskla. Sama říkala, že si nedělá naděje, že by se pár dní před maturitou někdo učil na nematuritní předmět - a že si mnohem více zapamatujeme, když nám udělá přehledný tahák a my v něj budeme informace hledat, než kdybychom se na to vykašlali úplně a ona nám nasekala pětky. Svým přístupem u nás opravdu získala respekt.

Když už ten tahák potřebujete použít, tak si dejte pořádný pozor, aby vám ho učitel nenašel. Pokud ho najde, tak už nebudete mít možnost se v jeho očích vyzvednout - každou písemku, kterou napíšete, si daný učitel bude myslet, že jste to opsali. Ztratíte důvěru učitele, ztratíte respekt - a budou s vámi jednat jako s malým dítětem. To už je jenom kousek od toho, aby si na vás učitel zasedl. A to opravdu není příjemné.

6. Učit se, ale nebýt šprt
Šprt je člověk, který kvůli svým známkám potápí své spolužáky a - jak se lidově říká - leze učitelům do zadní časti těla. Je všeobecný omyl, že šprt je člověk, který se pořád učí - ono šprt se vlastně ani učit nemusí, pokud je schopný si známky zajistit jinak. Šprtovi nejde o vědomosti, ale o známky. Řeknu vám, že jsem šprta v životě potkala jen jednoho - a naprosto to stačilo. Člověk, který se dokázal na začátku hodiny přihlásit a říct učiteli, že minule říkal, že bude zkoušet spolužáka XXX, a teď na to zapomněl. Někoho takového nemá ve škole nikdo rád. Ve chvíli, kdy bude potřebovat pomoct, nikdo nepomůže.


7. Nebýt na to sám
Jsou předměty, které se mnohem lépe učí ve skupině. Mezi tyto předměty většinou patří matematika, informatika, fyzika, často ale také chemie nebo deskriptivní geometrie. Spousta lidí si myslí, že když chtějí dobré známky a budou se na učení opravdu soustředit, tak to zvládnou sami. Většinou to ale tak není, každý občas potřebuje pomoct. Je jen opravdu málo lidí, kteří vynikají ve všech předmětech, vždy se najde něco, co nám nejde tak, jak si představujeme. V předmětech, které jsem napsala, je důležité pochopení látky, ne jenom naučení se něčeho mechanicky. K pochopení látky nám můžou pomoct spolužáci. Jednou jeden příklad vypočítá lépe spolužák a poradí ostatním, jak na to, podruhé to můžete být vy - a pomoci spolužákům. A také se mnoha lidem učí lépe ve dvojici, když se mohou navzájem zkoušet. Pokud máme s něčím problém, nebojme se požádat spolužáka/spolužačku o pomoc. Je lepší podchytnout to ze začátku, než čekat, až se v tom začneme topit (a topit se většinou začínáme pár hodin před písemkou) - pak je volání o pomoc už často zbytečné. Matematika, informatika a jiné předměty, na které je potřeba logické myšlení - tam se s námi případná chyba bude táhnout pořád. Pokud se nenaučím sčítat, tak nikdy nemám šanci naučit se násobit.

Další předměty, které je lepší se učit ve skupině, jsou jazyky. Pro naučení jazyka je důležité především mluvit, mluvit a mluvit - a spousta lidí si připadá blbě, když mluví do zdi.

8. Vyhledávejte informace a doprovodné obrázky
Mnohem lépe se nám bude učit, když si k dané látce zapamatujeme nějakou zajímavost. Při případném zkoušení ji klidně můžeme využít. Také nám může pomoct, když si vyhledáme obrázky. V době internetu to přece není problém. Když v češtině bereme nějakého spisovatele, vyhledejme si jeho obrázek. Mnohem lépe nám pak učivo při písemce naskočí, když si přečteme jeho jméno a napadne nás "jó, to je takový ten brýlatý s bratkou". Snažme se učivo pochopit.

9. Tvořme si mnemotechnické pomůcky
Všichni to známe. Hy chy ky ry dy ty ny, na zdi visí hodiny. Jedna malá hloupá básnička nám pomohla pamatovat si tvrdé souhlásky celý život. Pokud vám chemický vzorec připomíná kněze se zvednutým křížem, tak proč si to takhle nepamatovat. Čím více bude utvořená pomůcka legrační, tím lépe se nám bude pamatovat.

10. Neberme to příliš vážně
Tohle je bod, který mi celý život dělal problém - někdy jsem se naprosto zbytečně nervovala. Každý víme, že jedna vlaštovka jaro nedělá, jedna pětka nikdy nikoho nezabila, prostě se potom "nějak" opraví. Ne vždy se prostě zadaří, někdy toho máme moc a prostě se stane, že se nepřipravíme nebo máme "okno". Čím více to ale budeme řešit, tím hůř se budeme cítit, daný předmět začneme nenávidět a každá další písemka bude horor. Není nic horšího, než když máme k nějakému předmětu odpor. Vždycky se nějaký takový najde - nějaký, který se prostě učit nechceme, bytostně nás to nebaví. Často je to také učitelem, který nás ten předmět učí. Asi je nejlepší se pak na takový předmět dívat s nadhledem, vykašlat se na to, že je učitelka semetrika a myslet především na sebe - naše (duševní) zdraví je důležitější, než známky. Snažme se učit se zájmem, proto, abychom danou látku uměli, ne proto, že se do toho nutíme. Ono totiž ta otravná věta, že se učíme především pro sebe, zase není tak od věci.

Není deník jako deník aneb Nářky nám vážně nepomohou

8. října 2011 v 23:19 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Snad každá holka si jako malá psala deníček. Svěřovala mu své tajné myšlenky, ale zároveň se to pro mnohé z nás stalo časem něčím jako povinností - něčím, z čeho jsme neměly radost. Tak jsme deník psát přestaly. Po nějaké době jsme zase začaly. Chvíli nás to bavilo, ale pak jsme to zase vzdaly. Mnoho z nás u psaní deníku prostě nedokázalo dlouho vydržet. Když jsme trošku povyrostly, tak se pro nás stal deník místem, kde jsme si mohly vylívat srdíčko. Bylo nám kolem patnácti a nadávaly jsme na okolní svět. A nebo stále nadáváme. A naříkáme. Deník se větišnou stal někým, kdo nás konečně poslouchá, někým, koho zajímá, jak se právě cítíme.

Také jsem si psala deníky. Také jsem se vypisovala ze všech bolestí, které mě potkaly, s tím, že se z nich vypíšu a bude to lepší. Prdlajs. Velmi záhy jsem zjistila, že si tím mnohem více škodím, než pomáhám. Ano, opravdu. Čím více jsem psala o věcech, které mě trápily, tím více se tyto věci děly. Čím více jsem se něčeho bála, tím více tyto situace nastávaly. My lidé si neuvědomujeme, jak silná je lidská myšlenka. Vlastně jakákoli myšlenka. Spousta z nás myslí ale mnohem víc na to, co je špatné, co je trápí a čeho se bojí - než na to, co je dobré, z čeho mají radost a na co se těší. Tohle bereme jako samozřejmost. Umíme se trápit, ale neumíme se radovat. Jednou jsem viděla takový film. Film, který mi otevřel oči. The Secret. Tajemství. A to opravdu velké Tajemství. Pak jsem přečetla stejnojmenou knihu. Začala jsem vyhledávat lidi, kteří ji také četli. Zjistila jsem, kolik slavných osobností o tom ví, kolik slavných osobností se touto filozovií řídí. Došlo mi, jak neuvěřitelně jsem byla blbá. Svůj starý deník jsem odložila na dno krabice. A založila nový.

Takže ano, pro ty, kteří se mě ptají, zda si vedu deník - ano, vedu. Jen asi úplně jiný, než očekáváte. Nepíšu si do něj denně - a vlastně do něj nepíšu vůbec. Především kreslím a lepím. A nekreslím to, co se mi stalo, ale kreslím to, co chci, aby se mi stalo. A věřím tomu, že stane. Nekreslím to, co mám, ale to, co chci mít. A věřím, že to mít budu. Je to vlastně taková kniha přání. Nebudu vysvětlovat, jak to funguje, protože sama tomu příliš nerozumím. Na to jsou tady jiní. Pokud tomu chcete doopravdy rozumět, přečtěte si zmíněnou knihu. Mně stačí, že to funguje. Neexistuje žádný předem daný osud, my jsme ti, co si ho tvoříme. Z nějakého mě neznámého důvodu si ho neúmyslně často tvoříme jinak, než si přejeme. Ale já ne. Já si chci tvořit takový osud, jaký doopravdy chci - ne takový, kterého se bojím, který se mi nelíbí a ve kterém budu nešťastná. Jsme to my, kdo řídíme svůj život. Nevidím jedinný důvod, proč bychom ho měli vláčet po té horší cestě.

Vraťme se k deníku. Pro mě je to kniha, kde si kreslím a lepím to, co se mi líbí, co bych chtěla zažít, kde bych chtěla být, co bych chtěla dělat a co bych chtěla mít. A za svým cílem si jdu. Ono často stačí jen věřit - vždyť i placebo funguje pouze na principu lidské myšlenky, na principu lidské víry. Člověk, který si o sobě myslí, že je k ničemu, že nikdy ničeho nedosáhne, že se mu nedaří, nikdo ho nemá rád - ano, tento člověk je nakonec opravdu k ničemu, nikdy se mu nebude dařit, ničeho nedosáhne a nikdo ho mít rád nebude. A to jenom proto, že tomu věří. Dobrovolně tomu věří. Já věřím tomu, že ze mě něco bude, že budu mít krásnou rodinu, která bude zdravá, budu mít dům, dobře placenou práci - a budu opravdu šťastná. Vlatně jsem šťastná už teď, protože vím, že tohle všechno nejsou jen nesplnitelné sny.

Ve svém deníku mám spoustu věcí. Když jsem vážila 68 kg, nakreslila jsem se do něj jako štíhlá holka. Nyní vážím 59kg. Když jsem byla nešťastná z hádky s partnerem, nelepila jsem si do deníku jeho fotku a připsala vlastnosti, které se mi na něm líbí. Všechny, které tak zbožňuju. Světe div se, zjistila jsem, že se ke mě partner takto začal chovat. Možná se tak choval už dřív, možná jsem potřebovala něco, abych si to uvědomila. Dále jsem si do deníku nakreslila autíčko a moc si přála, abych získala řidičák. Už přes půl roku jsem pyšný řidič. Vždy jsem si přála umět na housle, nakreslila jsem je a šla jsem za svým cílem. I přes svůj věk nyní chodím do hudební školy, do druhého ročníku hry na housle. Mám tady i obrázek sebe a přítele, jak ležíme na pláži u moře. Letos v červnu jsem k němu připsala "Corfu 2011 Hotel Telemachos", protože dovolená, kterou jsem si vysnila, dopadla přesně podle mých představ. A to jsem si ještě nedávno myslela, že na dovolenou nemám šanci si našetřit. Ale nebylo to tak těžké - díky tomu, že jsem věřila, se peníze prostě jednoduše "objevily". Mám tu také nakreslené maturitní vysvědčení. I tam mám dopsané datum 27.4. a usměvající se smajlíky, protože až na vyšší úroveň matematiky, ze které jsem dostala dvojku, jsem se mohla chlubit jedničkami. Mám tady spoustu dalších obrázků. Některé už se splnily a některé na splnění ještě čekají. Jsou to možná maličkosti, ale dělají mi radost. Je krásné, když si můžu tvořit vlastní osud.

Ne, tohle není chlubení se. Každý může být šťastný, jen vědět, jak na to. Když mi je zrovna "ouvej", tak se na to snažím nemyslet. ROZHODNĚ se z toho nevypisuji - ani do deníku, ani na blog. Nekreslím pesimistické obrázky, neskládám depresivní básně. Nikdy tady nenajdete pesimistický článek. Když se mi děje něco špatného, ignoruju to. Ono to přejde. Snažím se dělat věci, které mi dělají radost. Protože když se tím budu zbytečně zaobírat, tak na to budu myslet, budu se tím trápit a bude to ještě horší. Ne, takhle to nechci. Vím, že když budu myslet pozitivně, budou se mi dít pozitivní věci. A naopak. Takhle to na tom našem světě chodí. Já se rozhodně dobrovolně trápit nehodlám:).

Minibezlelektřinový jednodeníček

8. října 2011 v 13:30 | hogreta |  A ten zbytek...
Dlouho jsem přemýšlela, o čem tentokrát napíšu. Život bez elektříiny je téma, které každý druhý zpracuje stejně. Mohla bych psát o tom, že jsem jezdila na tábor, kde jsem tři týdny vydržela nejen bez elektřiny, ale i bez kanalizace - ale to by všechny pravděpodobně znudilo. Spíš mě zajímá, jestli by bylo možné žít bez elektřiny i nyní, aniž bychom omezili svoji obvyklou činnost. Tak jsem se rozhodla, že si dám jeden bezelektřinový den - a to v pátek 7.10.2011. Vše jsem si pečlivě zapisovala na papír a nyní opisuji. Zjistila jsem, jak obtížné je bez elektřiny normáně fungovat.

Jednou nohou tam, druhou jinde

2. října 2011 v 21:42 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Stojím na hranici dvou naprosto rozdílných společností a vím, že se jednou budu muset přiklonit na jednu stranu. Jako správný vlastenec bych se měla přiklonit na tu českou stranu a být nadále "členkou" české společnosti. Avšak jako správná žena a manželka bych se měla přiklonit na druhou stranu - na stranu své budoucí rodiny - a stát se součástí vietnamské společnosti. Ať už se přikloním kamkoli, tak se na mě vždy přívrženci obou stran budou tak trochu dívat přes prsty. Co "budou" - vždyť už dávno dívají. Zatím si s tím ale nehodlám lámat hlavu. Proč? Protože mi se tady uprostřed docela líbí:). Tady mám možnost porovnávat. Vidím, jak se zachovají obě společnosti ve stejné situaci. Poznávám obě mentality. Bavím se s oběma stranami. V každé konkrétní situaci si můžu říct, ke které ze stran cítím silnější sympatie.

Jsou chvíle, kdy se cítím mnohem lépe mezi Vietnamci, protože mi Češi připadají pokrytečtí. To je docela typická česká vlastnost. Nechci tím urážet žádného jedince, vždyť i já jsem Češka. Jen se to snažím zhodnotit tak nějak z jihého pohledu, snažím se udělat si nadhled. Všimli jste si třeba někdy, jací jsme vlastenci, když hrajeme třeba mistrovství světa v hokeji? Všichni hráčům fandíme, povzbuzujeme - ale pouze tehdy, když se daří. Když se náhodou stane, že prohrajeme, tak jsou to najdednou debilové, pitomci, idioti, kteří neumí hrát. Prostě se k hráčům po neúspěchu postavíme zády. Dále zjišťuju, že typický Čech je vlastně brouk Pytlík. A Švej. Brouk Pytlík Švejk. Všechno ví, všechno zná, všude byl. A kdyby se náhodou stalo, že nebyl a nezná, tak to aspoň dělá. A když se prozradí, že to jen dělal, tak se z toho snaží švejkovsky vykecat. A mele a mele a mele, dokud všichni neodpadnou a neuznají, že má pravdu. I kdyby jen proto, že už chtějí mít pokoj. Tuhle vlastnost ale tolik kritizovat nemůžu, protože i já se někdy nachytám, že to alespoň v malé míře dělám. I když se mi to zrovna dvakrát nelíbí. Je však pravda, že to nemůžeme brát tak tragicky, protože Švejk byl sice neuvěřitelně otravný, ale je taky pěkně vyčůraný - a to se v dnešní době docela hodí. Češi mají naskutečnou vlastnost se dostat do skulinky - ať už je to skulinka v řádu, v pravidlech, kdekoli. Pokud existuje možnost, jak si usnadnit práci (nejlépe tak, abychom nedělali vůbec nic), tak ji najdeme a využijeme. To je rozhodně tvůrčí a užitečné.

Zajímavé je pozorovat, že začínám vlastenecky bránit obě strany. Cítím se špatně když někdo nadává na Čechy, stejně tak se cítím špatně, když někdo nadává na Vietnamce. Nesnáším, když se přislušníci jakékoli z těchto dvou skupin házejí do jednoho pytle (tada vlastně do dvou?). Házení do pytle mají obě společnosti společné. Možná to ale nebude společnostmi, ale samotními lidmi. Ti jsou totiž všude hodně podobní. Vždy se najdou ti zlí, pokrytečtí, nepřející, sobečtí. Stejně tak se najdou ti hodní, milí, přející, usměvaví a ochotní vždy pomoct. Těch je naštěstí vždycky o hodně více - jen nejdou tolik vidět. Na jejich nalezení totiž musíme otevřít nejen oči, ale především srdce.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Společnost".

Začíná být originální nesnažit se být originální...

2. října 2011 v 15:53 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Ze všech dívčích webů, ve všech módních časopisů, z televize, z filmů - pořád na nás křičí "Buďte originální!". Leze mi to krkem. Začíná mi připadat, že nejoriginálnější věc, kterou můžeme udělat, je originální nebýt. Nesnažit se o to a neřešit to. Takových lidí je totiž už docela málo.

Holka jde do obchodu a koupí si nové tričko. Tričko se jí líbí, je ji pohodlné, má ho ráda. Pak jde jednou jen tak po ulici - a hrůůůza - uvidí jinou holku ve stejném tričku. Její tričko tím ztrácí cenu, protože teď najednou není originální. Co na tom, že ho měla ráda. Není originální, tak ho přece nemůže nosit. Ze svého trička už nemá tak dobrý pocit jako dřív.

Nechápu, proč lidé řeší takové blbosti. Pro mě je to naprostá malichernost. Je mi naprosto putna, co si nosí ostatní, já mám na sobě to, co je mi pohodlné a v čem se cítím dobře. Nechápu, proč by mi tento pocit mělo ovlivnit to, jestli se v tom náhodou necítí dobře ještě někdo jiní. Děsí mě, jak se ve všech médiích pořád omývá, že máme být originální. Lidé jsou ovce, které jdou v jednom davu za originalitou - co je na tom originálního? Nevím, proč se na to dává takový důraz. Každý jsme přece jiný - ale vnitřně, ne tím, co máme na sobě. Můžu dvě holky navléknout do stejných hadrů, ale i tak budou vždy naprosto rozdílné. Budou mě mít lidé méně rádi, když budu mít na sobě stejné tričko jako někdo jiný? Budou mě mít méně rádi, když v oblékání budu konzervativní a budu zůstávat u riflí a mikiny či svetru? Opravdu se za mnou lidé musí na ulici otáčet, abych se cítila dobře? Ani ne. Já jsem mnohem raději, když zapadnu. Nechci, aby se za mnou lidi otáčeli a přemýšleli nad tím, co mám na sobě. Není mi to příjemné. Navíc se člověk nikdy nezavděčí všem. Pokud se originálně do něčeho obleču, tak si tím zaručím, že se za mnou budou otáčet - ale stejně nikdy nepoznám, jestli se otáčejí proto, že se mi v duchu smějí, jak směšně vypadám, a nebo proto, že se jim můj "oufit" líbí. Ne, o takovou pozornost nestojím. Budu mnohem raději, když si o mně lidé udělají obrázek podle toho, jak se chovám a co dělám, než podle toho, do čeho jsem se dnes ráno oblékla. Být originálně oblečený totiž ani zdaleka není všechno...


Tento článek byl dodatečně přiřazen k tématu týdne "Originalita".
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015