Sebepoškozování

1. srpna 2011 v 8:57 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Ze sebepoškozování se v poslední době stal docela hit. Každý, kdo chce, aby ho lidé litovali, se začne řezat. Asi mě po tomhle článku bude spousta lidí odsuzovat. Zvlášť těch patnáctiletých, kteří své problémy řeší šáhnutím na žiletku.

Ano, jsou lidé, kteří jsou psychicky nemocní natolik, že to řeší sebepoškozováním. Ti tady byli vždycky a vždycky budou. Uřčitě jich ale není tolik, kolik lidí se v poslední době sebepoškozuje. Teď se objevuje spousta dívek, které to dělají proto, aby upozorňovaly na své problémy - ať už říkají cokoli. Nejlépe "svůj příběh" ještě napíšou na svůj blog článek a už jen čekají na komentáře typu "chudinko malá, jsi statečná". Ne, není statečná, ani není chudinka, je mi z toho zle. Tyhle "srdceryvné příběhy" se většinou motají kolem vztahů v rodině, kolem lásky a partnerství , kolem přátelství a kolem žárlivosti (třeba na sourozence). Holka ve svém článku popisuje, jak ji nikdo nemá rád, jak se o ni rodiče nezajímají, jak se s ní rozešel kluk, jak rodiče mají raději jejího sourozence, jak ji zradila kamarádka... Furt dokola. A když se náhodou pod článkem objeví negativní komentář, tak se na toho člověka, který komentář napsal, hned sesype hromada lidí, kteří mu tvrdí, jak je sobecký, necitlivý a blbý. A ještě víc nesnáším komentáře, které se mi snaží vnutit, že "každý má právo na svůj názor a každý problémy řeší jinak". Tohle je totiž kravina na entou. Tohle není řešení. Řešení je to, co daný problém vyřeší. Například když jsem ve škole šikanována, pak je řešením vyměnit školu. Když mě zradí kamarád, tak je řešením se na něho vykašlat a hledat nové kamarády. Když mám pocit, že se o mě rodiče nestarají tak, jak by měli, tak je řešením si s nimi promluvit, promluvit s někým jiným v rodině nebo se třeba poradit s odborníky. Poradit se s odborníky je vlastně řešení skoro úplně všeho, oni už většinou ví, co s problémem dělat.


Teď se na mě vrhnou rádoby ematičtí lidé s tím, že je nemůžu odsuzovat, protože jsem nikdy neprošla takovým peklem, jako oni a protože jsem se nikdy nepokusila řezat. Vyvedu vás z omylu. Jednou jsem se taky řízla. Jednou. A dostala jsem za to takovou lekci, že na to nikdy nezapomenu. A jsem za to ráda, protože aspoň ze mě nevyrosla žádná pipinka, která vyžaduje lítost ostatních. Vyžadovat lítost je totiž fakt ubohé. A že jsem si nikdy neprošla peklem? To máte pravdu, neprošla, protože to, co se stalo mi, za peklo nepovažuju. Takhle žije spousta lidí.

Měla jsem takové dětství, jako spousta jiných. Otec byl magor a mamku a mě mlátil. Mamku psychicky vydíral. Krásně si vzpomínám, jak ve svých třech letech koukám na balkon, kde můj otec stojí za zábradlím a vyhrožuje, že když mu mamka něco neudělá, tak že skočí. Podotýkám, že jsme bydleli v sedmém patře. A ještě více je zajímavé, že jsem tehdy necítila ještě vůbec nic, ani strach o otce. Neměla jsem z toho rozum, přišlo mi to naprosto normální. Že to není normální, jsem zjistila až časem. Nebo si vzpomínám, jak jsem se učila jezdit na kole. Mamka nemohla ven, takže se mnou šel otec. Chytil mě za tričko a čekal, že jako nasednu na kolo a pojedu. Nejela jsem, protože jsem neměla žádnou stabilitu - co taky chcete ve čtyřech letech. Tak mě pořádně seřval a pak mi jednu vrazil. Asi si myslel, že si to nebudu pamatovat. Ale je zajímavé, kolik věcí si takhle dětská pamět dokáže zapamatovat, když má "silné zážitky". Na některé věci si člověk vzpomene časem. Občas příjde nějaký záblesk. No není to nic moc. Nakonec se nám s mamkou povedlo utéct, do prví třídy jsem šla už jako vyrovnaný človíček. Tedy s tím, že mám otce magora. A také alkoholika a hráče. Peníze fuč. Otce jsem pak ještě nějakou dobu musela vídat, naštěstí jen co čtrnáct dní o víkendu. I tak jsem to vždycky prořvala, jak moc jsem tam nechtěla. Ze svého otce jsem měla přímo panickou hrůzu. Nikdy mě za nic nepochválil. Když jsem přinesla vysvědčení se samýma jedničkama, tak mě pomalu seřval, že jsem hrozná šprtka. Když jsem byla u něho, tak jsem se nemohla učit, protože by mě seřval a nebo by se mi smál. Když jsem u něj měla spát, nosila jsem si s sebou plyšovou hračku, za což jsem taky sklidila výsměch. Když jsem věřila na Ježíška, tak se mi smál, že jsem úplně blbá malá holka. A když už jsem chtěla domů (i když to třeba bylo domluvené), tak mi jednu vrazil. Přeletěla jsem kuchyň a vrazila do jídelního stolu. Jsem mu vděčná jen za svoje sestry - a že jich mám požehnaně: tři. Ty dvě starší mi vždycky stály oporou. Tu mladší nevídám, protože nemůžu. Ale to se snad časem změní, už jsem zkontaktovala její mamku. Ještě jsem zapoměla podotknout, že když mi bylo nejhůř, tak se mi otec rozhodl přestat platit alimenty, takže jsem mu musela hrozit soudem. Teď si navíc nadělal hromadu dluhů, musel prodat barák a bůhví, kde teď bydlí. Možná někde pod mostem. Horší je to, že já a moje sestry jednou ty dluhy budeme muset splácet. Taky jsem přestala mít přístup k babičce a dědečkovi z jeho strany - a ty jsem vždycky měla moc ráda. A je zajímavé, že oni měli rádi nejen mě, ale i mojí mamku - i když byla už dávno rozvedená. Neviděla jsem je asi deset let. Ale minulý rok se mi už podařilo s nimi zajistit kontakt. Do toho všeho pak umřel druhý dědeček na rakovinu, moc jsem ho milovala. Hned na to onemocněla babička, kterou nemiluji o nic méně, na Alzheimerovu chorobu. Teď mě místy ani nepoznává. A co se týče kamarádství - všechny moje kamarádky odjíždí studovat někam jinam: jedna na druhou stranu republiky (a teď je už tři měsíce v Chorvatsku), druhá do Anglie (a na další rok bude studovat v Číně), třetí do Portugalska. A moje vztahy? Ze začátku jsem udělala neuvěřtelný životní kotrmelec. O tom snad nechci ani mluvit. Každopádně jsem za to taky dostala lekci. Teď už je to vpohodě, v šesnácti jsem si našla svoji první lásku a jsem s ní dodnes.

Nechci lítost, protože mě není za co litovat. To co zažívám já, je naprosto normální. Lidé se prostě ne vždy chovají tak, jak by měli. Někdy se lidé rodí a někdy zase umírají. Někdy onemocní a někdy se uzdraví. Někdy se s námi rozejdou a někdy si k nim zase najdeme cestičku. Občas se v našem životě vyskytne nějaký magor, někdy se nám ho zase podaří vystrčit ven.

A víte co? Když to tak po sobě čtu - necítím už vůbec nic. Prostě jsem se s tím vyrovnala. Jinak to nejde. Kdyby se člověk občas proti něčemu neobrnil, tak by se zbláznil. Původně jsem to tu ani nechtěla psát, ale co už, může mi to být jedno. A co je zajímavé? Se vším jsem se vyrovnala až ve chvíli, kdy mě ostatní přestali litovat. A hlavně - ve chvíli, kdy jsem přestala litovat sama sebe. Kdybych měla na svém životě něco změnit, nezměním vůbec nic. Všechno mi dalo nějakou životní zkušenost. A každá životní zkušenost má podíl na tom, jaký člověk ze mě vyrostl. Jsem šťastná.

Lítost je to nejhorší, co člověku, který se cítí blbě, můžete projevovat - tím ho potopíte ještě hlouběji. Lítost je naprosto na hovno. A ještě horší je sebelítost. A to je to, co většinu dnešních slečen dohání k tomu, aby si do ruky vzaly žiletku. Ať teď říkají cokoli, ať kolem sebe kopou nohama a brání se, ať mi nadávají do čehokoli, tak z tohohle nesejdu. Většina těch, kteří se sebepoškozjí, to dělají kvůli toho, aby okolí ukázali, jak mají se špatně. Je to možná nějaká obranná reakce. Ale je důležité si to přiznat, protože dokud nebudete na 100% upřímní sami k sobě, tak to nikdy nebude lepší.

Další reakce, které se mohu tímto článkem dočkat, je "tobě se to řekne, ale každý není tak silný jako ty, tak si nehraj na chytrou". Musím vás upozornit, že jsem cokoli, ale ne silná. Rozhodí mě absolutně všechno. Ale snažím se s tím bojovat. A to správně bojovat. Nejsem blbá a vím, že žiletka nic neřeší - zlášť z dlouhodobého hlediska. Problém přetrvává. Když mi bylo nejhůř, tak jsem šla za psycholožkou. Ano, občas jsem na tom byla fakt bídně, tak bídně, že jsem si musela dát neurol, abych byla schopná něco řešit. Takže se přestaňte vymlouvat. Psychologa v dnešní době může vyhledat každý. Každý může požádat o pomoc. To není ostuda, naopak, to je statečné. Ostuda, je řešit problémy jako malý blbec.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 contyk contyk | Web | 1. srpna 2011 v 15:45 | Reagovat

Horší je to, že já a moje sestry jednou ty dluhy budeme muset splácet

Vetsina lidi proste dedictvi v takovych pripadech odmitne :)

2 contyk contyk | Web | 1. srpna 2011 v 15:46 | Reagovat

[1]: To prvni mela byt citace; skoda ze to tu neumi nahledy a proste stripne nektere znaky... no nic :)

3 hogreta hogreta | Web | 1. srpna 2011 v 15:58 | Reagovat

[2]: to máš pravdu, odmítne. Ale ono je to celé s tím majetkem trochu složitější, než jsem napsala, sama tomu příliš nerozmím. Ale to je jedno, ty dluhy mě ani moc netrápí:)

4 Veru_♥ Veru_♥ | Web | 1. srpna 2011 v 16:32 | Reagovat

Promin že to musím napsat,ale ty si měla/máš fakt otce magora!Aby vás s mamkou mlátil,aby se ti smál za dobré známky,aby se ti smál za plyšáka..A ještě nakonec budete muset platit dluhy za otce..V poslední odbě vídám lidi kteří se strašně sebepoškozují..At už se řežou do žil,do noh,do ruk..Dělají to..Asi si myslí že jsou in..Nechápu tyhle lidi..

5 IriSs IriSs | Web | 1. srpna 2011 v 16:41 | Reagovat

Krásně napsany a souhlasim s Veru.. je magor :/ ! .. Nechapu také lidi kteří se ublližují ! Ale nechci se do nich plest.Jejich věc :-?

6 contyk contyk | Web | 2. srpna 2011 v 11:25 | Reagovat

Chce to vic litostivych komentaru! :)

7 hogreta hogreta | Web | 2. srpna 2011 v 14:56 | Reagovat

[6]: :-D asi tak...

8 Křeček Andy Křeček Andy | Web | 2. srpna 2011 v 16:54 | Reagovat

Jeden můj kamarád si dokonce zapíchl nůž do břicha. Teď spolu chodíme :D

9 Emule plyšák Emule plyšák | E-mail | Web | 3. srpna 2011 v 20:26 | Reagovat

Tak úplně nesouhlasím s tím, že je nejlepší se obrnit. Podle mě je dobrý ten smutek, vztek nebo depresi pustit ven, pryč z těla. Vybrečet se, vyřvat nebo vyzpívat(jako já :-)). Ale jak u koho. Mně to pomáhá :-D

10 hogreta hogreta | Web | 3. srpna 2011 v 20:51 | Reagovat

[9]: však to, co popisuješ, se s "obrnit se" nevylučuje;)...

11 Cordy Snapeová Cordy Snapeová | Web | 4. srpna 2011 v 13:36 | Reagovat

Milá Hogreto,
Myslím,že ti plně rozumím. Sebepoškozování je hnus a co teď všichni teenageři jsou schopni udělat,trošku někdy až zírám!! Mě osobně je 13let a patřím mezi milovnice Severuse Snapea, myslím,že tato cesta nepovede k řezání,ale slyšela jsem i příběhy,které se opravdu staly,že díky Severusovi smrti se řezali nebo tak. Já to beru čistě s citem,že jsem do něj sice zamilovaná,jo,ale jsem rozloučená s případem,které píšu do svých příběhů,není totiž možné se s ním setkat a začat si s ním povídat,když existuje jen ve filmech a knížkách. Jsem s tím naprosto smířená,ale co ty tu dál píšeš mě docela dojalo! Asi sis prošla hroznými věcmi,jsi opravdu statečná,že jsi to všechno schrabla to jednoho pytle a vyhodila ze své hlavy, že jsi vůbec podotkla,že ti táty nebylo vůbec líto,protože jsi hned věděla,že to není normální člověk,ale psychopat.Sebelítost mě mimochodem doprovázela necelý tři roky a to jsem na tom byla docela taky špatně. Ale teď jsem to vyhodila z hlavy a jsem ráda,že už je to za mnou. Krásně sepsané,ale asi bych to / být tebou všechno nevypisovala do článku,ale to je tvoje věc:-). Cordy

12 Ansa_CeCe Ansa_CeCe | Web | 4. srpna 2011 v 14:40 | Reagovat

Tak,tento komentář asi bude o ničem,ale něco napsat jsem potřebovala:
Mě osobně je 12 let.Ve třetí třídě jsem si prošla peklem.Moje takzvané kamarádky se mi smály,a došlo to až do šikany - otočili proti mně celou školu,dělali mi naschvály,dokonce i paní učitelce namluvili že jsem opisovala od holky,co měla dvojku,a já samotná měla jedničku!Chtěla jsem lítost od rodičů.Ale oni mi žádnou neukázali.Řekli že je to můj problém,a že škola a učení je to hlavní.Začala jsem je nenávidět.Pak jsem pochopila co mi říkali.Lítost jsem přestala chtít.Tak,potom přátelé zjistili jaká opravdu jsem.Možná si mysleli že jsem jediná která nešáhla po žiletce...A obrátili se na mou stranu.Šli proti nim.A dokonce i její poskok se od ní odvrátil a stala se mojí kamarádkou.V páté třídě mě doopravdy poznala a doteďka jsme nejlepší kamarádky.Neříkám že jsem nikdy neměla vnucení se říznout - měla.Ale nikdy jsem se k tomu nedonutila.A nelituju toho.Dokonce jsem i pochopila že lekce mých rodičů byla správná.Stal se ze mě člověk,kterého sice pořád všechno rozhodí,ale dokážu to hodit za hlavu - nýbrž vím,že jsou i horší věci než pětka ze školy.Než šikana.A že je hloupost se kvůli tomu řezat.

13 Emule plyšák Emule plyšák | E-mail | Web | 4. srpna 2011 v 16:57 | Reagovat

Já bych se říznout ani nedokázala :-P

14 Purie Purie | Web | 11. srpna 2011 v 4:49 | Reagovat

Vidím, podľa psania článku, že si vyzrelá žena s rozumom. No ľutovať ťa rozhodne nebudem. Bo poznám kamarátku, ktorá bola na tom horšie. Otec bol trošku viac narušení,že ho kamarátka skoro nožom zabila, keď bránila sestru. Ale k tomu poškodzovaniu. Nepoznám doposiaľ ani jedného takého človeka. Ani ja ním nie som. A hoci som bola na dosť ťažkej situácii, nikdy ma ani len nenapadlo si ublížiť. Podpora od rodičov je nulova. "Na zober si peniaze, príd vtedy a vtedy." Od nich mám len kritiku. Pochvália ma iba, keď im zdvôraznim moju prácu. Sami sa ľutujú. Samotná matka mi dáva na javo, aka je nešťastná. Obaja by rozhodne pomoc potrebovali. Ale prosím ťa, že keď je šikana v škole, tak ju zmeniť? Prosím? To je to najhoršie, čo môže človek spraviť! Buď sa situácia zhorší alebo sa nič nezmení. Hlavne je neutekať. Ľuďom treba dať čas. Treba im dávať najavo lásku. I keď Ti budu nadávať, vždy sa k nim treba správať pekne. I keď to bude proti našej vôli :)

15 roseintheheart♥ roseintheheart♥ | 11. srpna 2011 v 13:41 | Reagovat

Patřila jsem mezi ty, kteří to dělali, ale já se snažila tak, aby mi nezůstaly jizvy, aby to nešlo na těle poznat, že se mnou něco je ..
Kde je napsané, že SP je jen, když se člověk pořeže a zůstanou mu miliardy jizev?! Tam jde o bolest, která člověka uvolní a bolest nepříde jen když se pořežeš ..
Jsem z toho venku a jsem ráda. Vím, že to byla blbost ..ale odsuzovat za to někoho? Jen prostě neumí správně zacházet s pocity, emocemi a za to je přece nikdo nemůže odsuzovat. Nemůžou za to. Samozřejmě to nemluvím o .. s prominutím k*ávách, které se začnou řezat kvůli klukovi, nebo aby byly zajímavé ;))

16 jsemvobraze jsemvobraze | Web | 12. srpna 2011 v 16:39 | Reagovat

Bouzel tak rok a půl zpet jsem to taky udelala. Potrebovala jsem aby me nekdo litovat, byla jsem kráva. Stydím se za to a snazim se na to zapomenout, ziju novy zivot :)
Pekny clanek.

17 hogreta hogreta | Web | 13. srpna 2011 v 12:34 | Reagovat

[16]: tak hlavně, že sis uvědomila, že to byla volovina:)

[15]: já právě mluvila o kravkách, které se začnou řezat kvůli klukovi, aby byly zajímavé. Těch je mnohem více než těch "nemocných" - však o kom píšu najdeš v prvních čtyřech větách druhého odstavce:).

[14]: přesně tak, spousta lidí je na tom mnohem hůř. A je fajn, když se k tomu dokážou postavit čelem a bojovat:)

18 Blů*.. Blů*.. | 17. srpna 2011 v 22:13 | Reagovat

Ano,i já byla ta kravka,co se řezala kvůli klukovi.Není to moc dlouho,ale už vím,že to byla blbost.Prostě-ten kluk mě jednoduše nechtěl,říkal mi sice že jsem hezká,ale nic se mnou nechtěl  mít.Když jsem byla sama doma,vzala jsem do ruky žiletku a řezala se.Pak se tím ještě chlubila na školní chodbě a myslela si,jak jsem IN a chtěla jsem,aby mě ostatní litovali,aby viděli,jak mám hroznej život.Bože,jak já byla blbá.Dneska už umím problémy vyřešit a je mi jedno,že mě ten kluk nechce-přestala jsem se s ním vídat,stejně to nebyl dobrý kluk,byl hrozně zlej a byl to rom(ikdyž mě na rase nezáleží,on pocházel z hodně špatný rodiny,kradl,kouřil..).Ale jinak-měla jsi opravdu otce magora,nebudu ti zde psát,jaká si chudinka.Vybojovala jsi se z toho,zvládla jsi to,chudinka rozhodně nejsi.Každej si něčím musíme projít a získat novou životní zkušenost.na tvůj blog jsem narazila nedávno a moc se mi líbí,patří k mým nejoblibenějším blogům.Máš skvělý názory,články a vše..:)

19 T. T. | Web | 30. prosince 2011 v 22:52 | Reagovat

Páni! (To bylo první, co mě napadlo, když jsem ten článek jedním dechem přelouskala)
Upřímně, tebe mám ráda, tvůj blog i tvoje komentáře na krásné. Je vidět, že to máš v hlavě srovnané, ale přesto s tímhle článkem nemůžu tak úplně souhlasit.
Přiznám se, řežu se, už dlouho, ale přestat s tím nemůžu. Taky jsem začala o svém příběhu psát blog, ale rozhodně ne kvůli lítosti, tu nesnáším a nechci, aby mě někdo litoval, protože si lítost nezasloužím. Tvoje odsuzování těch, co si ubližují se mi ale nelíbí. Samozřejmě ne u těch, kteří to opravdu dělají jen pro pozornost a z tak malicherných důvodů jako jsou třeba kluci nebo (kdosi tu psal) kvůli Severusovi 8-O
Ale zkus jen na chvíli popřemýšlet, že někdo může mít tak závažný důvod, že mu to opravdu pomáhá, vždyť i v dávných dobách se léčilo tzv. pouštěním žilou.
Nelíbí se mi, když někdo odsuzuje něco, čím si neprošel. Promiň, ale musela jsem to napsat.

20 hogreta hogreta | E-mail | Web | 31. prosince 2011 v 0:13 | Reagovat

[19]: Ve článku jsem taky napsala, že to "většina" lidí dělá jen z blbosti (severus, říkáš 8-O  ) a proto, aby se jim dostalo pozornosti. Většina rozhodně neznamená všichni. V poslední době se s sebepoškozujícími prostě přetrhl pytel. To samozřejmě neznamená, že neexistuje někdo, kdo s tím má opravdu vážný problém a nedělá to jen proto, aby vyžadoval lítost. Jen jsem tím chtěla říct, že lidí, kteří s tím opravdu mají vážný problém je mnohem méně než těch, kteří se ve skutečnosti řežou. Ze tvých článků jsem pochopila, že ty budeš "ta menšina". Že to neděláš jen proto, že "jsi od kamarádky slyšela, že to je super řešení problémů". A taky jsem pochopila, že se svůj problém snažíš řešit i s odborníky. To je chválihodné a rozhodně tě neodsuzuju.

Jenomže podívej se kolem sebe - kolik je na světě dívek, které se vlastně "snaží" snaží mít stejný problém jako ty? Které se do toho hrnou vlastně dobrovolně? Docela dost. Mám takový pocit, že to většina dělá prostě proto, že je to "moderní řešení problémů". Ale jak říkám - většina rozhodně neznamená všichni. Nejhorší jsou ti, kteří své jednání obhajují stylem "toto je moje řešení problémů a nikomu (rodičům, kamarádům, partnerům) do toho nic není". A vlastně mají pocit, že je to úplně normální. Tvůj případ je ale přece něco úplně jiného. Rozhodně nechci, aby sis myslela, že tě odsuzuju. Lidi, jako jsi ty, neodsuzuji - naopak je obdivuji za to, že svůj problém chtějí řešit. A držím jim všechny palce, aby se z toho dostali.

21 T. T. | Web | 31. prosince 2011 v 0:26 | Reagovat

Máš pravdu v tom, že se s tím roztrhl pytel, až se sama divím. A strašně se mi to nelíbí, protože to jen vrhá špátné světlo na nás, kteří máme skutečný problém, ostatně jako vrhají špatné světlo všichni ti, co se snaží z jakéhokoliv důvodu "napodobovat" ty, co si ubližují, co jsou emo nebo podobné styly. Pak vznikají fámy a lidi si o nás myslí, že jsme blázni. Bohužel se to asi nikdy nepodaří změnit a to mě mrzí. Proto se tolik bojím až se to o mně někdo "cizí" dozví.
A děkuju za pochvalu, ta vždycky potěší!

22 Liv Liv | 18. ledna 2012 v 23:30 | Reagovat

Taky jsem to neměla lehké a nejhorší na tom je, že jsou naši stále spolu.
Kámoška se řezala, ale schovávala to, yzická bolest byla pro ni lepší, než ta psychická, to jsem chápala, ale pak se jedna spolužačka začala řezat jen proto, aby se s ní ta moje kámoška bavila a aby ji litovali, bylo to na lýtku a nosila kraťasy.. No myslela jsem, že mě z ní klepne..

23 Claire Hudson Claire Hudson | Web | 9. února 2012 v 19:59 | Reagovat

Zdravím.
Zavítala jsem na Tvé stránky, protože jsem je viděla na Aldovi, pročetla jsem si celkem dost článků, ale nevěděla jsem, k čemu napsat komentář, nakonec jsem se rozhodla napsat ho sem, protože si myslím, že k tomuhle tématu mám co říct.
Kdysi, no, není to zas tak dávno, jsem se sem tam řízla, ale jen trošku, né moc hluboko, ale tak, aby to alespoň trošku bolelo. Většinou jsem se řízla někde na stehně, nebo prostě někde, kde to nebude vidět. Nešlo mi o to, aby mě někdo litoval, na prvním stupni jsem byla šikanována (dost brutálně, abych pravdu řekla.. Není to sebelítost! Ale když se nad tím tak zamyslím... No to je jedno) a kvůli tomu mě dost lidi litovali a teď mě to prostě štve.
Nechápu ty slečny, které to dělaj' proto aby byly zajímavé, přijde mi to dost ubohé. Neříkám, že se občas nepolituju, ale abych o tom psala na blogu celé sáhodlouhé články... Ne děkuji. Ano, přiznávám, občas tam taky napíšu že je mi na nic, ale neřeším to zas tak moc. Ale zas moc plácám o sobě.
No, já osobně si myslím, že ta "většina menšiny" :D řezání bere něco jako antidepresiva, ví, že jim to nepomůže, ale lehce se na tom stanou závislí, stejně jako jiní například na těch antidepresivech...
Nechť jsi nadále stále plodná (v článcích samozřejmě! :D ) jako nadále..

Btw´: pardon, jestli ten komentář nemá moc smysl... Ale já jsem taková zmatená nó :)

24 Melanie Melanie | Web | 13. května 2012 v 17:58 | Reagovat

Já s tím mám taky bohužel zkušenost. V páté třídě jsem přestoupila na jinou školu a začala jsem chodit do kroužku, kde mě ostatní začali šikanovat. Máma nechtěla, abych tam přestala chodit, i když už po pár měsících jsem ji vysloveně prosila, abych tam nemusela chodit a brečela jsem doma před každou hodinou tak půl hodiny. Tak jsem sáhla po žiletce. Dneska si už uvědomuju, jaká je to volovina a zpětně dodneška děkuju holkám ze třídy, které to řekly našim a tak to celé přestalo. :-)

25 Keneu Keneu | Web | 11. června 2012 v 22:31 | Reagovat

další drobný problém se sebepoškozováním je v tom, že se to může zažrat hlouběji - člověk s tím sice přestane, příčinu však neodstraní, a pak se diví, že ho chtějí zavřít na psychiatrii kvůli plánování sebevraždy...
najít odbornou pomoc, která by byla k něčemu dobrá, je dost náročné: časově (pokouším se o to 9 let) i finančně

26 Mad Dragon Scientist Mad Dragon Scientist | E-mail | Web | 29. července 2013 v 18:36 | Reagovat

Lítost sice nemusíme projevovat, ale stále ji budeme cítit. A já narozdíl od někoho myslím že někoho politovat pro něj může bejt útěchou, když s ním někdo soucítí. Soucit je jeden z faktorů rozlišujících dobro od zla. Lítost může někoho potopit ještě hlouběji, ale všechno má svá pozitiva a negativa.
Já nechápu proč by někdo praktikoval sebepoškozování. Zůstane kriplem do konce života; a pokud by chtěl ze zoufalé situace, tak by logicky měl (chápejte; ne jako že by to bylo správně) spáchat sebevraždu. Skočit z útesu, vypít jed, kterej do vteřiny zabíjí, setnout si hlavu (dostatečně ostrým mečem na to, aby to s ním šlo), uříznout si ji na cirkulárce nebo vlézt do hydraulickýho lisu. Když už někdo chce řešit situaci takhle dementně, tak ať po sobě nezanechává zraněné, jen mrtvé. Myslím si ale,že je to špatný nápad.
Ovšem vražda může být někdy tolerovatelná či dokonce záslužná a ještě méně často to platí o sebevraždě, ale někdy je i sebevražda tolerovatelná a někdy i záslužná. Jako příklad bych moh uvést například sebevražedný útok na tyrana; to by napadlo asi kdekoho. Anebo když někdo riskuje život za záchranu někoho jiného a zemře přitom; ovšem v tomto případě není ostrá hranice mezi hrdinstvím a hotovým hazardováním se životem a sebevražedným jednáním. Jako další příklad bych zmínil protestní upálení Jana Palacha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015