Srpen 2011

Co je to vlastně láska?

25. srpna 2011 v 23:38 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Toto je věčné téma, zabývají se jím jak mladí, tak starší. Slova "miluji tě" prolétávají všude kolem nás, ale opravdu vždy znamenají to, co mají znamenat?

Co je to vlastně láska? Může čtrnáctiletá holka poznat lásku? Nebo na věku nezáleží? Ve škole v ZSV jsme toto téma už probírali. A po debatě jsme pochopili, že prostě nejde definovat, každý ji cítí jinak. Může malé dítě milovat hračku tak moc, že se to dá považovat za lásku? A proč vlastně ne? Vždyť lásku neumíme definovat. Nakonec jsme se se spolužáky shodli na jednom: láska je silný pozitivní pocit, který cítíme ke člověku/zvířeti/věci a dokážeme této osobě/zvířeti/věci i něco důležitého obětovat. Ale i tak jsme souhlasili, že tomu "něco chybí". Ale nevíme co.

Miluju vlastně jen pár lidí. Miluju svoji rodinu (především mamku, sourozence a otčíma) a svého přítele. Jak vím, že je doopravdy miluju? Nevím, prostě to vím. Rodinu miluje spousta lidí, prostě odmalička, většinou si to nikdo nepotřebuje vysvětlovat. A jak vím, že právě můj přítel je ten pravý? Miluju ho, protože i když vím, že není dokonalý, i když se někdy hádáme, i když mám na něj někdy úplně neuvěřitelný vztek, i když vím, že se někdy chová hrozně hloupě, i když někdy dělá něco, co se mi nelíbí - tak cítím, že kdyby tady nebyl, tak by v mém srdci bylo najednou hrozně prázdno. Vím, že v mém srdci zabírá strašně moc místa. A taky vím, že nechci nikdy nechci toto místo zaplňovat někým jiným, protože to by vlastně ani nešlo. I když mě někdy hrozně štve, tak ani v těch nejhorších chvilkách bych nechtěla, aby odešel. Mámu jsem milovala odjakživa. Ale milovat "cizí" osobu opačného pohlaví jsem se musela naučit. Když mi bylo asi tak čtrnáct, taky jsem "chodila" s klukama. Jasně, v té době jsem si myslela, že je miluju. Jak já jsem byla naivní... Po maximálně dvou měsících mě to přestalo bavit a tím jakýkoli "vztah" skončil, prostě jsem se s dotyčným přestala bavit. To, jaká to byla pitomost, jsem zjistila až s první (a zatím i poslední) opravdovou láskou. Najednou jsem cítila něco, co jsem k nikomu ještě nikdy necítila. Zvláštní. Najednou jsem pochopila, že ti, se kterými jsem myslela, že chodím, byli vlastně jenom kamarádi, nic víc. Nikdy jsem k nim necítila nic víc, ať už jsem si myslela cokoli. Byli to kamarádi, se kterými jsem chodila ven a říkávala "já s ním chodím". Ale láska to nebyla - to ani náhodou. Ano, líbili se mi, ale nic víc, ať už jsem si tehdy myslela cokoli. A nebylo to ničím jiným než tím, že jsem na to ještě nebyla zralá, prostě jsem milovat ještě nedokázala. Potřebovala jsem určitý věk na to, abych se to naučila. A naučila jsem se to v šestnácti. V době, kdy jsem poznala opravdovou lásku a pochopila, o čem to vlastně celé je. Bohužel to ale nedokážu popsat...

Říká se, že láska kvete v každém věku - ale není láska jako láska. Existuje nespočet druhů lásky - a na tu partnerskou prostě potřebujeme určitou zralost. Někdo je na ni zralý už v patnácti, někdo v sedmnácti, někdo ve dvaceti, někdo ve třiceti pěti a někdo na ni třeba není zralý nikdy. Taky je důležité, jak dlouho trvá. Myslím, že láska na první pohled neexistuje. Existuje možná zamilovanost na první pohled, ale láska nikoli. Láska je něco, co vzniká ze zamilovanosti, co trvá dlouhodobě. Zamilovanost a láska se velmi často zaměňují, vždyť jsou to vlastně dvě sestry. Zamilovanost je ta nezkušená mladší sestra. Láska je starčí ségra, je někdo, kdo může Zamilovanost někam směřovat. Zamilovanost trvá krátce, většinou jen pár měsíců, a má nasazené růžové brýle, žádné zkušenosti a je hrozně naivní. Láska už žádné brýle nemá, má rozum a je stálá. Neohrozí ji ani špatná nálada, ani hádka. Často ji neohrozí ani mnohem vážnější věci, které by Zamilovanost ohrozily. Pokud je slečna Zamilovanost velmi snaživá, tak se může časem stát Láskou. Tou opravdovou.


Co si myslíš ty? Od kolikati let je podle tebe schopen člověk "partnersky milovat"? A jak by si nejpřesněji definoval/a slovo "láska"? Jaké si myslíš, že existují druhy lásky?

Floccinaucinihilipilification

23. srpna 2011 v 21:05 | hogreta |  A ten zbytek...
Ó, krása, strašně se mi líbí dlouhá slova, dala jsem si za úkol si tohle zapamatovat. Když jsem se minule učila a potřebovala si zapamatovat jméno "Džovanyperludžidapalestrina" (pro rýpaly - samozřejmě se to píše Giovanni Pierluigi da Palestrina a je to velmi významný pán), tak jsem tak pojmenovala svou zlatou rybu. Každé ráno jsem ji přála dobré ráno, každý večer jsem ji přála dobrou noc. Dobré ráno Džovanyperludžidapalestrino, dobrou noc Džovanyperludžidapalestrino. Přemýšlím, jaké zvíře v mém okolí pojmenuju Floccinaucinihilipilification. Pravděpodobně nějaké bezvýznamé, že... Třeba bratra.

Dělám si legraci, to jste doufám pochopili. Můj bratr by se možná občas dal považovat za zvíře, ale rozhodně ne za bezvýznamné. Každopádně mu teď zkusím takhle říkat. Bude se vztekat, to mě na tom baví.

Já a hudba

21. srpna 2011 v 18:47 | hogreta |  Z deníčku
V poslední době se mi množí dotazy na to, jakou hudbu poslouchám a jaký k ní mám vztah. Zklamu vás, mám příšernou paměť na jména a neznám ani názvy písniček, ani jména zpěváků a zpěvaček. Ale vztah k hudbě mám velmi kladný. Jen možná k trochu jiné hudbě, než ostatní očekávají.

Od první třídy hraju na zobcovou flétnu. Od té doby jsem už docela vyrostla, v mých rukách se vystřídala sopránka, altka, tenorka i basovka. Roku 2010 v červnu jsem dochodila druhý stupeň ZUŠky, takže teď už vlastně na flétnu oficiálně nehraju. Nedokázala jsem si ale představit, že bych už neměla mít hodiny, proto jsem v září vzala do ruky housle a zapsala jsem se do prvního ročníku hry na housle (a zcela "náhodou" ke stejné p. učitelce:-D). Ale i tak stále doprovázím mladší děti na flétnu a nebo si někdy jen tak "písknu" s paní učitelkou, prostě jen tak pro radost:). Je fajn, když už umíte hrát na tolik, že si můžete zahrát vlastně cokoli, co se vám líbí. Sama si můžu vybrat noty, ze kterých chci hrát, sama si můžu vybrat skladbu, kterou bych si chtěla dát na nějakém koncertě. Vlastně mám not plný šuplík.

Dá se říct, že za mou flétnovou "kariéru" (chachacha:-D) jsem měla občas nějaký úspěch. Občas jsem s kvartetem vyhrála krajské kolo v komorní hře, ale nikdy se nepostupovalo. Až v roce 2009, kdy jsme se s triem (já, Gabka a Vojta) dostali až do celostátního kola. Bylo to tehdy opravdu fajn, jeli jsme na tři dny do Liberce, a já si s sebou mohla vzít i přítele, takže jsme si vlastně udělali takový fajn výlet (a jeden den jsme nemuseli do školy, hehe). V Liberci jsme v naší kategorii vybojovali druhé místo, takže docela úspěch. Ale mohlo to být samozřejmě lepší, ale zklamaní jsme nebyli. Máme na to super vzpomínky.

A proč to vlastně celé píšu? Nedávno mi přišel nový notebook, takže jsem čistila ten starý a narazila na nějaké starší videa. Docela jsem se u toho zasmála. Na prvním videu vidíte právě naše trio, tedy mě (jsem ta nejblíže foťáku), Gabku a Vojtu. Omluvte kvalitu zvuku, ale co chcete, když nahráváte foťákem, že:-D.


A tady jsem našla ještě starší video, ještě se souborkem. To mi bylo šesnáct, myslím? Myslím, že je z roku 2007. Příjde mi ještě legračnější, než to první video:-D. Zvášť, jak tam pokládáme ty noty na zem:-D. Jsem tam ta úplně v pravo, s tou největší zahnutou flétnou. Ano, ta, která skoro půl videa jde vidět jen tak na půl:-D. No jo, "kameramana" asi už taky bolela ruka.


Když budete dostatečně trpěliví, tak tady jednou možná najdete i video, kde hraju na housle. Ano, dvě takové videa už mám, ale zatím jsou to spíš jednodušší skladby a tak je tedy ještě nebudu zveřejňovat:-D. Zveřejním, až si budu myslet, že něco vážně umím:-D. Takže si počkáte:).

Máš se ráda?

16. srpna 2011 v 22:46 | hogreta |  Tipy
Možná to vypadá namyšleně a hloupě. Ale mít se ráda je jedna z nejdůležitějších věcí pro život. Sebevědomí ušláplé puťky nám může jenom ublížit. A neznepříjemňuje život pouze nám, ale i život lídí, kteří jsou nám nejblíže.

Ne nadarmo se říká, že ten, kdo nedokáže milovat sám sebe, tak nemůže očekávat, že ho bude milovat i někdo jiný. Pokud jde holka na rande a celou dobu si stěžuje, jak je tlustá/škaredá/blbá, pak se nemůže divit, že chlapec raději vezme nohy na ramena. Každý se cítí dobře s člověkem, se kterým se může i zasmát a nemusí pořád jen něco řešit.

Sama se svým sebevědomím už dluhou dobu bojuju. A po dlouhé cestě můžu konečně říct: ano, jsem pro sebe důležitá. Ano, mám se ráda. Odstrašujícím příkladem pro mě byla dívka, která si nedávno psala s mým přítelem. O tomto rozhovoru jsem se dozvěděla ve chvíli, kdy mě přítel prosil o pomoc, abych ji nějak zabavila, že na to nemá nervy:-D. Dost jsem se pobavila a koukala jsem, jak se snaží situaci vyřešit. To děvče si s přítelem psalo jen tak o blbostech, ale pak požádala o facebook. Můj přítel odmítl s tím, že tam má jen lidi, které opravdu zná a že je nesmělý, tak ať se nezlobí. A pak to začalo. Nikdo ji nemá rád, doma má problémy. Napsal, ať si s přítelem udělá pěkný den. Napsala, že přítele nemá. Napsal, ať se zajde provětrat ven, ať vezmě nějakého kamaráda a jde ven. Dostal odpověď, že žádné kamarády ani kamarádky nemá - když jo, tak bydlí daleko. Můj přítel si odpustil poznámku o 323 přátel na facebooku. Snažil se napsat dalších x řešení, co má dělat, aby se měla lépe, ale ona všechny možnosti buď zamítla a nebo odvrhla. Nakonec jsme se na její problémy snažili najít lék všichni, ale ona nechtěla vlastně nic slyšet. Prostě vyžadovala lítost, vlastně ani nechtěla, aby se ji nějak pomohlo, protože by přestala být zajímavá. Nakonec ukončila rozhovor s tím, že se má hrozně, rodina ji odmítá, kamarády ani přítele nemá, má psychické problémy, že je tlustá a škaredá. Prostě potřebovala někoho, komu se může vyplakat na rameni. A že prý už uvažovala nad sebevraždou. A víte, jaký to mělo na mého přítele efekt? Zlekl se a počítač přenechal bratrovi. Tak jsme se milé dívce všichni kolektivně zasmáli, že je magor, a tím to pro nás haslo. I kdyby měla obrovské psychické problémy - tak proč to vytrubuje do světa? S mým přítelem si psala ani ne deset minut a už takové svěřování? Ta se rozhodně moc ráda neměla. Svoji duši posílala jen tak do světa, nechávala lidi, ať její duši trhají na kousíčky a vůbec ji nebránila. A taky se ji to moc nevyplatilo, my z ní měli srandu, a ona se bude nad svojí neschopností trápit dál. Nejhorší na tom je, že když jsem tak koukala na fotky, tak to byla docela pěkná holka. Taková, která by mohla mít přátel hromadu. Taková, která mohla mít klidně deset kluků. Jenom se nemá ráda. A to je její největší chyba na kráse... No upřímně - kdo by chtěl mít za kamarádku někoho, kdo se umí jen litovat? Možná, že kdyby to napsala někomu, koho zná už léta, tak je to v pořádku, každý má někdy "svůj den". Ale jen tak někomu, koho znám deset minut přes počítač? Opravdu si myslela, že ji někdo bude litovat? A že si tím najde nové přátele?

Jak jsem se dopracovala k lepšímu sebevědomí? Bylo to jednodušší, než jsem čekala. Sice ještě nejsem na konci cesty, ale každopádně se už mám lépe. Začala jsem malými krůčky. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, už jsem si neřekla "Ty tlustá krávo!", ale řekla jsem si "Dnes to docela ujde." Z "dnes to docela ujde" se časem stalo "není to nejhorší", pak "docela ti to sluší" a nakonec "sluší ti to". Taky mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že bych raději chtěla být šťastná a usměvavá. A že mi to štěstí kazí už jen ty moje hloupé kecy. Takže vám můžu říct zcela jasně jednu věc - k tomu, abyste měli větši sebevědomí, nepotřebujete, aby vás pořád někdo chválil a říkal vám, jak jste krásní. Stejně byste mu nevěřili, jen by vás naštvalo, že vám lže. Důležité je se naučit si pěkné věci říkat sám - a časem jim začít sám věřit.

Další důležitá věc pro vyšší sebevědomí je umět přijmout pochvalu. Pořád se píše o tom, že lidé neumí přijímat kritiku, ale oni neumí přijímat ani chválu. Když vám někdo napíše "ahoj, na této fotce jsi opravdu krásná", tak neodepisujte "není to pravda, vypadám tady jako magor, mám křivé nohy, velkou prdel, malá prsa, roztřepené vlasy, oči od sebe". Tohle ten, který tu pochvalu napsal, opravdu slyšet nepotřebuje. Zkazíte mu chuť se snažit ostatní za něco pochválit. Prostě a jednoduše řekněte "děkuji". Stejně tak dobrovolně nepište něco, co vás ponižuje. Miluju, když si na blog někdo dá fotku a napíše k ní "ooo, bože, tady vypadám hrozně, vlastně ani nevím, proč to tu dávám". Když se vám ta fotka nelíbí, tak ji na ten web nedávejte. Jak prosté. Proč zveřejňovat něco, co nechceme. Proč zveřejňovat něco, co nám sebevědomí snižuje. Proč zveřejňovat to, jak nízké mínění o sobě máme. To opravdu nikoho nezajímá. Nebo to lidé dělají proto, aby jim to lidé vyvraceli? To je docela nečestná cesta k sebevědomí... Pokud by vám někdo chtěl napsat, jak vám to sluší, tak vám to napíše sám od sebe, nemusíte ho k tomu provokovat nějakými sebezničujícími se kecy.

Takže bych to asi mohla shrnout. Dokud si člověk neuvědomí, jak moc je pro sebe důležitý, tak nikdy nebude šťastný.

Vraťme se raději do reality

13. srpna 2011 v 9:42 | hogreta |  A ten zbytek...
Sobota, oba nemusí do práce. Slunce svými paprsky vstupuje do ložnice. Ona se probouzí a on ji s láskou přináší snídani do postele. Láskyplně se dívá, jak v ní mizí už čtvrtý párek a druhý rohlík. "Miluju tě, broučku", říká. Pomilují se. Žena vstává a obléká se - oba jsou pozváni na oběd k ženině matce. Muž je rád, že už zase může být s její rodinou. "Nemám nic na sebe", hořekuje ona, ale muž ji uklidňuje, že to, co si právě oblékla, je nádherné. Ale klidně může jít po návštěvě do obchodu, a koupit si věcí, kolik jen bude chtít. "A nemám v tom moc velký zadek?" "Vůbec ne, miláčku, máš v tom nádhernou prdelku."
Konečně vyrazili. Celé poledne se skvěle baví, tchýně nachystala spoustu dobrot. Po návštěvě přicházejí domů a žena vyráží s jeho platební kartou pro pár nových sukní a halenek. Po jejím příchodu se věnují sobě navzájem. Hrají spolu stolní hry. Poté žena chystá večeři a muž ji se zájmem pomáhá. Povečeří. "Bylo to výborné, miláčku," pochválí muž ji. Po večeři se oba zahrabou do deky, otevřou si bílé víno a koukají na rodinnou komendii. Potom se pomilují a v náručí usínají.

A teď návrat do reality

Sobota, oba nemusí do práce. Venku je nechutně hnusně a oběma se nechce vstávat. Ona se probouzí a jeho tahá z postele, protože jinak by dnes zaspali snad úplně všechno. Pak do sebe nahází dva rohlíky s jogurtem, přičemž strpí poznámku, že žere jako zvíře a že z ní brzo bude metráček. "Už nežer a oblékej se, " říká on. Žena v sobě udusí všechny myšlenky na jakékoli milování a obléká se. Oba jsou dnes pozváni k ženině matce na oběd. Muž remcá už od rána, její matku opravdu nepotřebuje vidět, pokud to není nutné. "Nemám co na sebe", hořekuje žena. On jen obrátí oči v sloup a poznámku o plné skříní věcí, které vživotě neměla na sobě, si odpustí. "Nemám v tom moc velký zadek?" "Ty máš zadek velký úplně ve všem," pomyslí si muž, ale nahlas řekne jen: "Máš to dobré, tak už pojď."
Konečně vyrazili. Muž celé poledne dělá hloupé vtipy a žena studem pomalu padá pod stůl. On se pak raději opije, aby nemusel poslouchat ty ženské kecy, takže je mu pak relativně dobře. Pak jdou domů, muž zmožený alkoholem si dává odpoledního šlofíka a ona mezitím uklízí. Poté se každý věnuje něčemu jinému. On sedí s pivem u fotbalu a při každém náznaku gólu řve na celý barák. Ona stále uklízí. Pak jde udělat večeři, protože on už hodinu remcá, kdy prý bude, že umírá hlady. Po večeři ona uklidí po něm, odnese prázdné sklenky piva, uklidí po něm nádobí, které mu "jen tak" odpadlo od ruky tam, kde právě dojedl, uklidí po něm oblečení, které mu "jen tak" odpadlo od ruky tam, kde se právě svléknul. Pak si konečně může sednout k televizi, ale od jejího oblíbeného seriálu ji ruší jeho chrápání. Pokaždé, když ho odkáže do postele, se on hájí tím, že vůbec nespí a nespal. Když seriál skončí, ona potichoučku odkráčí do ložnice, aby nevzbudila muže. Snaží se usnout dřív, než tam příjde on a to jeho chrápání, protože ví, že potom už by asi neusla. Daří se, muž se u televize v jednu ráno probouzí a odchází do ložnice.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Návrat do reality".

Předsudky, předsudky, předsudky...

8. srpna 2011 v 12:28 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Nějakou dobu u mě byl přítel a vnuknul mi nápad. Prý mám konečně něco napsat o rasismu. Ano, je to téma, ke kterému mám co říct a taky je to téma, kterému se už nějakou dobu trošku vyhýbám, protože nevím, z jaké strany to mám vzít. A jak mám začít...

Jsme velmi zajímavý pár. Já běloška, Češka, devatenáct. On asiat, Vietnamec, dvacet. Jsme spolu už skoro čtyři roky, ale i tak se na nás ještě tolik lidí dívá jako na exoty. Žebychom se na veřejnosti chytli za ruce? Neexistuje - pokud by nás pohledy neprobodávali Češi, tak by si to na starost vzali Vietnamci. Jsme trnem v oku tak trochu oběma komunitám. Na veřejnosti jsme kamarádi. Utíkáme se svým vztahem před společností, jakoby nám bylo patnáct. Je tolik lidí, kteří "zakazují" míchání ras. Dobře, každý na to není, ale co je komu do nás dvou? Čím svým vztahem ubližujeme okolí? Proč by mi nějaký Pepa z internetu měl říkat, že nemáme míchat rasy a že je náš vztah špatný? Že jsem Češka a tak musím chodit s Čechem. Lidé, kteří vyrukují s tím, že míchání ras je špatné pro společnost, mi nikdy nebyli schopni vysvětlit, čím konkrétním je to špatné. Čím konkrétně někomu ubližujeme a čím konkrétně tím ničíme životy těm okolo. Nikdy jsem nedostala inteligentní odpověď. To je potom nějaká debata velmi těžká. Já přece nikoho do vztahu s příslušníkem jiné rasy nenutím. Nikomu nevnucuju vůbec nic. Ale proč se má někdo potřebu míchat do nás dvou?



Pravdu za každou cenu?

5. srpna 2011 v 8:30 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Tohle je vděčné téma, v poslední době narážím na blozích na spoustu článků o pravdě a lži. A čím dál tím víc mám pocit, že se z mladých děvčat staly moralistky a že se svět zbláznil. Pokaždé narazím na názor typu "pravda je to nejlepší, co můžeme říct, říkejme VŽDY pravdu". A teď se dva takové objevily i na krasna.cz. Docela mě to děsí. Vážně si myslíte, že pravda za každou cenu je vždy správná? I když tomu druhému jenom ublíží a situaci oběma stranám jenom stíží?

Porno jako téma týdne

4. srpna 2011 v 21:18 | hogreta |  A ten zbytek...
Jedno z nejkontroverznějších témat, které tady bylo. Spoustu lidí (hlavně puberťaček taky na blogu) pohoršuje. Já si ale myslím, že i takovéhle téma lze zpracovat slušně a nevulgárně.

Nevyhledávám ho, nemám na to ani čas, ani chuť. K životu ale asi patří, no co, svět se z pár naháčů nezboří. A dokud se tito naháči nebudou prohánět po ulici, tak se člověk, který se k pornu dostat nechce, k němu nedostane. Jestli mi vadí, že se partner občas podívá? Proč by mělo? Naopak, ať se klidne dívá, očička mu nevypadnou. A já mu je za to nevypíchnu.

Musím se vám přiznat, jednou jsem porno skoro natočila. Hlavními hrdinami byli: můj želvák a moje taška ležící na zemi. Při pokusu natočit ho, jsem se červenala až za ušima. Navíc mi to přišlo neuvěitelně legrační. A on asi pochopil, že je rušen, protože naposledy zahekal, tašku uraženě přelezl a zmizel pod stolem. Nějakou dobu jsem se nemohla želvákovi podívat do očí. Vlastně jsem ale ráda, že se konečně projevil. Celých sedm let jsem mu říkala Brigita a žila jsem v domění, že je to holčička. Jednoho dne na mě ale něco vystrčila a já pochopila, že je to želvák - a nebo že mu z kloaky leze střevo (a nebo má hemeroidy). Po důkladném rozhovoru s mojí mamkou jsme vylezlé střevo (či jakýkoli jiný vnitřní orgán) vyloučili. Od té doby je to Brigit. Brigit, který se nápadně zamiloval do mojí tašky. Mám mu to zakazovat? Nebo ho mám zavřít do terária a nařídit domácí vězení? Nebo mám nařídit domácí vězení té Tašce? Trochu se bojím, že kdybych mu zakázala Tašku, tak si najde nějakou jinou. Třeba Botu. Nebo Papuč. Prostě dospívá, asi s tím nic neudělám. Moralisté se do mě mohou pustit - vždyť mému želvákovi je necelých jedenáct let. Je na to asi ještě mladý. Já vím. Jenomže zakazováním ničeho nedocílím - vždyť zakázané ovoce chutná nejlépe. Tak jsem ho alespoň náležitě poučila o ochraně. Navíc jsem mu musela udělat přednášku o tom, že na brutální sex by si měl nechat až na pozdější věk, že by měl začínat něžně a romanticky. Nevím, jestli to víte, ale želvy se při sexu moc rády kousají a žduchají. Nepotřebuju ale jednou najít Tašku naprosto ožvýkanou. Všimněte si, jak jsem zcela nenápadně přešla z obecné tašky na Tašku zcela konkrtní a životnou. Asi mi Taška začíná přirůstat k srdci. Člověk je celý život napjatý, jakouže želvici si jeho želvák přivede domů - a on takhle. Ale co, doba je jiná. Proti jeho jiné orientaci nic nemám, jsem tolerantní člověk, nemám předsudky. Jen se asi nedočkám želvátek.
Článek je přiřazen k tématu týdne "Porno".

Sebepoškozování

1. srpna 2011 v 8:57 | hogreta |  Já, názory a úvahy
Ze sebepoškozování se v poslední době stal docela hit. Každý, kdo chce, aby ho lidé litovali, se začne řezat. Asi mě po tomhle článku bude spousta lidí odsuzovat. Zvlášť těch patnáctiletých, kteří své problémy řeší šáhnutím na žiletku.

Ano, jsou lidé, kteří jsou psychicky nemocní natolik, že to řeší sebepoškozováním. Ti tady byli vždycky a vždycky budou. Uřčitě jich ale není tolik, kolik lidí se v poslední době sebepoškozuje. Teď se objevuje spousta dívek, které to dělají proto, aby upozorňovaly na své problémy - ať už říkají cokoli. Nejlépe "svůj příběh" ještě napíšou na svůj blog článek a už jen čekají na komentáře typu "chudinko malá, jsi statečná". Ne, není statečná, ani není chudinka, je mi z toho zle. Tyhle "srdceryvné příběhy" se většinou motají kolem vztahů v rodině, kolem lásky a partnerství , kolem přátelství a kolem žárlivosti (třeba na sourozence). Holka ve svém článku popisuje, jak ji nikdo nemá rád, jak se o ni rodiče nezajímají, jak se s ní rozešel kluk, jak rodiče mají raději jejího sourozence, jak ji zradila kamarádka... Furt dokola. A když se náhodou pod článkem objeví negativní komentář, tak se na toho člověka, který komentář napsal, hned sesype hromada lidí, kteří mu tvrdí, jak je sobecký, necitlivý a blbý. A ještě víc nesnáším komentáře, které se mi snaží vnutit, že "každý má právo na svůj názor a každý problémy řeší jinak". Tohle je totiž kravina na entou. Tohle není řešení. Řešení je to, co daný problém vyřeší. Například když jsem ve škole šikanována, pak je řešením vyměnit školu. Když mě zradí kamarád, tak je řešením se na něho vykašlat a hledat nové kamarády. Když mám pocit, že se o mě rodiče nestarají tak, jak by měli, tak je řešením si s nimi promluvit, promluvit s někým jiným v rodině nebo se třeba poradit s odborníky. Poradit se s odborníky je vlastně řešení skoro úplně všeho, oni už většinou ví, co s problémem dělat.

PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015