Červenec 2011

Výlet do Beskyd

28. července 2011 v 20:43 | hogreta |  Z deníčku
Tak jsem po dlouhé době zase navštívila Beskydy. Bylo sice docela hnusně, ale mě s mamkou to náladu nezkazilo. Cílem výpravy bylo dostat se do tábora bratra, a protože je zde zákaz vjezdu aut (kvůli přehradě Šance a pitné vodě), tak jsme musely jít od hráze pěšky. Taky jsme nechtěly jít přes všelijaké zkratky, které známe, protože jsme se bály, že tam bude bahno a někde se tam utopíme:-D. Tak jsme šly tou nejdelší cestou. Po dvou hodinách a deseti minutách chůze do kopce jsme šťastně došly:-D. Během toho jsem stihla nafotit pár foteček. Proč se o ně nepodělit, že:).

Ze začátku jsem fotila přírodu. Nemám zrovna foťák určený na nějaké umělecké focení, ani stativ. A ani nebylo nějak zvlášť pěkně. Takže nad kvalitou fotek snad přihmouříte oči.



A tady jedna z mých oblíbených fotek. Příroda je krásná, ale není nad to, dělat blbosti. Na následující fotce si hraju na jedno zvířátko - schválně, jestli poznáte, na jaké:-D.


Ano, je to agama obojková. Žádný dinosaurus.

Jako malá... :)

21. července 2011 v 23:00 | hogreta |  Z deníčku

Tak to jsem já, malá Petřička. Já vím, moc toho nevidíte. Moje potřeba strkat si věci na hlavu možná pramení z nějakého psychického bloku, nevím:-D. Ale začnu od začátku...

Hubnu, hubneš, hubneme. Ale zhubneme?

18. července 2011 v 20:23 | hogreta |  Tipy
Na toto téma tady bylo už tisíce článků. Polovinu z nich psaly holky, které nikdy hubnout nepotřebovaly, a druhou polovinu ty, které sice hubnout potřebovaly (nebo potřebují), ale nedaří se jim to - a tak píšou pouze to, co vyčetly z jakéhosi časopisu pro ženy. Už dlouho jsem nečetla nějakou osobní zkušenost.
Před sedmi lety se moje (do té doby dětské) tělíčko začlo zaoblovat a nabírat ženské tvary. Dřív jsem mohla jíst cokoli, aniž bych přibrala gram, ale najednou bylo všechno jinak. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. A tak začala moje první dieta. Byla jsem v osmé třídě a jedla pomalu jenom ovoce a zeleninu. To je přece dietní - v každém časopise psali, že ten, kdo chce zhubnot, má jíst ovoce a zeleninu a má taky hodně sportovat. Je dobré sportovat ráno, prože se prý nastartuje metabolismus a pak se lépe hubne. Takže jsem ve svých třinácti letech začala vstávat v pět ráno a s aktovkou jsem běžela na plavecký bazén. Tam jsem hodinu plavala jako magor a pak běžela do školy. Cestou jsem snídala - většinou jablko či jiné ovoce. Na první hodinu jsem přicházela s mokrými vlasy a neschopná se soustředit. Pak jsem se teprve vzpamatovala a až druhou hodinu jsem byla schopna se učit. Na svačinu zase nějaké ovoce. Někdy půlku rohlíku či krajíc chleba se sýrem a zeleninou. Oběd jsem odbyla a běžela domů. Tam jsem kručící žaludek zaplácala půllitrovým jogurtem s nakrájeným ovocem. Pak rychle na basketbal. V té době jsem hrála závodně - tedy čtyřikrát týdně trénink (hodinu a půl) + o víkendu dva zápasy. Po odpoledním tréninku jsem přicházela v sedm a dala si - prozměnu - ovoce či zeleninu. Doteď je mi záhadou, jak je možné, že jsem někde nezkolabovala. A světe div se - neubrala jsem ani jedno kilo! Naopak, tři jsem nabrala. Možná to bude tím, že tělo se brání a asi tak dvakrát za týden se ozvou takové chutě, že vás vyženou z postele a pak vybrakujete celou ledničku. Čokoládu naplácáte na dva rohlíky, zapijete to smetanou a navrch tomu dáte brambůrky. Parádička.

Trápila jsem se tak docela dlouho, než jsem se dočetla velice zajímavou novinku - zhubnete, když budete mít pravidelnou stravu a budete jíst hodně zeleniny a ovoce. Se zeleninou a ovocem jsem neměla problém, protože jsem do té doby nejedla prakticky nic jiného - když nepočítám noční žranice. Dobrá tedy, své porce jsem si rozdělila na pět až šest miniporcí. Výsledek? Pořád jsem myslela na jídlo. Snědla jsem snídani a pak jsem celé dvě hodiny myslela na to, jak si dám svačinu. Snědla jsem svačinu a už jsem se nemohla dočkat oběda. Všechno se točilo jen kolem jídla. Když jsem měla někam jít, tak jsem přemýšela, jaké jídlo si sebou nabalím, kdy to koupím a jestli to nebude blbé tahat s sebou jídlo. Ale co. Byla ze mě krabičková královna. Hrůza. Jídlo jídlo jídlo. Pak jsem začala počítat kalorie. Na ledničku jsem si vyvěsila papír, kde bylo napsané, co má kolik kalorií. Vlastně jsem tím papírem oblepila ledničku. Měla jsem to krásně nachystané - jídlo které jsem nesměla jsem měla obarvené červeně, co jsem mohla, jsem si omalovala zeleně. A tak jsme pár měsíců měli červenou ledničku. Ano, mělo to hubnoucí efekt, protože člověk než se prohrabe tím, co si chce dát na svačinu, tak ho to přestane bavit a svačinu raději vynechá, než aby zas musel něco počítat. Takže smůla. Jenomže moje tělo si na to velmi rychle zvyklo a já měla své kila zpět. A hned jak jsem přestala počítat kalorie, tak ještě dvě další navíc. Sláva.
Bylo mi šesnáct, vážila jsem 68 kilo a šla na střední. Zde jsem se seznámila se svým součastným přítelem a ze zamilovanosti zapomněla na všechno okolo. Byla jsem šťastná a bylo mi fajn. Zapomněla jsem se vážit, jen jsem se učila a myslela na "svého milého". Jedla jsem jako všichni ostatní, jedla jsem školní obědy a večeře s našima. Ráno jsem normálně snídala a svačiny si buď dělala, nebo je vynechala a nebo si něco koupila. Prostě jsem to neřešila. Za pár měsíců jsem si zase stoupla na váhu. A hele! 65 kilo. Nějakým zázračným způsobem jsem zhubla tři kila, aniž bych cokoli dělala. Vlastně jsem jedla jako normální člověk a navíc jsem nechala basketbalu, protože na to kvůli učení už nebylo tolik času. Jak je tedy možné, že jsem zhubla 3 kila? Nevěděla jsem, ale měla jsem pocit, že se to dá zvládnout. Snažila jsem se dál, ale najednou to nešlo. Pořád se moje váha pohybovala mezi 64 - 66kg. Tak jsem se dál dva roky trápila a udělala dalších pár kotrmelců. Snažila jsem se pochopit, jak je možné, že jsem předtím zhubla "jen tak" a teď už to zase nejde.

Pochopila jsem. Teď vážím 59 kilo a jsem spokojená. Snažím se stravovat zdravě, ale když mám na něco chuť, tak si to dám. A co že jsem to pochopila? Pochopila jsem jak zhubnout bez toho, aniž bych dřela jako kůň a stravovala se jako nemluvně. Ráda se o to podělím a napíšu základní pravidla:


Nový domeček, nový pokojíček

15. července 2011 v 14:20 | hogreta |  Z deníčku
Stavíme domeček. Už pěkně dlouho a pěkně se to táhne. Vevnitř to ještě nevypadá nic moc, ale z venku už má alespoň podobu domu - má zdi, okna i střechu.

Ve svém budoucím pokoji budu mít vstup na balkon, který můžete na fotce vidět v patře napravo. Bude to malinký a útulný pokojíček - takový jsem si vždycky přála. A právě kvůli toho, že jsem se až do teď bez většího brblání dělila o pokoj se svým bráchou, se mi rodiče rozhodli vyhovět. Mohla jsem si svůj pokoj sama navrhnout - sama si určit, jak bude velký, sama si určit, kde budu mít okno, sama si určit, jaký nábytek v něm bude. S návrhem jsem se rozhodla podělit. Není sice úplně přesný (například barva nábytku je trošičku jiná, zdi budou světle béžové nebo kávové, podlaha bude skoro úplně bílá - a jiné drobnosti), ale dá se říct, že mému budoucímu pokoji bude velmi podobný. Co na něj říkáte?
Další obrázky pokoje - viz Celý článek

Život jako z televize

13. července 2011 v 19:14 | hogreta |  A ten zbytek...
Chachá. Mám prázdniny a tak se najednou v mém denním programu objevují velké mezery, které zaplňuji televizí. Čtyři roky jsem se na televizi neměla moc času a byla jsem ráda, když jsem k ní mohla usednout buď ke zprávám a nebo k nějakému příjemnému večernímu programu, zatímco teď ji mám puštěnou vlastně skoro pořád. Buď se tak nudím, že už se dívám na kdejakou blbost, nebo ji mám puštěnou jako kulisu, aby byt nepůsobil tak strašidelně prázdným dojmem. Zjišťuji, že kdybych tohle měla dělat po dobu delší než dva nebo tři měsíce, tak mě zaručeně odvezou.

Už mi ani nepříjde divné, když slečna v reklamě jdoucí po pláži vytáhne z minikabelky pětilitrovou aviváž nebo když nevětší potěšení dělá matce od rodiny žehlit. Další ženě vůbec nevadí, že se její manžel a její děti chovají jako prasata, vždyť ona tak ráda pere, ždímá a věší prádlo. A ještě jsem zjistila, že když dáte dvanáctiletým dětem nějaký zázračný jogurt, tak že nebudou moct blahem ani mluvit. Také jsem konečně pochopila, v čem spočívá ženská krása. Stačí si vyčistit zuby - a z čtyřicetileté paní je najednou dvacetiletá. Je mi to jasné. Kde v tomto procesu zmizí přebytečná kila, jak se na hlavě objeví hustá hříva a jaký zázrak vyhladí vrásky - na to jsem ještě nepřišla, pokud ale budu reklamy sledovat alespoň ještě tak dva dny, určitě na to příjdu.

Áha, tajemství krásné pleti odhaleno - stačí se patlat Jarem. Vydá to i za kosmetický salon. Asi bych si tu televizi teď měla vypnout, jinak se mi ani nepodaří tento článek dokončit.

Old Spice
Jediná reklama, která může charakterizovat všechny zbylé, je ta, jak je tam ten chlápek "na koni". Teda vlastně ve sprše, pak na jachtě, má vstupenky, nemá vstupenky, má diamanty, má deodorant, pak sedí na koni... Vynechala jsem něco? Jo, už vím, mám se podívat na svého muže. Pak na něj. Nebo první na něj a pak na svého muže? Mám je srovnat. Došla jsem k poznání, že můj partner je asiat, tohle je černoch. A samozřejmě můj partner nevoní tak jako tento chlápek, nemá ani jachtu, ani koně, ani vstupenky, ani diamanty... I když tohle by mít mohl, že? Třeba do budoucna. Tato reklama se mi líbí. Je totiž jedinná, která se ani nesnaží "hrát si na inteligentní".

Přesuňme se od reklam k telenovelám. Také bych chtěla to zázračné osmileté dítě, které slušně sedí u jídla, nebrblá, nenimrá se v tom a pokud si chce přidat, zeptá se slušně: "Maminko, byla by si tak hodná a dala mi ještě jedno vajíčko?" Začínám přemýšlet, z jaké planety je můj desetiletý bratr. A to nemůžu říct, že by se u jídla choval nějak zvlášť neslušně.
Miluju přirozené rozhovory. Ó, já tě tak miluji, mé srdce hoří jen pro tebe. Ó, neuvědomila jsem si, jak moc tě miluji, ale uvědomuji si, jak moc by mě to mohlo změnit. Ó, přemýšlím nad tím, jak ochráním svoji novou sestru nad svým starým já (to nekecám, teď to v té bedně opravdu řekli, tohle bych fakt nevymyslela). Ó, ztratili se nám děti, co jen budeme dělat? Ó, nemůžeme je najít už týden, zavoláme policii? Ó, opravdu se vám ztratili děti? Ó, co budete dělat? Ó, co budeme dělat? Ach jo.

Nakonec jsem se rozhodla udělat malý průzkum. Dvě hodiny jsem sledovala reklamy na jedné televizní stanici. Asi vás nepřekvapí, že co se týče počtu, vedou prací prášky a aviváž, následované šampóny a mycími prostředky. Další místo drží banky se svými půjčkami, nějaké projímadla a léky na zažívání, reklamy supermarketů a žvýkačky. Další položkou jsou jogurty, sýry a řasenka. Vždy je důležité průzkum nějak vyhodnotit, jen nevím, do jaké míry je to tady možné. Diváci prostě rádi perou, myjí si vlasy a také milují mytí nádobí. Rádi chodí do supermarketů, kde se následně zadluží. Možná zde kupují jogurty, sýry a žvýkačky. Z těch pak mají zažívací potíže. Nebo to možná mají z toho zadlužení. Každopádně je velmi důležité u toho mít řasy až do nebe.

No jo, já vím, že po takto krátkém průzkumu není možné dělat jakékoli závěry. Možná, že jednou někoho pověřím, aby si dělal zápisky o reklamách třeba celý den. Já tohle nezvládnu, protože soustředit se na reklamy bylo i dvě hodiny docela obtížné. Pokud se mi ale do budoucna podaří udělat nějaký hodnotný průzkum, tak se o něj určitě podělím. Otázka jen je, zda je vůbec možné udělat hodnotný průzkum, když se má týkat televize. Možná ano. Ó, jak já mám ráda dokumenty o přírodě.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Reklama".

Druhá tvář

10. července 2011 v 14:55 | hogreta |  A ten zbytek...
Dlouho jsem přemýšlela, co bych o tomto tématu napsala. Úvah typu "nesnáším přetvářku a lež" už bylo opravdu moc. Spoustu času jsem zabila tím, že jsem vymýšlela, z jakého pohledu by se na toto téma ještě dalo podívat. A v mé hlavě se zrodila jen jednoduchá a hloupoučká básnička:-D. Ale na nějaké hlubší zamyšlení teď opravdu nemám sílu. Hehe.

Ať jsme velcí nebo malí,
každý v něčem občas válí.
Pak však chvíle příjdou
s neštěstím a bídou -
- už se prostě nedaří.
Život nás praští přes tváři.
Jak se pozdná chlapák správný?
(Je bohatý, odvážný či mravný?)
On na nohy se zas postaví,
životu druhou tvář nastaví.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Druhá tvář".

Vietnamština: VN slovíčka - 1

10. července 2011 v 12:01 | hogreta |  Vietnamština
Nyní se (společně se mnou) můžete naučit prvních pár základních slov. Vybrala jsem ty, na kterých se později bude dobře učit i gramatika. Bohužel tento blog moc nepodporuje vn diakritiku - sice se zobrazí, ale občas se různě přesouvá k jiným písmenkům, než kde by měla být. Proto jsem se rozhodla vše napsat někde jinde a pak to zde dát pouze jako obrázek. Přeji příjemné učení.
Pokud čtete a říkáte si, proč jsem zde nenapsala i výslovnost, přečtěte si článek 1. lekce - výslovnost. Pomocí této lekce se naučíte pravidla výslovnosti a čtení. Ráda bych vám tady napsala do hranatých závorek výslovnost, bohužel vietnamština je tónový jazyk, takže výslovnost písmenky popsat nejde. Možná v notách spojených s písmenky, ale na to si netroufám:-D.

U Sabky

8. července 2011 v 22:27 | hogreta |  Z deníčku
Tak jsem 7.7.2011 po dlouhé době navštívila svoji sestru Sabču, jejího manžela Zdenka a jejich děti. Po dovolené jsem je všechny dlouho neviděla a potřebovali jsme probrat novinky. A novinek bylo opravdu hodně - nejenom moje dovolená, ale taky narození naši společné neteře Sáry. Sestra Darča totiž během mé dovolené porodila své první dítě, Sárinku. Doufám, že tady budu moc brzo uveřejnit její fotky, zatím mám pouze fotky z porodnice - a tam je celá zmačkaná a opuchlá:-D. Ale i tak je to krásné miminko. Až se Darča trochu vzpamatuje, tak ji budu moct navštívit a určitě i něco nafotím. Teď jsem tedy fotila hlavně své dva synovce - staršího Matýska a mladšího Kubu. Občas na fotkách můžete vidět i mého mladšího bráchu Viléma (10 let), kterého jsem na návštěvu vzala s sebou. Bylo pěkně a ráchali jsme se v bazénu. A tak vzniklo spustu veselých fotek:). Jen se podívejte na krátké video.


Ve videu jsem použila všechny pěkné fotky, ale nechtěla jsem dělat něco dlouhého, takže se fotečky střídají rychle. Takže tady hodím ještě další zajímavé fotečky, abyste si je mohli prohlédnout podrobněji. Jsem pyšná tetička a potřebuji se svými synovci pochlubit:-D.


Dovolená v Řecku

6. července 2011 v 19:48 | hogreta |  Z deníčku
Právě jsem přijela z Corfu, kde jsem dvanáct dní (23.6. - 4.7.) trávila dovolenou se svým přítelem, tak jsem se rozhodla podělit o fotečky a o nějaké to video:). Snad se budou líbit.

A spoustu dalších fotek uvidíte v následujícím videu:)


PROSÍM, do komentářů piště pouze to, co souvisí s daným článkem!
Odpovědi ke komentářím na vašem blogu pište na váš blog přímo k tomu komentáři nebo mi poštele email.
-
Neupozorňujte na sebe reklamami! Na blogy autorů smysluplných komentářů se vždy dívám.
Blogy nespřáteluji, do oblíbených dávám ty, které se mě něčím zaujaly, které se mi líbí a na které opravdu ráda chodím.
-
Budu ráda, když budete komentovat, jen tak se dozvím, co se vám líbí a co ne.
Klidně pište i ke starším článkům, já si to všechno ráda pročtu.



©2011-2015